pondělí 29. prosince 2014

99. den - Na jih Maroka

  

Na čase trochu procestovat celé Maroko. Střídavě beru stopa a sedám na autobus. Celá země by se dala v pohodě projet pouze s čekáním na to, až vám někdo zastaví, ale trvalo by to prostě moc dlouho. Ani ne tak kvůli čekací době, která je opravdu minimální (do třetího auta které projede už u někoho sedíte), ale spíš kvůli marocké povaze. Každý řidič vám totiž chce dát co nejlepší vzpomínky, a tak zastaví tady v restauraci, kde pracuje jeho bratranec. Jenom si s ním potřást rukou a seznámit vás s ním. Pak si musíte dát čaj tady na místním trhu, protože je to zrovna řidičovo nejoblíbenější místo, na kterém kdysi potkal svojí ženu. A když už znáte jeho bratrance a měli jste s ním čaj, je na čase zajít k němu domů na oběd. Při loučení ještě dostáváte nějaký ten kontakt, kdyby náhodou, jeden nikdy neví. Marocká vyhlášená pohostinnost, ale za dvě hodiny se díky tomu pohnete o pouhých padesát kilometrů.
Proto raději nasedám na autobus a část se vezu místní dopravou. Jak tak počítám, byl bych se schopen z úplného severu na úplný jih dostat hromadným transportem za nějaký pět stovek v přepočtu. Opravdu levná země. Nesmělo by mi ovšem vadit, že někdy je autobus tak přecpaný, že bych půlku cesty visel venku na střeše. Nesmělo by mi také vadit, že něco jako jízdní řád je vyvěšeno na nádraží jen tak pro parádu, aby se neřeklo. A nesmělo by mi ani vadit to, že když je v autobuse nějaké to místo, využije se k nějaké té zábavě, takže mě hned někdo zapojí do tance na sedačce, do pikniku na střeše nebo aspoň společné hašišové dýmky kouřené z okna. Mě tohle nevadí.
Protože cestuji opravdu rychle, mám možnost poznat celou Casablancu. Tu navštěvuji, abych si prohlédl filmové lokace, Curtizův film ve mě vždycky vyvolával nutnost dostat se do tohoto největšího města Maroka. Takže, zahraj to znovu, Same, já vyrážím dál na jih, do Marrákéše.
Jestli je nějaké město wort tů vizit, tak je to právě Marrákéš, kterého si už všimlo i UNESCO a s ním i řada turistů, které tohle středověké metropole na úpatí Atlasu živí. I proto je tu o něco víc obchodníků, než je v této zemi zvyklé (a že tato země je zvyklá na opravdu velké množství obchodníků).
A protože stále ještě nemám dost, vyrážím ještě jižněji, až do Agadiru. Odtud je to jen kousíček na Západní Saharu...




Žádné komentáře:

Okomentovat