V roce 1755
byl Lisabon téměř celý zničen. Nezůstalo skoro nic. Pobřeží Portugalska tehdy
zasáhlo obrovské zemětřesení, které doslova smetlo vše z povrchu zemského.
Domy padaly a hořely. Nebylo kam se schovat. Ti co utekli k břehům řeky, ty
smetla obrovská vlna tsunami. Na dvě stě tisíc mrtvých. Zpráva o katastrofě se
brzy rozšířila do celého světa a dala tak pochybovat o tom, zda má vůbec cenu
spoléhat se na Boha, když může něco takového dopustit. Lisabon však byl
postaven znova, od základů. A to včetně hradu, jenž byl po dokončení omlacován
kladivy, aby vypadal starší.
Je to tak pět let
zpátky kdy Lisabon postihla další katastrofa. Tentokrát finanční.
V televizi se tenkrát mluvilo jen o Řecku, jenž táhne Evropu ke dnu. Bylo
to snazší jak pro novináře, tak pro diváky. Označit Řeky se dá uchopit víc ízy než
hovořit o periferním jihu. Pravdou je že od té doby je Lisabon plný lidí bez
práce a bez domova. Snad ještě nikdy v životě jsem neviděl tolik
bezdomovců pohromadě. První noc kterou jsem v Lisabonu strávil byla
v jednom squattu. Jenže zatímco ze svých studií v Řecku si moje
neskromná osoba zvykla na squattery umělce, zde bylo obyvatelstvo domu tvořeno
bezdomovci. I proto se vydávám další dny spát za město, kde si mohu
v klidu postavit stan a nerušeně spát až do nekonečna.
Velké množství
chudých přineslo do města i velké množství solidarity. A tak každý večer
dobrovolníci z různých vrstev společnosti vyrážejí do ulic nakrmit
hladové. Obchody, pekárny a restaurace přispívají neprodejnou staminou. I díky
tomu že nabídka tohoto charitativního jídla je větší než poptávka (přeci jen
většina bezdomovců si raději nažebrá), konečně po dlouhé době zažívá můj
žaludek pocit z přejedení...
Žádné komentáře:
Okomentovat