Které město se asi objevuje v televizi nejčastěji? Kdybych vzal v potaz všechny cestopisy, určitě by to vyhrály Benátky, tam zavítal snad každý dokumentarista, který se zmohl aspoň na nějakou kameru. Projevy prezidenta Obamy jsou ale nejspíše o trochu sledovanější, a ty se povětšinou odehrávají před Bílým domem, Washington se tedy dostává do popředí. Nezapomínejme ale na americké filmy, které jsou snad všechny zasazeny do prostředí New Yorku. Už to mám. New York City je jednoznačně oním městem, které se objevuje v televizi úplně nejčastěji. Můžu se jít v klidu podívat na večerní zprávy, kde je, jako obvykle, reportáž ze Syntagmy, náměstí v Athénách - řecké problémy reprízované častěji než Sám doma - Ztracen v New Yorku.
Dva roky zpátky jsem v centru všech televizních reportáží žil. Vystoupit z metra na Syntagmě, to znamenalo probrat se hladovkáři, kteří přežívali v improvizovaně postavených stanech, hned vedle mekáče; obkličkovat zástup novinářů, snažících se přeformulovat reportáž o řecké krizi tak, aby jí byl ještě někdo ochoten poslouchat; za žádnou cenu se nepustit do křížku s rozzuřeným davem demonstrantů; nakrmit toulavé a přežrané psy; svůj poslední drobák hodit jednomu z nespočetného množství umělců prodávajících svá těla... To vše a ještě mnohem více nabízelo toto špinavé a jinak vlastně ani nezajímavé místo.
Jednoho krásného dne, kdy mi ze školy přišel email, že tento týden by se teoreticky výuka konat mohla, protože studenti konečně svůj bojkot odvolali, učitelé si ho pro změnu naplánovali až od příštího pondělka a vrátný, který jako jediný měl v plánu demonstrovat tím, že neotevře školní bránu, je nemocný a klíče svěřil své ženě, která včera stejně nezamkla, takže vstupu do školní budovy nic nebrání. ALE. Ale lidé od dopravních podniků vstoupili do stávky a žádný z učitelů se tak nemá jak dostat do práce. Proto můžu ve svém vorazu i nadále pokračovat.
Co ale dělat? Poflakovat se s pankáčema na Exarhii? Zkusit sehnat nějaké drogy na Omonii? Jít si zaflirtovat s kočkama na Victorii? Toho všeho už jsem přesycen a tak jsem se rozhodl, že můj nový doplněk adrenalinu bude návštěva Syntagmy. Tentokrát ale za jiným účelem, než obvykle. Připojím se k jedné demonstraci a podpořím tak Řeky v jejich věčném boji.
Všechno začalo přesně tak, jak jsem si představoval. První linii tvořili ti s největším transparentem. V jejich hloučku si pak vyřvávali svá hesla všichni podobného názoru. Kousek od prvních několika tisíc studentských aktivistů postávali komunisté. Pak anarchisté. Neonacisté, dělníci, přistěhovalci, odboráři, lidé proti odborům, lidé proti lidem stojícím proti odborům... Dohromady tvořili několika tisícové stádo připravené vyjádřit svůj názor. A to za každou cenu. Co mě ale trochu znepokojovalo, byly ty plynové masky, kterými každý, s jednou jedinou výjimkou - mě, přikrýval svůj obličej.
Po pár minutách, kdy demonstrujícím došlo, že pokud dnes něco nezapálí a nezničí, druhý den si na jejich snahu už nikdo nevzpomene, vyletěla z davu první hořlavina. Já měl aspoň možnost na vlastní oči spatřit, jak ve skutečnosti vypadá molotovův koktejl. Brčka není třeba. Jak ty na mě, tak já na tebe - tohle heslo policie rozhodně použít nemůže, a tak jako obranu veřejných statků použila slzný plyn - důvod protekce obličeje mi byl znán hned po vteřině, kdy mé oči pálily tak, že jsem si přál se jich zbavit za pomocí lžíce, mé plíce vypadaly jako po několika životech náruživého kuřáka, zkrátka začalo peklo, v kterém se nadalo orientovat. Nevím kdo zaútočil první, jestli dav vhozenou dlažební kostkou nebo policista svým obuškem, každopádně jsme se cítil jako uprostřed bitevního pole. Vše bylo v plamenech a kolem mne se odehrával boj, který přinejmenším musel zaplnit athénské nemocnice.
