65. den - Piedrafita: 142 kilometrů do Santiaga

Dnes mám v plánu dojít do Samosu. Je to sice zacházka, ale stojí určitě za to.

Samos sám o sobě by tak zajímavý nebyl, malá typická vesnička, kterých se po cestě nachází stovky, bez přehánění. Jenže co dělá tohle místo zajímavým je klášter, nejstarší místo poskytující přístřešek pro poutníky snažící se dostat do Santiaga. To si prostě nemohu nechat ujít. A jako bonus, každý den v sedm hodin se zde koná bohoslužba, která je zcela zpívaná. Tím mám na mysli že se mniši sejdou v kostele, který je propojen s klášterem, a společně pějí slovo Boží. Vzhůru tam (a to slovo vzhůru myslím doslova, protože snad každá víska se zde nachází směrem vzhůru).

Bohoslužba byla lepší než jsem čekal. Tedy, až do té doby než se všichni účastníci sešli u piva, pardon, u sklenky vína (jsme v Galicii, tady se pije jedině víno) a začali kritizovat.

„Viděl jsi ty orly zdobící stěny?“ ptá se mne křesťansky založená sexy Španělka (jednu španělku mám doma, moc na ní hrát neumím. Ani slovní hříčky s touhle mi moc nevycházely).

„No jasně, symbol majestátnosti,“ odpovídám.

„Ne, symbol diktátora Franca, znáš ho, ne?“

„To jméno mi něco říká, to je ten týpek o němž se zmiňuje Remarque v Komu zvoní hrana, mám pravdu?“

„Přesně. Protože klášter byl totálně zničen, nechal ho Franco na své náklady zcela zrenovovat. A nešetřil penězi. To ostatně můžeš vidět na výzdobě, která je nic neříkající, prostě jen drahá. Aby ukázal že to byl právě on kdo dal tohle místo do pořádku, dává lidem vše připomenout právě těmito ptáky. Franco a křesťani, spojenci se stejným nepřítelem. Stinná stránka naší historie. Nikam nechoď, budu pokračovat. Ta socha muže s mečem, jenž svou nohu opírá o useknutou hlavu, patří svatému Jakubovi. Tomu Jakubovi, k němuž se na této cestě plahočíme. Vyobrazen jako poutník trestající nevěrce svou nezdolnou zbraní. Tak za prvé, svatý Jakub nebyl poutník. Jasně, vydal se do Španělska, a jasně, neměl žádné auto a letadla v té době také nebyla, takže musel pěšky, ale přišel jako věrozvěst, hlásat víru a obracet lidi v křesťanství. Byl to velmi mírumilovný chlapík, který nikdy nikoho nezabil, ale v době kdy renovovali interiér se zrovna jako znak hrdinství považovalo kosit Araby, proto ho tak zvěčnili.“

„Počkej, já nevím jestli chci abys dál povídala,“ snažím se tu vzdělanou slečnu zastavit, ale ta se jen tak nenechá.

„Já chodím do kostela každý týden. Bylo sice pěkné že těch pár veršů z Bible odzpívali, a souhlasím s tebou že kněz by mohl klidně do Superstar, ale po pravdě řečeno, byla to ta nejhorší mše které jsem se kdy zúčastnila. To právě přes tyto lidi bychom měli mluvit s Bohem, tady nebyla jediná odezva. Bez duše, jako celé toto místo.“

V ten moment se raději odebírám do postele. Nechci si nechat zkazit svůj zážitek ještě víc. Jako obvykle, to nejhorší má ještě přijít. Líný vytahovat svůj spacák, beru si deku co mi hospitaliero (= muž starající se o poutníky) nabízí. Opravdu jsem netušil, že tak malý kousek látky může obsahovat tak velké množství blech...

64. den - Hospital: 145 kilometrů do Santiaga

Jako typický Čech žijící svůj život ve střední Evropě miluji pobyt u moře. Ten krásný neznámý šum lahodící mému uchu. To tajemno když se člověk dívá na nikde nekončící plochu. Jeden ani není tak zklamaný když ho nějaká exotická dívka zdvořile či nezdvořile odmítne. Ale co mám já osobně nejraději je spaní na pláži. Místo, kde bych chtěl mít umístěnou permanentně moji postel. Vždy když se přiblížím k nějakému pobřeží, hned se měním na romantika a ustýlám si pár stop od dosahu vln. Výhodou je nejen relaxační muzika hrána slanou vodou, ale i peněžní částka ušetřená za ubytování.

Mořem jsem vždycky tak vzrušen (neměl bych raději použít slovo rozrušen?) že úplně zapomínám na krásu hor. Už si ani nepamatuji kdy ty nekonečné pláně u Léonu vystřídaly právě hory. Hory kde prší od rána do noci. Hory tak strmé a tak vysoké, že se o nich dá opravdu mluvit jako o horách. Jedna hodina strávená zde je jako deset u psychologa. Šetří peníze ještě víc než moře J

Chodit s hlavou v oblacích je v těchto místech přesné přirovnání. To co se rozprostírá všude kolem totiž není mlha, ale mračna. To by vysvětluje i ten neustálý opar. A když pak vylezete ještě pár set metrů výš a máte štěstí že nikam nezapadnete, že vás neodvála sněhová bouře která se přes vás přehnala a že na vás nespadl žádný toulavý balvan, dostanete se až nad mraky. V tu ránu poprvé po několika dnech zahlédnete slunce. A právě v ten moment si říkáte, že na světě nemůže být nic krásnějšího.

