úterý 31. října 2017

Jak jsem málem zapálil hospodu

Bylo nebylo, v jedné vzdálené realitě jsem měl fakt dobré kamarády a známé. Jeden vedl neziskovku věnující se péči o lidi bez domova, další, vynikající kytarista a zpěvák, bojoval se svojí uznávanou kapelou za zdravou společnost bez drog a šířil osvětu hlavně mezi mladýma, že tímto svinstvem si zasírat tělo není dobrý nápad. Můj nejlepší kamarád byl doktor a svůj volný čas věnoval péči o chudé v zemích třetího světa. A moje dívka, ta měla vlastní útulek pro opuštěná zvířata, čistá to duše. Všemu tomu kraluji já jako samaritán, co spasuje svět, inspiruje lidstvo a celkově je to takový ten novodobý hrdina.

Jenže, v téhle realitě já nežiji. Lidé, s kterými jsem si utvořil nějaký bližší vztah, jsou povětšinou majitelé hospod. Já jejich věrný zákazník. Skutečnost se zase vzdálila od mé vysněné reality na takovou vzdálenost, že už ji není možné dosáhnout ani za pomoci Ricka a Mortyho.

Jednou z těch plzeňských putyk, ke kterým jsem si vytvořil opravdu vřelý vztah, je pajzl Na Konci Vesmíru. Tady začíná můj dnešní příběh. Majitel podniku si našel dívku a pověřil mého kumpána Zmetyho (jehož nickname je odvozen od slova zmetek, podobnost není čistě náhodná), aby se o jeho krásný bar postaral, mezitím co on si se slečinkou vyrazí na předmanželské líbánky (prostě je nebavilo chlastat ve vlastní hospodě a jeli se opíjet pár set kilometrů jinam)

 Zmety jako nejhorší barman všech dob, se rozhodl rozjet velkolepou párty ve stylu Tento týden jedeme nonstop takovou párty, kterou jste v životě neviděli a já vám všem slibuji, že u toho budu celou dobu úplně na šlupky, jež se začala vymykat z rukou hned první večer. A abych v tom svého kumpána nenechal samotného, rozhodl jsem se, že mu trochu pomohu.

Mariova ohňová show začala v sedm hodin večer. Kolem deváté už se majitel pokoušel dovolat a zarazit plivání ohně (jak k němu tato informace doputovala?). V jedenáct přijela policie zrušit táborák uprostřed chodníku. V jednu už i ti nejotrlejší opouštěli místo činu kvůli ohňostroji před i v knajpě. Druhý den už se neotevřelo...

Když se náš kamarád vrátil z dovči, překvapivě nesršel radostí. Nikdo neví co se mu honilo hlavou, ale začal se domáhat ušlého zisku, o který přišel díky dvěma idiotům, kteří mu na celé tři dny kvůli ohni zavřeli hospodu. Opravdu netušíme, proč je na nás tak naštvaný.


Ale je to kamarád. A tak nám dal šanci vše napravit. Uspořádat Mejdan za trest, který, pokud se povede, nás vykoupí z našich hříchů. Že se povede je jasná věc, pořádá ho přeci buřičské duo Zmety-Mario. Tohle je vlastně taková pozvánka na naší akci. Protože ten, kdo třetího listopadu nepřijde Na Konec Vesmíru (bejvalá Vrtule), tak propásne spoustu srandy, ztratí možnost vidět jak si žijí novodobí bohémové a celkově nebude naším kamarádem. Jedinečná šance poslechnout si, jak si vede Zmety za dýdžejským pultem, jak Mario (jako já) hází do placu jednu divnou báseň vedle druhé, jak chutnají naše chlebíčky a jak vypadá výzdoba, když se jí ujmou skuteční (pseudo)géniové. Ještě jsem vás nepřesvědčil? Tak koukněte na naše agitační video:

 

pátek 1. září 2017

Jak jsem chtěl spát v hotelu Thermal vol. 2

"Tak to ne, takhle ten příběh vůbec neskončil," říkali mi kluci u piva, poté co dočetli můj minulý článek, "vždyť to mělo ještě pokračování, na které jsi se úplně vykašlal."
A jelikož tahle banda, s kterou se pravidelně scházívám po večer v baru, patří k mým jediným čtenářům (nepočítám-li pár lidí z práce, kteří se chtějí ze zvědavosti přesvědčit, zda jsem opravdu takový exot, za kterého se vydávám), musím přijít s pokračováním.