Možná kdybych nebyl takový srab, tedy pardon, pacifista, a kdybych celou akci neprobrečel (slzný plyn si neříká slzný jen tak pro nic za nic), asi bych se rozhodl zůstat o trochu déle. Ale já opravdu nechtěl poznat tamní zdravotnictví zblízka, a tak můj pud sebezáchovy rozhodl jít domů.
Jenže boje neprobíhaly jen na hlavní třídě a tak jsem se snažil co nejvíce nezúčastněně projít kolem tuctu mužů, snažících si vybít své problémy na bezbraném policistovi. Ten utíkal jako o život - nejspíš také proto, že mu těch dvanáct rozhněvanců životem hrozilo. Pádil tak rychle, že nechal na zemi i svojí brigadýrku. A protože dokáži soucítit i s povoláním fízla, rozhodl jsem se pomoci. Rozhodně se ale nebudu stavět na druhou stranu čtyřiadvaceti pěstí. Moje síla je ve lsti. Zvedl jsem tedy jeho čapku a s nadějí, že po krvi toužící dav zastavím, letěla se slovy "HELE, SUVENÝR!" do vzduchu.
Opravdu to zabralo, protože se celý ten utíkající humbukt opravdu zastavil a začal radovat. Ale jen na vteřinu, protože to byl akorát čas, než dorazili pořádkové posili. A já byl první na mušce, s policejní čepicou nad hlavou. A navíc jediný, kdo na výzvu STŮJ reagoval ukončením veškeré aktivity.
Na policejní stanici bylo veselo. Chvíli jsem si poseděl u výslechu abych svou improvizovanou řečtinou vysvětlil že jsem neměl v plánu nikoho zabít (stejnak mi nerozumněli), abych se pak mačkal zbytek večera v přeplněné cele.
Do rána jsem se naučil balit tabák do papírků z Bible, veškeré nevhodné výrazy, kterými se sluší titulovat měšťáky a také to, jak co nejefektivněji propašovat něco do vazby. Rady do života k nezaplacení.
Mě pustili k ránu. Pomohla mi absence dokladů a neznalost angličtiny policejních úředníků. Nevěděli, jak mě zavést do papírů. Na chodbě jsem pak potkal několik z těch výrostků, co na výzvu STŮJ vykonali pravý opak. Leželi zmlácení na zemi a symbolem, jenž se v kdysi v Římě udělovala gladiátorům milost, ukazoval že patřím mezi ně. Nikdy jsem se necítil víc hrdý...
Dva roky zpátky jsem v centru všech televizních reportáží žil. Vystoupit z metra na Syntagmě, to znamenalo probrat se hladovkáři, kteří přežívali v improvizovaně postavených stanech, hned vedle mekáče; obkličkovat zástup novinářů, snažících se přeformulovat reportáž o řecké krizi tak, aby jí byl ještě někdo ochoten poslouchat; za žádnou cenu se nepustit do křížku s rozzuřeným davem demonstrantů; nakrmit toulavé a přežrané psy; svůj poslední drobák hodit jednomu z nespočetného množství umělců prodávajících svá těla... To vše a ještě mnohem více nabízelo toto špinavé a jinak vlastně ani nezajímavé místo.
Jednoho krásného dne, kdy mi ze školy přišel email, že tento týden by se teoreticky výuka konat mohla, protože studenti konečně svůj bojkot odvolali, učitelé si ho pro změnu naplánovali až od příštího pondělka a vrátný, který jako jediný měl v plánu demonstrovat tím, že neotevře školní bránu, je nemocný a klíče svěřil své ženě, která včera stejně nezamkla, takže vstupu do školní budovy nic nebrání. ALE. Ale lidé od dopravních podniků vstoupili do stávky a žádný z učitelů se tak nemá jak dostat do práce. Proto můžu ve svém vorazu i nadále pokračovat.
Co ale dělat? Poflakovat se s pankáčema na Exarhii? Zkusit sehnat nějaké drogy na Omonii? Jít si zaflirtovat s kočkama na Victorii? Toho všeho už jsem přesycen a tak jsem se rozhodl, že můj nový doplněk adrenalinu bude návštěva Syntagmy. Tentokrát ale za jiným účelem, než obvykle. Připojím se k jedné demonstraci a podpořím tak Řeky v jejich věčném boji.