Když jsem opouštěl svojí přítelkyni (OK, budu upřímný, když mě opouštěla moje přítelkyně, když mě opouštěla slečna jenž teoreticky mohla být v nějaké jiné realitě moje přítelkyně), zoufal jsem že v životě již nespatřím takovou nádheru. Při tom pomyšlení mi bylo opravdu smutno. Osud mě však zavál sem. Abych viděl, že na světě jsou krásnější věci než zadek té dívčiny...

A proč jsem vlastně dneska zastavil už po třech kilometrech? To takhle jednou na jednom nezávislém festivalu jako hvězda večera vystupoval Rocky Leon (to on mě svou písní Quit the job inspiroval k tomu, abych si našel nějakou práci – a mohl s ní vzápětí seknout). Když odzpíval poslední song, vyzvali organizátoři návštěvníky, aby jim pomohli s úklidem areálu. Přeci jen to byl nízko-nákladový fesťák s minimem podpory od sponzorů. V tu chvíli se všichni vypařili a z tisícovky lidí zbyly tak tři. Já a další dva, kteří nemohli bez pomoci odejít. Začínám tedy sbírat kelímky, vajgly a další hnusárny co se válí po zemi, když v tu ke mně přichází ikona Rocky. S jointem v ruce. A že musím být fakt super týpek když neberu hned čáru a přiložím ruku k dílu a že si s nim teda musím trochu zahulit. Po pár tazích už na uklízení nezbyl nikdo. Řekněme že se mi dneska stala podobná story, jen bez nějakého toho muzikanta...

63. den - Trabadelo: 168 kilometrů do Santiaga

Do Galicie se dostávám o dva dny později než bylo původně v plánu. Poslední dobou jdu velmi pomalu, zastavuji téměř na každém kilometru. Mohl bych své šnečí tempo svést na neustálý déšť, který je místy tak hustý, že člověk nevidí ani na metr. Nemá cenu se vůbec sušit, nezáleží kolik nepromokavých vrstev na sobě máte, stejně jste během chvilky na turch promočení. Pak je tu ta mlha, v horách trošičku nebezpečná věc. Ne že bych nějak sledoval cestu, jak už jsem řekl, přes déšť jí není vidět, ale i kdyby se mi podařilo nějakým zázrakem něco přes ty kapky zahlédnout, ta zatracená mlha by to stejnak zakryla. Jo, a zima. Strašná kosa. Možná je to tou teplotou, možná tím že pojem jako suché boty si už snad ani nedokáži představit. Prostě je tu několik aspektů, které jaksi cestu ztěžují.

V nohách mám už pár set mil (o tisícovce asi mluvit ještě nemohu, i když k tisícímu kilometru jenž mé podrážky zbrázdily od dob opuštění Prahy není daleko), takže i nějaká ta únava se dá použít jako omluva pro tejkink it ízy. Pravda je však úplně jiná.

Když jsem začínal své Camino (= cestu), bylo vše bráno jen jako taková zábava, možná výzva, taky jsem nevěděl kam jít jinam. Jenže člověk si na vše kolem tak zvykne a najednou nechce, aby to skončilo. Nikdy. Nikdy nikdy. Nejraději bych do Santiaga kráčel celý život, a i když určitě existuje pár pelegrinos (= poutníků), kteří takto cestují, já se k nim přidávat nebudu. Můj osud se mnou má větší plány, aspoň tedy doufám že mne nenechá na holičkách. Jenže o tom teď přemýšlet nechci. Chci být na cestě. A každý další ušlí kilometr znamená další přiblížení se cíle, další přiblížení se doby kdy vše skončí.

Moje noční můra je, že stojím v Santiagu a přemýšlím co dál. Jet domů? Maminka by asi skákala radostí až do stropu, jenže já vím že na návrat je ještě brzy. Jenže co pak? Najednou jako by život přestával mít smysl. A jak tak zjišťuji, nejsem sám. Pocity ostatních jsou dost podobné.

Navíc od té doby, co byly překročeny hranice do Galicie, kameny značící vzdálenost jsou umístěny co každých pět set metrů. Jdete a každá další značka je jako ručička na hodinkách, jenž odměřuje váš čas. Tik ťak, tik ťak. Takže raději zastavím. Raději vše oddálím. Raději zůstanu na cestě co nejdéle, abych vůbec nemusel dumat nad tím, co dál. Protože popravdě vůbec netuším, co dál.

Camino dokáže být velmi štědré a poskytne vše, co potřebujete. Svobodu, samotu ale i společnost. Dostatek času na filozofování ve vlastní hlavě ale i dostatek času na sdílení pocitů. Když jsem na začátku zaslechl že Camino de Santiago je cesta o poznání sebe sama, říkal jsem si jaké to spirituální blbosti tu musím poslouchat. Dnes vím, že ti lidé mluvili pravdu. Někde tam uvnitř jsem našel někoho, koho tak často nepotkávám, koho utlačuji hluboko pod povrchem. A ten někdo jsem byl já...

P. S.

Možná bych měl přestat brát drogy, pak se vždycky tak rozbásním...

62. den - Pieros: 184 kilometrů do Santiaga

Na cestě do Santiaga je pár významných bodů, které by neměl žádný peregrino (= poutník) přehlédnout. Tak například pár dní zpátky (vzdálenost na cestě se ani tak neměří v kilometrech, jako spíš ve dnech) jsem míjel železný kříž, kde podle zažité tradice každý položí kamínek, nesoucí si ze své domoviny. Když v Praze má cesta započala, netušil jsem že se kdy na Camino de Santiago (= Cesta do Santiaga) vydám. Proto nebylo možné obohatit sbírku o horninu z Čech. Běžně sice po kapsách pár šutrů nosím (ne, to není myšleno sarkasticky, to je čistá pravda. Od té doby co jsem musel opakovat zkoušku z geologie se tato věda stala mým hobby. Zatím jsem však nenašel dívku, která by se nechala zlákat na sbírku minerálů, myslím že s motýli bych si vedl lépe), v ten čas ale mé kapsy tížil jen budr z Léonu. Lepší něco než nic.

