"Tak to ne, takhle ten příběh vůbec neskončil," říkali mi kluci u piva, poté co dočetli můj minulý článek, "vždyť to mělo ještě pokračování, na které jsi se úplně vykašlal."
A jelikož tahle banda, s kterou se pravidelně scházívám po večer v baru, patří k mým jediným čtenářům (nepočítám-li pár lidí z práce, kteří se chtějí ze zvědavosti přesvědčit, zda jsem opravdu takový exot, za kterého se vydávám), musím přijít s pokračováním.
Po té, co nás vyhodil hlídač z hotelu Thermal, ocitáme se před hlavním kinosálem. Nezapomeňme, že zde právě probíhá filmový festival. A protože sekuriťákovi, který nás celé ráno naháněl po patrech, bylo úplně jedno kde se nás zbaví, zanechal nás docela úplně na začátku fronty. Je osm hodin ráno a nadšenci těšící se na nový snímek se tlačí, aby byli do sálu vpuštěni. Dav tlačí i nás. A tak se najednou ocitáme na projekci něčeho, na co netrpělivě čeká přes dalších tisíc fanoušků. Usedáme do pohodlného křesla, já a Zmety, světla zhasínají.
"Ty vole, já potřebuju na záchod," hlásí mi můj kamarád a pomalu se zvedá. V naprosté tmě se před jedním z největších pláten u nás promenáduje obrovská silueta Zmetyho. Nový terén, trošku vrávorá. Neznalost terénu a absence světla se mu stala osudným. Silueta padá k zemi, doprovázená hlasitým "AU!" Celý sál se nadšený tímto moderním uměním zvedá a začíná tleskat. Představení může začít.
O čem to celé nakonec bylo? Popravdě nevím. Zmety se nestihl ani vrátit a já už spal jako nemluvně...