Po té, co nás vyhodil hlídač z hotelu Thermal, ocitáme se před hlavním kinosálem. Nezapomeňme, že zde právě probíhá filmový festival. A protože sekuriťákovi, který nás celé ráno naháněl po patrech, bylo úplně jedno kde se nás zbaví, zanechal nás docela úplně na začátku fronty. Je osm hodin ráno a nadšenci těšící se na nový snímek se tlačí, aby byli do sálu vpuštěni. Dav tlačí i nás. A tak se najednou ocitáme na projekci něčeho, na co netrpělivě čeká přes dalších tisíc fanoušků. Usedáme do pohodlného křesla, já a Zmety, světla zhasínají.
"Ty vole, já potřebuju na záchod," hlásí mi můj kamarád a pomalu se zvedá. V naprosté tmě se před jedním z největších pláten u nás promenáduje obrovská silueta Zmetyho. Nový terén, trošku vrávorá. Neznalost terénu a absence světla se mu stala osudným. Silueta padá k zemi, doprovázená hlasitým "AU!" Celý sál se nadšený tímto moderním uměním zvedá a začíná tleskat. Představení může začít.

O čem to celé nakonec bylo? Popravdě nevím. Zmety se nestihl ani vrátit a já už spal jako nemluvně...

čtvrtek 24. srpna 2017

Jak jsem chtěl spát v hotelu Thermal

Lidé se podle mého dělí na dva druhy. Nefesťákové typy a fesťákové povaleče. Já jsem jednoznačně ten druhý. A tak za léto stihnu object tolik akcí, kolik někdo nestihne ani za celé své mládí. Jeden event, který si nenechám nikdy ujít je pak Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary.
Byl večer, spíš noc, jestli mám být upřímný, bylo spíš nad ránem. A já, společně se svým kamarádem Zmetym, jsme ve městě becherovky, v té době i městě filmu, vybírali místo pro náš nocleh. V celých Varech není snad krásnějšího a zajímavějšího místa, než je brutalistický skvost hotel Thermal. Ano, tam se dnes vyspíme. Základ je projít kolem recepce, nenápadně, tak jako bychom tam patřili. Přeci nemůžou kontrolovat každého hosta. Zaplout do výtahu, vybrat na random nějaké patro a zkusit najít otevřený pokoj. Plán je jasný.
První i druhá část vyšla bez nejmenšího problému. Kolem recepce se spíš propotácíme (způsobeno množstvím alkoholu v naší krvi), dokonce i jízda výtahem se daří bez toho, aniž by jeden z nás zvracel. Jen najít odemčený pokoj není tak jednoduché, jak jsme si vykreslili.
Pátrání po dveřích, kam nepotřebujeme žádný klíč, se značně prodlužuje a naše únava dosahuje takových mezí, že už usínáme za chůze. Když v tom si jeden z nás všímá služebního vchodu. A ejhle, odemčeno. Bingo. Služební vchod, služební výtah, nově nabyté neskýtané možnosti. Průzkum sklepa, kotelny, míst kam nikdo nevkročil už pěkně dlouho. Radost ještě roste, když v pátém patře nalézáme dvě skládací postele, účelem nejspíše přistýlky. Rodí se nový plán. Služebním výtahem přesuneme postele do kotelny a tam se do růžova vyspíme.
V momentě, kdy už jsou lůžka téměř naložená, všímá si naší snahy uklízečka. Nějak nás nenapadlo, že by mohl služební prostory využívat ještě někdo jiný, než my. A tak začíná honička, kterou ani nejlepší scénárista není schopen vymyslet.
Já, Zmety a dvě skládací postele jedou služebním výtahem číslo jedna z pátého patra do druhého. Uklízečka jede ze čtvrtého patra služebním výtahem číslo dva ze čtvrtého patra dolu za námi. Ve druhém patře měníme výtah za číslo tři a jedeme nahoru. Zmatení nepřítele. Uklízečka volá posili a už nás v dalších dvou výtazích nahání i ochranka. Mezitím co se pracovníci shromažďují v sedmém patře, bereme ze čtvrtého povlečení, které je v té době nestřeženo. Změna výtahu, změna patra. Sakra, v jakém patře, v jakém výtahu, jsme teď nechali postele?
Vše končí naší školáckou chybou. V momentě obklíčení uprkáme na střechu. Jenže z ní vede jen jedna cesta dolů. Chyceni. Vyhozeni. Mise je neúspěšná a my se musíme jít vyspat do parku. Stejnak by mě ale zajímalo, jak dlouho poté jim ještě trvalo, než objevili jednu postel v druhém patře ve výtahu číslo čtyři, druhou postel v pátém patře a prostěradla ve sklepě...