Villafrance del Bierzo je také velmi důležitým bodem. Nachází se zde kostel, který je brán jako brána do Santiaga. V minulosti poutníci, kteří kvůli zranění nebo totálnímu vyčerpání nebyli schopni dostat se až do cílové stanice, skončili právě tady. Stejné jako kdyby se jim podařilo dojít až na svaté místo.

Slovníček užitečných pojmů, které se při cestě hodí (a s kterýma si běžný poutník vystačí):

Buen Camino - Šťastnou cestu, doslova dobrou cestu, pozdrav poutníků

Peregrino - Poutník

Albergue - Ubytovna

Aqua potable - Pitná voda

Señor - Pan

Señorita - Madam

Gracias - Děkuji

Información turística - Informační centrum

Gratis - Zadarmo

Rincon - Poutnická mušle

El canuto; El porro - Joint

Chupito - Panák

No hablo español - Nemluvím španělsky

¿Tú hablas ingles? - Mluvíte anglicky?

¿Tienis comer? - Dáte mi najíst?

¿Tienis beber? - Dáte mi napít?

61. den - Ponferrada: 202 kilometrů do Santiaga

Nový den, nové ráno (Kristova noho, proč tak brzo? A tady v tomhle klášteře se s tím nemazlili jako včera, kde sice zvolili stejně krutou hodinu, ale budíček prováděli formou hudby – nevkusné hudby, ale pořád lepší než tenhle sadista který si liboval v tahání peregrinů – poutníků – z postele, doslova), nová hádka. Se stejným mnichem jako včera.

„Señore, já odmítám odejít, dokud mi nedovolíte si můj pobyt odpracovat, aspoň symbolicky,“ jestli někdo tvrdí, že Camino (= cesta) vás změní odpočátku, aspoň v mém případě má pravdu.

„U nás je vše založeno na dobrovolném dárcovství, každý dá, co chce, co uzná za vhodné, co si může dovolit. Nemusíš přispět vůbec nic,“ odpovídá ten, z nějž přímo čiší mír.

„Ale já mám co nabídnout, sice to nejsou peníze, ale mám sílu a energii za dva. Jestli znáte X-meny, tak mě si představte jako Wolverina, do rána se vždy plně zregeneruji, jen nemám v rukou ty hustý drápy. Co třeba tahle kuchyně, kdo jí teď bude dávat do pořádku?“ ukazuji na místo, které ještě před chvílí používalo přes sto lidí.

„To je naše práce, žádné starosti.“

„Určitě toho máte víc, nechte mě se aspoň podílet na tomhle,“ nakonec se mi ho podaří přemluvit a já beru do ruky hadr a jmu se dát vše do původního stavu. Kdyby existovala vysoká škola uklízení, byl bych na ní děkanem. Můj pokoj na to sice nevypadá, ale kdo kdy viděl mojí práci, dá mi za pravdu. Jeden čas jsem to totiž dotáhl až na manažera hostelu. Zní to strašně cool, tahle pozice, ve skutečnosti je to ale zastávání funkcí, které nikdo nechce dělat. A slečna, která u nás měla na starosti úklid, si pořídila jako domácího mazlíčka malé miminko. Nějak si k němu zapomněla pořídit manžela. A tak každou chvilku volala, že dneska do práce prostě přijít nemůže. Jenže já měl to místo na starosti, nemůžu prostě říci hostům, aby se smířili s tím chlívem. Práce šla vždy na mě.

Mnich byl nakonec rád, že jsem pomohl. Pozvání na kafe proto neodmítám, ale kopu ho do sebe rychleji, než je zvykem. Už chci být zase na cestě. Dnes totiž překračuji hranice nového regionu, Galicie.

Hlavním městem Galicie je právě Santiago de Compostela, místo kam mířím. Známá pro své mořské plody, chobotničky tu dostanete téměř v každé hospodě jako tapas (= zákusek) k pivu. Moje lekce španělštiny, které jsem až doposud pochytil, jsou zde téměř zbytečné, neboť každý krajan zde preferuje místní jazyk – galicijštinu.

60. den - Foncebadón: 227 kilometrů do Santiaga

„Kdo pije jen vodu, nemůže nikdy najít cestu,“ říkal celý včerejší večer náš hostitel. A aby si byl jist že nikde nezabloudíme, plnin naše sklenice neustále vínem. Dneska nás přišel vzbudit už v šest ráno. Vražedná kombinace.

Jasně že znám šestou, občas když se v hospodě zakecám, jdu si v tuhle hodinu lehnout. Ale vstávat? Kdo to kdy viděl? Jak můžu takhle po ránu fungovat? Na druhou stranu, pro ten východ slunce v horách, zahalený v oparu to snad i stálo.

Jde se pěkně, bez nejmenšího problému. Jenže den bez problému u mě prostě neexistuje a tak zákonitě musel nastat v době, kdy se začínalo šeřit. Jako obvykle se ubytovávám v klášteře, mají tu výhodu, že jsou zadarmo (nevýhoda že vás mniši vykopou z postele v nekřesťanskou hodinu). A právě tady se odehrává velká hádka mezi mnou a tím, co má vše na starosti.

„Ty s sebou nemáš žádné peníze?“ táže se mnich, „tak to tě nepustím dál dokud nepřijmeš tento dar,“ podává mi hrst drobných, za které bych si měl někde pořídit večeři.

