úterý 26. srpna 2014

Neuvěřitelná dobrodružství borce Maria II

Jak přijít k penězům v Estonsku


Být cestovatel má jednu výhodu - jakmile potkáte jiného cestovatele, hned jste automaticky kamarádi. V angličtině je dokonce pro podobné týpky samostatný výraz - backpacker. V překladu kluk s krosnou, krosnař. Poznají se lehce: hodně velký a těžký batoh, většinou nějaký hudební nástroj, neoholení, trošičku i zapáchají. Kouří balené cigarety a pijí ty nejlevnější piva. A v MHD téměř nikdy neplatí.

Protože moc neuznávám si prostě sednout na soukromou linku a přímým spojem se přemístit tři sta kilometrů jinam, beru to po různu přes nejrůznější malá městečka. Chůze, vlaky, místní doprava, občas se někým nechám svést. A tak jsem takhle jednou potkal v jedné malé Lotyšské dědině, co cizince zná jen z vyprávění, jednoho kluka, co hned z dálky vypadal jako cestovatel.

S Kasprem z Polska jsme si začali rozumět hned od začátku a tak netrvalo dlouho a už byl vymyšlen plán, že se společně vypravíme do Tallinnu, hlavního města Estonska.

Po týdnu už známe všechny bary, všichni barmani znají nás, a když nějaký turista potřebuje radu, obrací se spíše na nás, než na informační centrum. I proto musíme vymyslet nějaké zpestření, protože i když je Tallinn u moře a počasí přímo vybízí k tomu strávit ve vodě celý den, my se od ní držíme dál. Posledním odvážlivcem, který se zde smočil, byl místní pes, do týdne pak mrtvý. Rekreace a průmysl se holt nedá moc skloubit a Estonci preferují spíše využívat svoji lokalitu k obchodu se Skandinávií, než poskytovat kvalitní pláže.

Nápad se zrodil ve chvíli, kdy nám vyschlo v krku natolik, že první pivní pomoc byla nezbytná. Bohužel naše peněženky se na to moc netvářily. A tak předávám svoji kytaru Kasprovi, který hned nahodí pár akordů a já za jeho doprovodu začínám recitovat své básně, nejdříve ty zamilované, pak i ty od zamilované.

Zabalili jsme to ani ne po deseti minutách. Ne že by nás to nebavilo, ale měli jsme už vyděláno tolik, že můžeme vysedávat v baru klidně další týden.



Sestřenice


Svět je dost malý. A nebo možná jdeme dost daleko...
Tuto zimu projížděl z Lotyšska do Portugalska jeden mladý pár. Neměli žádný prachy, žádnou práci, žádnou budoucnost. Něco jako já :) Něco jako celá dnešní ztracená generace, protože ta naše je na rozdíl od bítníků opravdu ztracená. Nebo možná zatracená, kdo ví. Protože jsem duše dobrá (a Aistė nakonec taky), našli tihle dva nešťastníci útočiště na pár nocí u nás.

Před pár dny jsem se v Lotyšsku zajel podívat do jedné malé, typicky pobaltské vesničky. Jak si žijí místní. Problém s podobnou turistikou je ten, že není tolik komerční a tak na podobné cestovatele není pomyšleno. Ať už se jedná o otázku jídla, ubytování, či dopravy. Jelikož jsem se naučil rybařit, jídlo řešit nemusím. Můj spacák už obstál i ve sněhu, takže milion hvězdičkový hotel je moje oblíbená značka. Jen ta doprava, protože pěšky ujdu padesát kilometrů, když začnu brzo ráno a skončím pozdě večer. Což se dá jednou dvakrát týdně, víc časově (a ani fyzicky) nejde. Potřebuji židli a připojení k internetu, jinak by mě asi vyhodili z práce. Kdybych se čtrnáct dní procházel po lese a neudělal ani ň, tak si na svojí cestu můžu vydělávat leda tak žebráním. Což by zabralo asi víc času než těch pár hodin denně v kavárně s wifinou :)

Mno, nebudu vám lhát. Začal jsem stopovat. Klasicky si stoupl u silnice a zvedl palec směrem vzhůru, jako když na Facebooku dávám like. Rovná záda, úsměv od ucha k uchu, radost pohledět - kdyby mě někdo viděl, hned by zastavil, škoda jen že prostě žádné auto nejelo...