pátek 23. června 2017

Jak jsem reklamoval výherní automat

Sedím si v takhle v práci, pracně předstírám že něco dělám (to hlavně když kolem projde můj šéf) a abych se u toho všeho nenudil, točím si svým fidget spinnerem. Jak jsem to jen bez něj dřív mohl zvládat. Co jsem tenkrát celé ty dny v zaměstnání dělal, když ještě nikdo neznal točítka a neměl si s čím hrát? Jasně, vždyť přeci rok zpátky nikdo tuhle plastovou blbost ještě nepotřeboval, to se ujíždělo na Pokémonech, pro člověka se i obyčejná zacházka na wecko měnila v dobrodružství, jelikož třeba takový Bulbasaurus se rád schovával u záchodové mísy.
I já tenkrát celý den chodil kolem fabriky, s mobilem v ruce a vykládal všem na počkání, že jestli není v červeném týmu, odmítám s ním dělat na projektu a že pokud chce abych pro něj dokončil ty papíry, ať mi někam hodí lákadlo a já to za to urobim. Hned po šichtě se pak vyráželo do večerky pro lahev vína, sednout si s ostatníma do parku a lovit společně.
Většina soumraků tak začínala dosti podobně. U divadla se člověk nakrmí na teenagerech, kteří mu tam nahází všechny bonusy získané z odpoledního zápeku těláku, po desáté, když jsou školáci zavoláni domů, přemisťujeme se k pomníku, a pokud máme i po půlnoci dost baterky, jde se lovit někam dál, do neprozkoumaných míst.
Tak se také stalo, že se kolem čtvrté ráno potloukáme ulicí, kam ani ti nejotrlejší Pokémon Go hráči nechodí. Herna vedle zastavárny, pajzly kde si místní kriminálníci vyřizují účty, ale hlavně, neokoukaná skvadra příšerek, které ještě nikdo z nás nechytil. Prsty kmitáme o sto šest, bohužel štěstěna dnes nestojí na naší straně. Zrazuje nás moderní technologie a jednomu po druhém odumírají smartphony. Je to v pytli. Buď někde okamžitě sehnat zdroj energie, nebo dnešní večer budeme muset ukončit v tom nejlepším.
Naštěstí. Herna vedle zastavárny, pajzly s kriminálníky, to všechno jsou noční podniky, které nezavřou dřív, než se objeví první ranní paprsky. Zapadáme proto do nejbližšího nonstopu a začínáme okupovat veškeré elektrické zástrčky. To se však nelíbí obsluze. Jen tak tam prej sedět nebudeme, tady je to pouze pro hráče forbesů.
Beru tedy svých posledních padesát korun, které mám vyšetřené na ranní chlebíček a kávu, a hážu je do první bedny, která se namane. Už podle melodie, kterou slot machine vydává poznávám, že mě asi žádný cash nečeká.
"Ale to je podvod," náhle mě celá Pokémon mánie přestává zajímat, "tady se jasně píše VÝHERNÍ AUTOMAT. Já nic nevyhrál. Dejte mi reklamační protokol a kontakt na výrobce."
Nebudu už se svou historku zdržovat, stejně se pointa už dávno ztratila na začátku příběhu. Každopádně pro mě dopadlo vše dobře. Ráno jsem si mohl koupit svůj chlebíček s kávou. Vyreklamoval jsem svůj nevýherní Výherní automat...