„Při vší úctě k Vám, señore, nezbláznil jste se? Vy tu pracujete dobrovolně, bez nároku na honorář a ještě mi budete nutit love? Nepřijímám od nikoho, už vůbec ne od těch co sami nemají.“

Jenže hostitel byl stejně tvrdohlavý jako já. Ani jeden nehodlal ze svého plánu ustoupit. Celá hádka byla o to horší, že se odehrávala s mou mizernou španělštinou a odpůrcovo ještě mizernější angličtinou.

„Podívejte se, podle téhle příručky tenhle klášter pojme až sto sedmdesát poutníků,“ snažím se nakonec vyřešit situaci, „takže tu musí být přehršel surovin, z kterých se dá uvařit. Dovolte mi se porozhlédnout a když nic nenajdu, přijmu Vaše děnky, OK?“ Po krátkém zaváhání nakonec mnich souhlasí.

Police s označením FREE FOOD byla opravdu plná a já začal vařit. První chod byl hrnec těstovin s mixem všech různých omáček. „Dá si někdo?“ Na můj dotaz se zvedla řada ruk a já začal rozdávat, až na mě dočista nic nezbylo. Nevadí. Druhý chod. Rýže s čímsi, co nešlo specifikovat. Jenže situace se opakuje a já opět nakrmím všechny okolo, jen ne sebe. Až na potřetí se mi podařilo uvařit něco tak nevábného vzhledu, že už si nikdo o přídavek neřekl. Škoda jen, že chuť odpovídala tomu, jak pokrm vypadal...

59. den - San Junto de la Vega: 255 kilometrů do Santiaga

Odpočat a pln sil vzhůru do nového dne. Počasí jedna báseň a já se tak mohu vydat ujít pár dalších kilometrů Svatojakubské cesty. Loni se jí zúčastnilo přes dvě stě tisíc poutníků, což je zajímavé srovnání s počtem před čtyřiceti lety, kdy jich do Santiaga došlo pouhých třicet sedm. Hodně zde turismu pomohl bývalý papež Jan Pavel II, který se rozhodl na ostatky svatého Jakuba zajít podívat.

V dnešní době už se nedá na této cestě ztratit. Tedy pokud nejste jako já, neputujete převážně v noci a mimo oficiální místa. Evropská unie, která ráda sype peníze do všeho, totiž zafinancovala i zdejší značkovače a tak se kolem silnic nacházejí pořádné cedule, domy zdobí až umělecká díla znázorňující směr chůze, to vše symbolem mušle a žlutých šipek.

58. den - Santibafiez de Valdeiglesias: 264 kilometrů do Santiaga

Kdybych si včera ustlal v potoce, nebyl bych na tom dnes o moc hůř. Zcela promáčen se plahočím do nejbližší vesnice, hledajíc slunce skryté za tím svým mrakem. Když v tu...

„Ahoj, já jsem David, před pěti lety jsem se rozhodl stát se poutníkem, všeho jsem se vzdal a nyní žiji zde v horách,“ představuje se mi muž, co vylezl z chatrče umístěné hned vedle cesty, „místní mne zásobují takovým množstvím jídla, že se vždy rád podělím s ostatními poutníky. Dal by sis něco?“

„Teplým nápojem rozhodně nepohrdnu,“ sedám si vedle zarostlého, urostlého mladíka.

„Kafe, čaj, co si řekneš.“

„Cože? Kafe? To jako fakt?“

Něco takového mne dokáže opravdu povzbudit. A to teď nemám na mysli jen ten kofein. Když se snažím dát něco Davidovi na oplátku, odmítá s tím, že už mu prý dávám. Svojí energii, která je přímo vidět. To má asi na mysli tu vodu, co se u teplých kamen vypařuje z mého oblečení. Na rozloučenou se mi ten žebrák (pardon, poutník) snaží vnutit ještě nějaké peníze. Prý je budu potřebovat více než on. Jelikož sám cestuji s nulou v kapse, přijímám opravdu všechno. Měl bych být skromný, ale zkuste říci ne když před vás postaví pivo. David je už druhý na mé cestě, který mi nabízí nějaké drobné. A také druhý, kterého odmítám. Jak jsem řekl, přijímám vše, ale peníze opravdu ne (tati, to nebylo myšleno na tebe).

V nejbližší vesnici si to zamířím do prvního baru, který se zamane. Začíná moje poutnická rutina. Měnit doručení modliteb za kus žvance. Vrchní mne hned usadí ke stolu a přinese něco na posilněnou. Jeden z místních ke mně přistupuje a začíná konverzaci.

„Kde dneska budeš spát?“ ptá se.

„Nad tím jsem ještě vůbec nepřemýšlel, vždyť není ani poledne,“ snažím se cizince co nejzdvořileji odbít.

„Podívej se na sebe, takhle dál nemůžeš. Já bydlím hned přes ulici, slož hlavu v mém příbytku. Usuš sebe a své věci, dneska prostě odpočívej.“ Chvíli nad jeho nabídkou váhám, ale nakonec se nenechám dvakrát přemlouvat a už mám u toho dobrodince ustláno, „já ještě musím do práce, jestli máš hlad, v ledničce určitě něco najdeš. Až se večer vrátím, něco ti uvařím,“ s těmito slovy opouští svůj byt a přenechává ho celý mě. Je teprve dvanáct, mám spousty času. Nejlépe využít ho k rozprostření veškerého obsahu mé krosny na kamna.

