Oficiální název: Marocké království, المملكة المغربية
Hlavní město: Rabat
Největší město: Casablanca
Úřední jazyk: Arabština, Berberština
Další jazyky: Francouzština, Marokánská
arabština, Berberské dialekty
Náboženství: Sunitští muslimové
Státní zřízení: Konstituční monarchie
Počet obyvatel: 33 250 000
Měna: Marocký Dirham
(1 MAD = 2,52 Kč)
Už jsem moc zhýčkán
Evropou a Evropskou Unií, že zapomínám na to, jak krušné je přejít hranice. Až
do teď byl můj pas v klidu v batohu, bez nutnosti použití. Nyní ale
nastala ta chvíle, kdy musel na veřejnost. A společně s ním i vstupní
dotazník. Kvůli němu mě celník málem vrátil zpět do Španělska (když jsem si
vystál několika hodinovou frontu, dal můj doklad totožnosti stranou s tím,
že se vracím další lodí zpět). Nelíbilo se mu pár detailů. Povolání cestovatel?
Co to sakra má být? Adresa kde budu ubytován chybí, místo ní je uveden jen
název města. To by takhle nešlo. Ať mu prý ukáži rezervaci hotelu. Místa která
chci navštívit všude možně? A datum odjezdu neznámý?
Štěstí že jsem byl
stopař. Šofér, který stál ve frontě hned za mnou mi pomohl celou situaci
vyřešit. Přeci jen, on byl narozen v Maroku a díky tomu znal arabštinu.
Na rozdíl ode mě, který se pokoušel vše vyžehlit anglicky, jazykem, který
hraniční kontrole vůbec nic neříkal. Ale po všem tom stresu jsem v Maroku.
Přístav je od města
vzdálen čtyřicet kilometrů, poprvé na své cestě tak cestuji taxíkem. Společně s
dalšími šesti lidmi a jedním řidičem. V starém žigulu. Tři ve předu, pět
vzadu. U nás ve městě se nám nikdy nepodařilo přesvědčit taxikáře aby nás
vzal z kalby v pěti. Tady počet není problém. Za celou cestu pak
platíme v přepočtu necelou stovku. Maroko je prostě svět, který jsem až
doposud neznal. A to nás ještě cestou do města stavěla policie, které zajímal
obsah našich kufrů a batohů (když o tom tak zpětně přemýšlím, opravdu mi není
jasné jak se tolik lidí a takové množství bagáže vtěsnalo do tak malé káry).
Jejich automatické zbraně u boku a drsný arabský jazyk naháněl hrůzu.
A protože se zde vůbec
nevyznám a protože nevím nic o místní kultuře a protože je večer, ruším své
pravidlo a ubytovávám se v hotelu. Hotel přímo v centru města mě
stojí v přepočtu dvě stovky. Povlečení bylo neměněno více nocí než já
strávil ve svém spacáku, a tak ho pro jistotu vytahuji i dnes. Jako bílý kluk
dostávám svůj vlastní pokoj, ostatní hosté spí po různu, většinou na chodbě,
pokud měli štěstí, na matraci, ostatní co přišli později jen na staré dece.
Místo záchodu jen díra v zemi. Až do teď jsem se pracně zbavoval blech,
které jsem chytl při cestě do Santiaga. Po dnešku abych začal na novo...
 |
| Coca-Cola |
Žádné komentáře:
Okomentovat