pondělí 12. června 2017

Jak jsem si kupoval kurvu

Den po Mezinárodním dnu dětí, tedy druhého června, přichází další významná skupinka, která chce být zmíněná v kalendáři. Dárečky nebo květiny se však moc nenosí, jeden pak riskuje prostřelené koleno od pasáka. Ano, i prostitutky slaví.
Letos se to sešlo opravdu pěkně. V mém oblíbeném klubu hrál DJ Podplukovník a mě přišel jako nejlepší nápad mu přivést jako kulisu nějakou tu děvku. Najít lokalitu kde se lehké dívky zdržují nebylo moc těžké, teď jen nějakou přesvědčit, aby místo orálního sexu postávala na baru a dělala kompars. Ve dvou se to lépe táhne, nabírám Podplukovníka do auta a společně vyrážíme na výpadovku na Domažlice oslovovat ženy nejstaršího řemesla.
"Ahoj šlapko," ujímá se slova kamarád ve staré vojenské uniformě, "nechtěla bys s námi do hospody? Koupíme Ti třeba drink a tak. Klidně i něco zaplatíme." Jenže i tyto dámy mají strach o svůj život, proto když je zve divně oblečený člověk s pivem v ruce do auta s tím, že je chce jen opít a že kalhoty si u toho nechá zapnuté, nesetká se to s úspěchem. Nadávají nám do úchylů, prasáků a chlípníků. A to jen proto, že místo análního sexu požadujeme jeden malý taneček, při kterém se nikdo nebude svlékat.
Slova se tedy ujímám já. Vyhlížím tu nejvíce tlustou, prdelatou a snědou paní, v šatech o tři čísla menší než by si zasloužila, zmalovanou od shora dolů. Přesně takovou, jakou jsem si představoval v těch nejdivočejších snech. "Dobrý večer, slečno, mohu se Vás optat kolik stojí Vaše služby?"
"Za litr udělám co si řekneš, komplet," odpoví nevěstka.
Žena nejstarší profese nakonec nemá problém ani s tím, že jí za ty prachy odvezeme do klubu, posadíme na židli a budeme nalévat pitím. Jedinou podmínkou je platba předem a to, že zajde domluvit se svým zaměstnavatelem. Vysolíme tedy talíř a prodejná žena odchází. Bohužel jí organizátor prostituce nejspíš nepustil, protože už se nikdy s našima penězma nevrátila zpět...

pátek 14. dubna 2017

Jak jsem začal poslouchat nový hudební styl

Když se rodí nějaký nový styl, je velmi obtížné sledovat začátky. To je samá influence z jazzu, z undergroundu, z amerických beatníků, prostě všechno co může daný směr nějak ovlivnit se započítá do výčtu aby nikdo neměl tušení, jak se vše vlastně zrodilo.

K tomu aby vznikl třeba takový rock’n’roll muselo nastat tolik náhod dohromady, že je vlastně zázrak že se tato muzika chytla. Marty McFly cestoval do minulosti dát dohromady své rodiče a přitom náhodou potkal Chucka Berryho. To nevymyslíš. O dubstepu se zase povídá, že vznikl při nehodě, když si jeden DJ fénoval vlasy ve vaně a fén mu u toho spadl do vody.

Ale jak vytvořit hudební styl v dnešní době? Vždyť už všechno existuje. Hipsteři se stále snaží udržet na té nejvíc profanované vlně, ale všichni tak ňák tuší, že je musí brzo něco vystřídat. Vždyť nepřinesli nic nového. Ta jejich elektro popíková výtahová muzika se nedá pořádně poslouchat, jejich neupravený vzhled který každé ráno upravují hodiny před zrcadlem je moc přemódnělí a jejich názory jsou jen recyklací toho co už všichni slyšeli stokrát.

Naštěstí naše banda potkala Viktora. Kluka, který je tak trochu anarchista, trochu zen. Něco punku, něco hippie. Špetku recidivista a špetku romantik se smyslem pro spravedlnost. Prostě Viktor. A tenhle vykuk, když jsem ho střetl poprvé, mi představil Honzův song od Honzy Vyčítala. Má ho rád. Proto mi ho pustil padesátkrát za sebou (nepřeháním). A když časem dostal chuť poslechnout si i Karla Gotta, aby nenarušil Honzíkovu flow, pustil tyto dvě písničky přes sebe. Netrvalo dlouho a z reproduktorů se ozývalo country, Ces’t la vie a Johnny Cash dohromady. Časem se DJ Viktor dostal do takové rauše, že jelo pět tracků najednou.