Hostitel se vrátil s večeří z fastfoodu. Robota ho tak unavila, že si nedokázal představit trávit další minuty místo v posteli v kuchyni. Společně zapínáme televizi a moje lekce Španělštiny může vesele pokračovat dál. S pelichajícím kocourem na klíně, který se rozhodl udělat z mých zad brusič pro své drápky. Kdo trpí, ten pamatuje. Já si na to zvíře budu v tomhle případě pamatovat až do smrti. A kdybych náhodou někdy zapomněl, jizvy rády připomenou...

57. den - Valverde de la Virgen: 291 kilometrů do Santiaga

Jsou dny, kdy bych to nejraději zabalil a jel domů. Vsadím se, že mamince byla dneska zima a tak táta zatopil v krbu. Jaké by to bylo sedět v obýváku vyhřátém jak sauna, koukat na Simpsonovi a tláskat se večeří, kterou mi rodička podstrčila až pod nos. Pak bych si akorát poručil kafe, ani zvedat bych se nemusel, tak moc si mě rozmazlují. Z jakéhosi neznámého důvodu jsem místo v Čechách ve Španělsku. V horách. V dešti, promočený skrz na skrz.

Když se vydám po téhle cestě, měl bych dorazit do Astorgy. Jenže to klidně může být i tahle cesta. Zůstat na noc mimo osídlenou oblast nebyl dobrý nápad.

Jako poustevník si nežiji vůbec špatně. Na jídlo se chodím ptát třikrát denně. Ani jednou jsem nebyl odmítnut, pokaždé mi s úsměvem přichystali úplnou hostinu. A to i přes to, že nikdy nezapomenu dodat, že chci opravdu jen něco malého. Zajímalo by mne, co by na moje žebrání řekli rodiče. Tady mě ale nikdo za žebráka nepovažuje, jídlem si vykupují službu doručené modlitby.

Za dob Ben Hura a Briana po zemi chodil ještě jeden velikán. Byl jím Ježíš. A protože víc hlav víc ví, vzal k sobě do party dalších dvanáct kápů. Ještě před tím než Džej Keje pověsili na kříž, přikázal apoštolům vydat se do světa hlásat to krásné učení. Jakub, který měl ke Kristovi hodně blízko, šel do Španělska. Došel až do míst kde teď mrznu já, a ještě dál. Když se o deset let později vrátil zpátky domů, nepřivítali ho moc pěkně. Na uvítanou mu uřízli hlavu. Kamarádi a známí ale jeho tělo převezli lodí zpátky do Španělska, do města které je nyní známé pod názvem Sant Iago (= Svatý Jakub) – Santiago.

Příhoda jenž se stala téměř před dvěma tisíci lety je sice zajímavá, nevím proč by mě ale měla donutit plahočit se tak daleko. V situacích jako je tato mám dvě možnosti. Za a) zůstat do svítání, pod nějakým stromem si postavit stan a celý mokrý se zavrtat do mokrého spacáku. Doufat že do rána při teplotě kolem nuly stupňů Celsia neumrznu. Za b) vydat se do nejbližší vesnice která je cirka deset kilometrů odsud. Jsem v horách a cesty se změnily v řeky, takže riskovat že někde zapadnu a najdou mě za pár let jako mumii. Slunce už dávno zapadlo a měsíc mi dnes moc neposvítí, pod mračny není vidět jediný jeho paprsek.

Nakonec rozhodla mince. Padla panna, tedy varianta a). Už nevím jestli jsem si postavil přístřešek uprostřed potoka nebo jsem byl tak promoklý, pravdou je že by se na mě nenašla suchá nitka. Ráno najít bankomat a hurá poslat zprávu, aby doma přichystali uzenáče, protože na snídani budu doma.

Jenže pak si vzpomenu na ty zprávy obsahující všechny ty modlitby, které s sebou nesu. Každá tíží víc než cihla. A je jedno že já na tyhle věci moc nevěřím a nikdo z těch co mi doručenku do Santiaga dal by se stejně nikdy nedozvěděl že tam nedošla. Jenže bych to věděl já. Musel bych s tím žít až do konce života, s tím, že někde ve Španělsku je dívka která se diví nad nemocnou maminkou, proč jí Bůh nepomohl. Dává si za vinnu, že měla svou modlitbu napsat raději v angličtině, než ve španělštině, tak by jí všemocný Pán snáz porozuměl. Důvod, že ten v nějž věřila, jehož nakrmila a povzbudila, její zprávu vůbec nedoručil, by jí ani nenapadl.

Camino (= cesta) mě zkouší co vydržím. A já vydržím. Musím. Ne kvůli sobě, kvůli poselství co s sebou v batohu vláčím (snad kněží přijmou i ty rozmočené).

56. den - Puente de Villarente: 314 kilometrů do Santiaga

„Chico (= chlapče), jestli chceš, můžeš jít,“ propouští mne ráno můj hostitel.

„Dohoda je dohoda, señore,“ odmítám, „včera jsem Vám slíbil dvě hodiny práce, tak to taky dodržím.“

Majitele baru má slova potěšila. Když jsem si totiž šel lehnout, on zůstal dál, s jediným hostem, místním šerifem a gamblerem v jedné osobě. Náčelník do bedny naházel něco kolem tisíce eura – ne za měsíc, za večer. Může si to dovolit, je to prý ten nejúplatnější policista v celé zemi. Svou prohru společně s barmanem zapil. A pořádně.

Když se přižene první peregrino (= poutník), chce ho hospodský odmítnout. V takovémhle stavu nemůže obsluhovat.

