Můj první den
v Maroku nedopadl úplně podle očekávání. Všechno se to seběhlo hodně
rychle, já nebyl připraven na totálně rozdílnou kulturu, což mě nakonec stálo
docela dost peněz. Ale asi bych měl začít od začátku.
Jako obvykle jsem
se procházel ulicemi oděn ve svém tradičním úboru. Mé oblíbené větrací kalhoty,
které mám snad od osmnácti. Větrací proto, protože drží doslova jen na pár
nitkách, které jsem tam ještě ke všemu našil já. Sandálové tenisky pak doplňují
spodek – již druhé boty na mé cestě které jsou díky prošlapaným podrážkám víc
vzdušnější než kdejaké žabky. A nesmím zapomenout na sýrovou košili. Ta má
totiž nejen díry, ale navíc kvůli špatnému skladování za vlhka chytla i plíseň.
Tahle imiž mi v Evropě zajišťovala status cestovatele a kdejaký obchodník
živící se turismem se mi zdaleka vyhnul. Věděl že odtud peníze nepotečou, navíc
posadit si někoho jako mě v restauraci, můžete si být jisti že se další zájemci
už nepohrnou. Turistickým terčům jsem se tedy doposud úspěšně vyhýbal a měl tak
možnost poznávat skutečnou kulturu daného kraje.
V Maroku jim
ale mé bezdomovecké oblečení nevadí. Obličej mám bělejší než jsou jejich zadky,
automaticky mám tedy víc peněž než oni. I kdybych neměl nic, pořád mám víc než
průměrný vesničan. Jasný cíl pro všechny, jenž chtějí něco vytěžit.
Vždycky když se se
mnou začne někdo bavit a je milý, rád ho přijmu do kruhu a sdílím vše, co
vlastním. Tohle je v Tangeru největší chyba jaké jsem se mohl dopustit. Město
Tanger je spojnicí mezi Evropou a Afrikou a je tak doslova prošpikováno
turisty. Místní žijí jen z toho.Utratil jsem to, co jindy na cestách
utratím za měsíc, než mi došlo že ti co mluví anglicky znají řeč jen pro
obživu.
To k vám
takhle někdo přijde a začne se vyptávat. Kam jdete, co hledáte a podobně. Vy že
se jen chcete projít po tržnici. Paráda, náhodou má onen marokánec namířeno
právě tam a hned je vaším doprovodem. Začne povídat že bez něj už by se na vás
dávno sesypala horda ziskuchtivích prodejců šmejdů a že jen on ví kde se
nachází nejlepší zboží za nejlepší ceny. Pak přijde to, co vás vyvede totálně
z rovnováhy. On se totiž představí jako průvodce a vy jste právě využil
jeho služby, za což musíte zaplatit. Když odmítáte, z ničeho nic se kolem
objeví tucty dalších, kteří vás začínají osočovat do té doby, než povolíte.
Nebo se před vámi
číšník zaraduje, neboť Česká republika je zrovna údajně jeho nejoblíbenější
stát a má tam tetičku a Bůh ví koho ještě a proto ať se na chvíli posadíte, že
vám dá jen trošičku ochutnat místní specialitu. Než jeden stačí cokoliv říci,
hned před něj skládá menu a účet v hodnotě, za níž se v Maroku
po restauracích uživí čtyř člená rodina – celý týden. A vy zvyklí z Evropy
a z toho že prostě v podobných typech zařízeních se platí to ce se
vám řekne, nechtíc vytáhnete šrajtofly a zjišťujete, že po tom celém dni kdy po
vás pořád něco chtěli a něco se vám snažili vnutit, nezbylo dostatek peněz.
Číšník je samozřejmě ochotný přijmout i euro a v tomhle momentě už víte která
bije a tak se snažíte ten kurz jenž je vám vypočítán aspoň uhádat trochu více ve
svůj prospěch.
Zítra budu
chytřejší. Vyhnu se centru města. Vyhnu se raději všem městům kde jsou zvyklí
na Evropany. Nikdy už nepřijmu první nabídnutou cenu a naučím se rázně říkat
NE. Protože dnešní chyba mě stála měsíční výdaj na cestování, to znamená o
měsíc dříve doma...
 |
| Stopka |
Žádné komentáře:
Okomentovat