Tenhle kluk už začíná mít slušnou základnu fanoušků. Včera představoval svoje performance poprvé veřejně v Plzni v jednom klubu. Když odešel, ujali se lokální dýdžejové a fans napodobovat jeho styl a párty v tomhle duchu jela do rána. Nebude trvat dlouho a funny music se hraje ve více klubech. Je to jen otázka času, než se tahle antimainstreamová móda dostane až do plzeňské Papírny. Víte co to znamená? Že už to lidi poslouchají. A jakmile si jedou v nějakém zapadlém městě něco nového, chce to poslouchat celý svět.


Takže se připravte na multilistening, kdy už se neposlouchá jen jedna písnička, ale rovnou pět songů, pěkně všechny pořádně přes sebe. Začněte umírat touhou…

neděle 2. dubna 2017

Jak jsem se nechal ostříhat

Dospělost dohání člověka k těžkým životním rozhodnutím. Třeba kterého kadeřníka si zvolit. Jako dítě jsem tyto problémy nikdy nemíval. Maminka mi prostě nasadila na hlavu hrnec a vše co trčelo kolem, sestříhala. Jó, to byly časy. Za studií již tento typ účesu nefrčel (ono to vlastně nefrčelo nikdy, jen mi to tenkrát bylo buřt), tak jsem začal chodit k opravdovým kadeřníkům. Tedy vlastně, jak se to vezme. Tenkrát jsem ještě neměl žádný prachy, moje vlasy tak řešily holky, co byly zrovna v učení. Za pár kaček vytvořily na hlavě něco, co rozhodně nikdo v okolí neměl.

Jenže teď už jsem prý velký a musím se o sebe pořádně starat. Aspoň to mi říká babička i maminka. Na řadu muselo přijít něco nového. A abych zůstal in, začal jsem využívat nejrůznější Barber Shopy. Člověk se tam musí objednat měsíc dopředu, vyplázne za to víc než ženský co si nechávají načesávat kadeře a jako bonus získá první hipsterskou módu. Břitvou vyholená pěšinka, parádnicky zastřižené vousy, pach kolínské. Zaručeně takových lidí znáte tucty. Takhle by to nešlo. Další varianta přišla v podobě nákupáků a těhle moderních fast salónů. Mladá holka se na vás usmívá, umyje vám hlavu, sice si za to řekne docela rozumnou cenu, vy jí ale stejně vypláznete milion, protože už jste do ní zamilovaní.


Takže co jiného? Můžu přeci přesvědčit své přátele, aby mě ostříhali. Vždyť jsou všichni kreativci a když zvládnou svojí práci, tak kurz holičství musí být brnkačka. Jenže sehnat je, to není jen tak. Jeden má nůžky, druhý strojek, třetí stříhá a čtvrtý to kritizuje. Tolik lidí jen tak k sobě nedostanu. Leda že bych je pozval do hospody, to by přijít mohli. A tak se scházíme až na úplném konci vesmíru, před hospodou, uprostřed ulice, s pivkem v ruce a s holičkou, co má v jedné ruce cígo a v druhé nůžky. Show může začít. Stejně jsem chtěl vždycky mít na hlavě číro…


čtvrtek 30. března 2017

Jak jsem přišel na to, že přišlo jaro

Dlouho jsem nenapsal o žádných svých dobrodružstvích, tak vám aspoň povím o jaru. Tedy vlastně o tom jak jsem přišel na to, že přišlo jaro.

S klukama se jako tradičně vyrazilo ven z města do přírody. Znáte to, lahev rumu, pár lahváčů, buřty a klobásy. Spaní venku u ohně. Nechat si od jiskry propálit díru do spacáku jako vzpomínku na tenhle výlet. A představte si, že z tohohle výletu se teď už vynořily i holky. A to není jen tak. O nás se ví, že jsme tvrďáci, ale to ony taky. Jen se o nich prostě říká, že se vynořují až na jaře. První důkaz.

Druhým důkazem je zase to, že když jsme na tenhleten výlet jeli, tak jsme se cestou stavěli na zmrzlině. Co z toho plyne? Že zmrzlinou vždycky začíná jaro.


Ale největším důkazem je bod číslo tři: Když jsem šel dnes ráno do práce, tak jsem viděl holku v minisukni. Jaro je tady.