„Señore, nezapomínejte na naší dohodu, teď tu máte mě,“ se slovy se ujímám práce a úročím tak svojí zkušenost ze studentských let, kdy jsem si přivydělával v kavárně. Jedno presso, tady americano, pro slečnu zákusek a už to jede, už to frčí. Než se naději, je poledne. Své slíbené dvě hodiny jsem překročil dvojnásob. Přesto mě ještě ten zubožený přistěhovalec žádá, abych se vydal ven pro noviny. To je ten lék, který vyléčí jeho bolehlav. „To poslední co bych pro Vás neudělal, señore.“

Než se vrátím, mám na stole přichystaný oběd s nabídkou, že se můžu zdržet jak dlouho chci. Jenže já jako poutník s jasným cílem Santiago musím vyrazit.

„Jestli se někdy dostaneš do ouzkých,“ s dojetím se se mnou loučí a podává mi jakýsi lísteček, „my hoteliéři se mezi sebou dost kamarádíme. Když kdekoliv dáš tuhle zprávu, tak tě dají najíst a nechají tě přespat. Moje jméno je známé až do toho tvého Santiaga.“ S díky přijímám, i když doufám že tahle protekce nebude potřeba. Do krosny přibalím ještě jednu svačinu a hurá do Léonu.

Než přejdu celé město, je už skoro večer a můj žaludek o sobě dává vědět. Je na čase zavítat do nějakého baru zeptat se na kus žvance. „Dáte mi trošičku jídla?“ s úsměvem se táži krásné slečny. Ta odpoví něco ve španělštině a ukazuje na dveře. Nevadí. Gracias (= děkuji), opouštím lokál. Dívka za mnou vybíhá. Neukazovala na dveře, ale na prázdný stůl, kam si mám sednout. A co prý si dám k pití.

„Nevím jestli jste to pochopila, ale já jsem poutník, nemám žádné peníze, voda mi bude stačit,“ snažím se být co nejskromnější. Señorita má o všem jasno. Její maminka je nemocná a já jsem naděje že se modlitby dostanou až do Santiaga. Jen abych měl dostatek sil tam dojít a vše v pořádku předal. Proto ať si nechám skromnost stranou a hlavně do sebe dostal co nejvíce staminy, do cíle vede ještě dlouhá cesta.

55. den - Sahagún: 356 kilometrů do Santiaga

V Sahagúnu by měla má pouť poutníka skončit a já bych se měl přeorientovat na turistu. Zde totiž začíná ta pravá komerce. POUTNICKÉ MENU – JEN 10 €; NEJLEVNĚJŠÍ POUTNICKÉ MUŠLE V OKOLÍ; POUTNICKÁ UBYTOVNA – WIFI A MASÁŽ V CENĚ. Podobná hesla zdobí velké billboardy. Tady už to nebude fungovat tak, že za mnou někdo přijde a nabídne mi něco k snědku.

Když jsem kousek za Madridem začínal své Camino (= cestu) do Santiaga, přivítal mne poutník vracející se z tohoto města zpět do své rodné Malagy. Hned na první pohled bylo jasné, že tenhle týpek bere svou pouť vážně. Při pohledu na něj by jeden ani neřekl neoholen, spíš totálně zarostlý. Boty v horším stavu než ty mé. Kolem nohy mu pobíhal pes, pouliční směska, a po boku osel táhl jeho bagáž. Jako z kýčovitého obrázku.

„Jako správný poutník musíš cestovat úplně bez peněz, lidé tě pohostí,“ vysvětloval mi, „ty jsi pro ně totiž také důležitý. Ne každý si může dovolit tuto svatou cestu absolvovat, proto my nosíme do Santiaga jejich modlitby.“

Dost se mi líbila ta filozofie a tak posledních patnáct euro co zbylo v peněžence šlo na místní kostel a já začal své Camino s nulou v kapse. A až do Sahagúnu nebyl žádný problém. Ani jednou jsem se nemusel nikoho ptát na jídlo, na ubytování, lidé za mnou sami vybíhali a nabízeli mi.

Ráno se tedy vydávám zdolat dalších pár kilometrů. Už nejdu sám. Kráčím v davu. A to je mimo sezónu, nechtěl bych vidět, jak to tu vypadá v létě. To už musí člověk jít přímo zástupem. Je mi teskno že se budu připojovat k nim. Turistický ruch mě nějakou dobu živil, ale osobně se cítím moc mlád na to stát se klasickým turistou. A zde všichni jak na školním výletě ráno vstanou, tady se nasnídají, naobědvají, dají si kafe a kolem páté hledají hostel na přespání. Já budu jeden z nich.

Velké množství lidí má ale jednu výhodu. Je to totiž nepřeberná hromada příběhů, které se celý den sdílí. Dozvídám se o poutnících, kteří si přišli něco připomenout, i o těch, kteří přišli zapomenout. Někdo se snaží zbavit svého starého já, jiný ho zase hledá. Lidé jdou aby si odpočinuli, nebo unavili. Co člověk, to story. A já mám tak na konci dne, když všichni zalézají do hostelů, jasno. Každý máme své Camino. To moje je typicky poutnické, bez jediné koruny. Začalo chudě, skončí chudě.

Jediný problém je, že mi nikdo sám od sebe najíst nedá. Musím tak sebrat veškerou kuráž a jít se zeptat.

„Cože? Ty by si chtěl najíst? Zadarmo? Hahaha,“ směje se muž arabského původu, pokuřující si pod přeškrtnutou cigaretou. Vedle stojící gambler si ho nevšímá a dál háže do automatu své peníze. Mě to stačí, doprošovat se nepotřebuji, otáčím se a chystám se odejít.