Kdo si počká ten se dočká a tak se konečně mladá rodinka rozhodla navštívit babičku, bydlící Bůh ví kde, ale jede se tam po stejné cestě jako já stál. A samozřejmě že zastavili. Žena středního věku a její dvě dcery, můj věk. Netrvalo dlouho a už jsme si povídali jako kdyby naše známost trvala věky. Holky se mne vyptávaly na všechno, pak mi zase všechno vyprávěly, hrály na flétnu a jejich maminka poslušně řídila, snažíc se nerozptylovat tím pozdvižením, které moje přítomnost způsobila. Zakrátko bylo rozhodnuto, že obědvám s nimi.
Když přišel čas loučení, ta starší dcérka, ta ukecanější, která se pořád jen smála, se mě zeptala na kontakt. Ať jí prý dám Facebook, že se třeba ještě někdy potkáme. No co, co bych nedal.

Takže úplně na začátku jsem se zmínil o Lotyšském páru, co u nás přespal přes dvě noci. Karma to všechno viděla a poslala jeho sestřenici, aby mě vyzvedla a nakrmila :)



Brýle


Jednou se to muselo stát. Když jsem odmaturoval, koupila mi maminka parádní brýle, protože se ze mě stal intelektuál. A všichni ji známe, že moc nešetří. Takže okuláre vyšly na něco málo přes pět tisíc.

Dneska se mi jejich cena nejspíš zdvojnásobila, neboť se mi z toho jednoho kusu staly dva :(

V práci jsem konečně dostal zajímavý dlouho slibovaný projekt, takže konečně něco jiného než Česká republika nebo Slovensko. Můj příští report bude ze Zimbabwe :)

pondělí 25. srpna 2014

Neuvěřitelná dobrodružství borce Maria

Lotyško



Včera jsem dorazil na Litevsko - Lotyšskou hranici. Na Lotyšské straně se hned u moře nachází národní park, kde jsem se rozhodl strávit noc. Ustlal jsem si na pláži, a protože v národních parcích je něco jako bar nepřípustno, nikde kolem nebyl žádný živáček. Otevřel jsem knihu, kterou jsem si vypůjčil od táty (Jan Werich z trochu jiné stránky, než jsem ho znal) a za romantického západu slunce pomalu usínal.


Ráno jsem se vzbudil až v deset hodin. Jsem zvyklý, že kolem je vždy spousta lidí, kteří začnou hned při rozbřesku dělat randál a já tak musím vstát. Zde jsem ale byl snad jediná živá duše v okolí několika kilometrů. Deset není moc dobré, jelikož můj dnešní plán je Liepāja, město padesát kilometrů odsud. Cyklo-pěší stezka po pláži a lesem. Padesát kiláčků s krosnou na zádech a ještě v tom vedru není jen tak, proto není divu, že jsem chtěl vyrazit už o hodně dříve. Navíc první vesnice, kde si mohu opatřit snídani, je odsud alespoň čtyři hodiny pěšky, a než jsem se stihl sbalit a tak, je jedenáct. Doufám, že do večera jsem v cíli.


Asi po půl hodině pohodové chůze kolem mě projede auto - dost nezvyklé na pěší stezce. Ženská, šedesát šest let, ptá se, kam jdu. Liepāja, odpovídám. Ať si prý nasednu, že jede tím směrem, a že mě kousek hodí. Sice mám v plánu tam dojít po svých, ale v břichu už mi škrundá, a navíc mi došla voda, takže přiblížení se k civilizaci neodmítám. Po chvilce zastavuje, ale já mám přikázáno počkat v autě. Proti starším autoritám se nic nenamítá, tedy poslušně sedím. Za minutku přichází s nákupem. Kdybych věděl, že jde pro chleba, připojil bych se, neboť už hlady nevidím. A začíná výslech, odkud jsem, co delám, co dělají moji rodiče a kolik jim je let, a jestli mám sourozence, a že je fajn, že mám s sebou kytaru, protože si budu rozumět s jejím vnukem, který také hraje na kytatu. Cože? Než jsem stačil něco namítnout, už mě vyhazovala na farmě, kde bydlí. Do jedné ruky jsem dostal domácí zmrzlinu, do druhé něco k pití, a že musím počkat, neboť polévka se teprve hřeje. Spát budu tadyhle v pokoji, protože do Liepāji jede její dcera až zitra, a co bych tam dneska dělal, protože je neděle, a navíc vypadám vyhládle a to mě nemůže jen tak nechat jít. Pak přinesla domácí jaternice a mé vegetariánství vzalo za své. Jídlo přestala nosit až před chvílí, kdy rozhodla, že by se mělo jít spát.