Všechno začalo přesně tak, jak jsem si představoval. První linii tvořili ti s největším transparentem. V jejich hloučku si pak vyřvávali svá hesla všichni podobného názoru. Kousek od prvních několika tisíc studentských aktivistů postávali komunisté. Pak anarchisté. Neonacisté, dělníci, přistěhovalci, odboráři, lidé proti odborům, lidé proti lidem stojícím proti odborům... Dohromady tvořili několika tisícové stádo připravené vyjádřit svůj názor. A to za každou cenu. Co mě ale trochu znepokojovalo, byly ty plynové masky, kterými každý, s jednou jedinou výjimkou - mě, přikrýval svůj obličej.
Po pár minutách, kdy demonstrujícím došlo, že pokud dnes něco nezapálí a nezničí, druhý den si na jejich snahu už nikdo nevzpomene, vyletěla z davu první hořlavina. Já měl aspoň možnost na vlastní oči spatřit, jak ve skutečnosti vypadá molotovův koktejl. Brčka není třeba. Jak ty na mě, tak já na tebe - tohle heslo policie rozhodně použít nemůže, a tak jako obranu veřejných statků použila slzný plyn - důvod protekce obličeje mi byl znán hned po vteřině, kdy mé oči pálily tak, že jsem si přál se jich zbavit za pomocí lžíce, mé plíce vypadaly jako po několika životech náruživého kuřáka, zkrátka začalo peklo, v kterém se nadalo orientovat. Nevím kdo zaútočil první, jestli dav vhozenou dlažební kostkou nebo policista svým obuškem, každopádně jsme se cítil jako uprostřed bitevního pole. Vše bylo v plamenech a kolem mne se odehrával boj, který přinejmenším musel zaplnit athénské nemocnice.
Možná kdybych nebyl takový srab, tedy pardon, pacifista, a kdybych celou akci neprobrečel (slzný plyn si neříká slzný jen tak pro nic za nic), asi bych se rozhodl zůstat o trochu déle. Ale já opravdu nechtěl poznat tamní zdravotnictví zblízka, a tak můj pud sebezáchovy rozhodl jít domů.
Jenže boje neprobíhaly jen na hlavní třídě a tak jsem se snažil co nejvíce nezúčastněně projít kolem tuctu mužů, snažících si vybít své problémy na bezbraném policistovi. Ten utíkal jako o život - nejspíš také proto, že mu těch dvanáct rozhněvanců životem hrozilo. Pádil tak rychle, že nechal na zemi i svojí brigadýrku. A protože dokáži soucítit i s povoláním fízla, rozhodl jsem se pomoci. Rozhodně se ale nebudu stavět na druhou stranu čtyřiadvaceti pěstí. Moje síla je ve lsti. Zvedl jsem tedy jeho čapku a s nadějí, že po krvi toužící dav zastavím, letěla se slovy "HELE, SUVENÝR!" do vzduchu.
Opravdu to zabralo, protože se celý ten utíkající humbukt opravdu zastavil a začal radovat. Ale jen na vteřinu, protože to byl akorát čas, než dorazili pořádkové posili. A já byl první na mušce, s policejní čepicou nad hlavou. A navíc jediný, kdo na výzvu STŮJ reagoval ukončením veškeré aktivity.
 |
| Zdroj www.bbc.co.uk |
Na policejní stanici bylo veselo. Chvíli jsem si poseděl u výslechu abych svou improvizovanou řečtinou vysvětlil že jsem neměl v plánu nikoho zabít (stejnak mi nerozumněli), abych se pak mačkal zbytek večera v přeplněné cele.
Do rána jsem se naučil balit tabák do papírků z Bible, veškeré nevhodné výrazy, kterými se sluší titulovat měšťáky a také to, jak co nejefektivněji propašovat něco do vazby. Rady do života k nezaplacení.
Mě pustili k ránu. Pomohla mi absence dokladů a neznalost angličtiny policejních úředníků. Nevěděli, jak mě zavést do papírů. Na chodbě jsem pak potkal několik z těch výrostků, co na výzvu STŮJ vykonali pravý opak. Leželi zmlácení na zemi a symbolem, jenž se v kdysi v Římě udělovala gladiátorům milost, ukazoval že patřím mezi ně. Nikdy jsem se necítil víc hrdý...