„Počkej, chico (= chlapče), nebojíš se práce? Pokud ne, shoď batoh, tady máš klíče od pokoje. Než si dáš sprchu, já ti zatím připravím něco k jídlu. Červený víno piješ? Dneska jsi mým hostem, dej si co chceš, pij a jez jak hrdlo ráčí, ale zítra ráno mi tady v baru pomůžeš. Platí?“

„Señore,“ podávám rodilému Marokánci ruku, „právě jste uzavřel dohodu.“

54. den - Tamariz de Campos: 411 kilometrů do Santiaga

„Co by sis dal, poutníku,“ vítá mě hned v první vesnici dívka, která již absolvovala cestu do Santiaga několikrát, „snídaně je základ dne, tak se u mě posaď a já ti něco připravím. Slečna je štěstím bez sebe, že mě může pohostit. Až se mi zdá, že má z jídla, které připravila, větší radost než já. Nikdy bych nevěřil v takovou koncentraci štědrých lidí. Když se s Camillou loučím, dostávám ještě dar na památku. Poutnickou mušli, symbol této cesty.

Pln positivní energie vstříc novému dni. I s pěta dvaceti kily na zádech si to šlapu jako by nic. Pro mne totiž neexistuje únava. Před tím než jsem opustil domov, míval jsem sedavou práci. U počítače. Více jak osm hodin denně. A jelikož se pořád nestíhalo (oukej, já pořád nestíhal), dřepěl jsem u kompu i soboty neděle. Na zádech se mi pomalu rýsoval hrb a mé tělo zakrňovalo ze dne na den. V té době mi Standa (pamatujte si toto jméno!) půjčil pár knih o běhání, které mi totálně vymyly mozek. A já začal běhat. Dát si večer dvacet kilometrů byla taková pěkná příprava před tím než se vyrazilo do baru. Od té doby je ze mě mašina která se neunaví.

Tuto nabytou schopnost teď plně využívám. I když se občas zastavím abych nakochal dostatek výhledu, přečetl další kapitolu v knize (tyto zastávky jsou velmi časté, literatuta kterou sebou táhnu je tak napínavá, že se přemáhám nezhltnout vše na jeden nádech), nebo se nechal pohostit místními, převážně si to prostě šinu dál.

A tak je zase večer. Tady někde by měla být poutnická ubytovna. V baru mi snad řeknou víc.

„Místo na spaní? To už dávno zrušili,“ vysvětluje mi barmanka, podávajíc pivo a něco k snědku, „ale kousek odsud je poutní místo Sahagún, můj manžel tam za chvíli jde, aspoň se tam nebude muset trmácet sám. Posaď se a buď mojim hostem“ (Tahle konverzace vlastně vypadala úplně jinak – Bla bla bla něco ve španělštině bla bla ALBERGUE – tohle slovo znám, znamená ubytování – bla bla NO – to mi také něco říká – bla bla SAHAGÚN, bla bla – ukazuje na židli a podává další jídlo).

Její manžel mě nakonec do Sahagúnu nedovedl. Dovedl jsem ho tam já. Vypadal jako kdyby spořádal celou basu piv, ve skutečnosti toho měl asi víc. Když se tedy ve finále dopotácíme do cílové destinace a já najdu místo kde složit hlavu, potkávám další poutníky, kteří akorát před spaním počítají své ušlé kilometry. Já jich mám padesát pět, více než cyklista vedle mě. A i přes to že se nedokážu unavit, své nohy už necítím. Zato všichni ostatní v místnosti je cítí natolik, že jsem nucen nechat boty za dveřmi.

53. den - Peñaflor de Hornija: 446 kilometrů do Santiaga

Do Santiaga vede několik cest. Ta nejznámější je z Franci, ale dá se tam dojít i z Portugalska či španělské Senilly. Všechny ty možnosti mají svá jména, aby se hned na první pohled (poslech) dalo poznat odkud že to člověk vlastně jde. Camino Francés (Francouzská cesta) začíná v Paříži, Vézely, La Puy, nebo třeba v Aries. Camine del Norte (Severní cesta) vede z Urquery., táhnoucí se přes Kordillery. Vía de la Plata (Cesta přes plošinu Plata), startující v Seville a Camino Portugés (Portugalská cesta) má svůj počátek v Lagosu, Faru a v Taviře. Já si vybral tu méně známou, Camino de Madrid (Madridská cesta) (oprava, ne že já si vybral, cesta si vybrala mne). Vede sice z hlavního města, ale mimo turistickou sezónu na ní nenarazíte na poutníka. Tedy s výjimkou mě.

I proto je těžší sehnat ubytování. Abych vše uvedl na pravou míru – cesta do Santiaga se stala tak turisticky profláklou, že už nejde ubytovávat poutníky kde se dá. Navíc se vše mění i tak trochu v komerční byznys a proto se pro turisty (většina účastníků totiž nepřipomíná poutníky ani z dálky) vytvořili speciální ubytovny. I na mé pouti jich několik je, jen ne tak hustě rozesetých. A když se v jedné z nich nezastavíte včas, může se stát stejně jako mě, že je úplná tma a do příští ubytovací stanice je to více jak deset kilometrů. I kdybych to dal během, dřív než o půlnoci tam nebudu. Co tedy dělat?

V jedné z těch nejmenších vesniček mě zastaví dva domorodci. Ani se nenadám a už mi nabízejí odvoz autem.

„Díky chlapi, ale to nemohu přijmout, tuhle cestu musím absolvovat pěšky,“ odmítám.

„To je pravda, jenže venku spát nemůžeš, v takovýhle zimě... Počkej chvíli,“ jeden z nich někam telefonuje, „tak jsem mluvil se starostou a dneska spíš tady v kostele.“

Dvacet minut později, to už ležím zavrtán ve spacím pytli, přímo pod oltářem, někdo klepe na dveře božího domu. Jeden z vesničanů náhodou zaslechl kde že to jsem ubytován. Proto hned zaúkoloval manželku, aby mi narychlo připravila nějakou večeři...