Starší ruská farmářka, kterou tady teď po situaci na Ukrajině (a vlastně ani před tou události) nemají moc rádi, chtěla ukázat jednomu Evropanovi, že tento národ je vlastně dost milý. A nebo mě chce jen vykrmit a sníst...






Liepāja


Liepāja je napůl opuštěné město v Lotyšsku. Býval to Sovětský vojenský přístav, ale po rozpadu vše zpustlo, lidé odešli a město zůstalo prázdné. To jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít a tak jsem se tam vypravil dřív, než to objeví masy turistů. Je to fakt bomba kráčet ulicí plnou polorozpadlých paneláků, kterými pomalu prorůstají stromy. Původně jsem si myslel, že se jako squater utábořím v jednom z opuštěných rodinných domů, jenže jsem netušil, jak moc zatuchle a odpudivě to bude vevnitř vypadat. Nakonec jsem raději spal venku na pláži. To víte, v městě jako je tohle stěží pohledat fungující sámošku, natož něco, kde se dá normálně přespat.

Ráno jsem se probudil hladový a rozlámaný, jako obvykle. Navíc z práce e-mail že se strašně spěchá na jeden projekt, jestli bych nemohl pracovat trochu přesčas (šéf si asi zatím ani nevšiml že nejsem v Litvě). I proto jsem se rozhodl vypravit se do Rigy, hlavního města Lotyšska, o den dříve než jsem měl původně v plánu. Naneštěstí jsem dorazil až kolem deváté večer. Bez zajištěného ubytování, samozřejmě. První co ale prošlo mou hlavou byla strašná chuť na pivko a tak před starostí kde složit dnes večer hlavu, už sedím v baru.

Netrvá dlouho a mám společnost. Partička více jak deseti lidí mě zve ke stolu. Přisedám si a zapomínám na čas. Kolem druhé hodiny ranní už zůstává jen tvrdé jádro - já a tři další. Všichni se chystají domů. Hodím tedy na ramena svůj batoh.

"Kde spíš? Možná ti můžu poradit s cestou," zeptá se mě jedna z dívek, která vydržela až doposud.

"Hm, asi tady v parku," ledabyle odpovídám.

"Cože? To nejde, v parku přeci nemůžeš jen tak spát!"

Mezi bezdomovcem a mnou není zas až takový rozdíl. Nemám domov, chodím neoholen, neupraven, čisté oblečení znám jen ze vzpomínek... Akorát že houmles zůstává pořád na jednom místě a já se neustále přemisťuji.

"Dneska budeš spát u nás," odpoví tak rázně, že se až bojím odporovat.

"Já nevím, pro mě je to fakt v pohodě, a možná že ještě najdu nějaký hostel, fakt si nedělej starosti," snažím se předejít trapné situaci.

"Už jsem řekla. Akorát se musíš smířit s tím, že bydlím dvacet kilometrů za Rigou."

"Hm, a jak se tam dostaneme, teď ve dvě?" zajímám se.

"Normálně, zavolám manžela a on pro nás přijede."





Riga


V Rize jsem se ubytoval ve studentském hostelu, moc pěkné místo. Protože mi ale nebylo moc dobře, tak jsem celý den prospal. Proto jsem se rozhodl požádat kluka co to má na starosti o jednu noc navíc. I můj kolega z pokoje, Daniel, chtěl také den navíc. Lauris (provozní) nám bohužel oznámil, že jsou úplně plní, to víte, pátek. Ale že jestli nám nevadí spát na zemi na matraci, že nás tu nechá, dokonce i zadarmo.
Chtěli jsme mu to s Danielem nějak vrátit, tu jeho dobrotu, a tak se rozhodlo že něco uvaříme. Nejdříve se ale jdeme přesvědčit, zda je či není vegetarián, co jí a tak. Když se dozvěděl náš plán, odpověděl: "Kluci, to je fakt v pohodě, nedělejte si žádný starosti. A už vůbec ne s tím mi něco dávat. Nic proti vám, ale nevypadáte moc jako pětihvězdičkový kuchaři, já si radši obstarám jídlo sám."