52. den - Ciguñuela: 462 kilometrů do Santiaga

Patříte-li k mým čtenářům, pak se musíte naučit jména některých mých kamarádů. Jedno z těch nejdůležitějších je Standa. Nejen že s tímhle týpkem mám nejvíce historek a plánů, ale hlavně doufám, že až se jednoho dne vrátím zpět do svého rodného města, nechá mne u sebe bydlet. A právě Standa začal s brainwashingem ohledně cesty do Santiaga. To on se mě snažil naverbovat na společnou výpravu už roky před současným výletem. Jenže Standa je bohužel hlavně snílek a z reality nakonec sešlo. Díky němu ale ňák tak vím, do čeho že se to vlastně pouštím.

Když jsem skoro už dva měsíce zpátky opouštěl domov, vydal jsem se pěšky z Prahy do Berlína. Po mapě nahoru. Podobně jako teď. Proč jen si pořád vybírám ty těžší cíle. Dolů by to bylo snazší, pěkně do tepla na jih, navíc z kopce. Ale raději si nebudu moc stěžovat, mohlo by to být daleko horší.

Čeká mě tedy něco málo přes čtyři sta padesát kilometrů. Babička mi tenkrát vnucovala knížku jednoho jejího známého, který cestu do Santiaga také absolvoval a poté se o to na nějakých sto padesáti stranách podělil. Já mám před sebou půlku, takže tak velkou bichly nesepíšu, ale jednorázovka do vlaku by z toho vzniknout mohla. Vždyť o téhle pouti se říká že v ní člověk najde sebe sama (jak tak o tom přemýšlím, jestli opravdu najdu sebe sama, tak sepíšu celou ságu).

Španělsko není Česká republika a na mnoha místech se dá docela dost slušně zabloudit. Párkrát jsem se chtěl ztratit i v Čechách, člověk ale vždy do několika minut narazí na vesnici, nebo aspoň asfaltku vedoucí k civilizaci. Teď jsem měl možnost zjistit, že ve Španělsku tomu tak není.

Jak už jsem zmínil že o cestě do Santiaga se říká že je o hledání sebe sama, pro mne je zatím o hledání té správné cesty. Vyrazit brzy ráno se ukázalo jako zcela zbytečné, neboť v době kdy se začíná stmívat, já stále bloudím v kruzích. Opravdu ani zdaleka netuším kde bych tak mohl být. Orientace podle hvězd nezabírá – Velký vůz ještě dohromady dám, ale najít Severku v tom nepřeberném množství světélek, to je snad těžší než najít něco v mém pokoji (kdo kdy byl v mém pokoji hned ví, jak silné přirovnání jsem použil).

Nakonec se mi sice podaří dojít do nějaké malé vesničky, ale už tak pozdě, že najít živáčka je nemožné. Rozdělávám tedy stan a silný studený vítr mi dává najevo, že musím dostat veškeré oblečení z krosny na sebe. Jedině tak snad do rána nezmrznu...

51. den - Kam se vydám ve Španělsku

A co teď. Můj plán byl jasný. Uprchnout před zimou na jih, uprchnout předražené Evropě do Maroka. Dokonce jsem si i zčekoval možnosti cestovního pojištění, což normálně nedělám. Byl jsem totiž pevně rozhodnut. Navíc mám v Granadě blízkého kamaráda, který by ke gauči přidal i něco k jídlu (tedy vlastně k pití, jak ho znám). Nedaleko Granady se nachází hippie kolonie, určitě by stála za návštěvu. Ale především, mezi Granadou a Malagou se nachází jedna malá vesnička. Jméno není důležité, sám ho ani neznám. Kdysi jsem měl pletky s jednou krásnou Španělkou. Moc to nedopadlo, odcházel jsem od ní v takovém vzteku, že jsem nakonec nepotvrdil ani její žádost o přátelství na facebooku. Možná je na čase se udobřit.
Jenže Santiago je jaksi na severu, opačný směr než jsem chtěl jít. Co teď?

Vše je to znamení. Kamarád v Granadě by si na mne nenašel čas a já bych na něj tak zanevřel. V hippie kolonii by mne zase natlačili ke konzumaci omamných látek, znám se co bych pak mohl všechno udělat. A děvče žijící mezi Granadou a Malagou by se nechtělo usmířit. Je to jasný zásah osudu, mé nové cesty vedou na sever, do Santiaga...

50. den - Jak jsem se omylem dal na svatou pouť

Věříš v Boha? zeptali se mne pár dní zpět křesťané ve francouzském Nantes. Těžká odpověď. Věřím v karmu a v osud.

Španělsko je na stopování těžká země. Vůbec to tu není místními provozováno, a tak většinou koukají jak z jara, když jeden stojí u silnice. Proto pár kilometrů do Valladolid beru jako úspěch. Co tak říci o tomto historickém městě. Je zde tak milion katedrál, název by se dal přeložit jako země otce a vede tudy tradiční Svatojakubská pouť, známá pod názvem El Camino de Santiago.

Večer se pořádně rozprší a já bloumám ulicemi, promoklý na kost. Najednou postarší muž vyskočí z baru, stojíc přímo přede mnou. Gesty naznačuje ať se schovám dovnitř, neboť na dešti takto stát nemohu. Obědnává mi kávu a na účet podniku dostávám najíst a napít. Co hrdlo ráčí. Místní překvapeni mou přítomností volají své kamarády, kteří nasedají do aut a jedou se na mne podívat. Dostávám nepřeberné množství sendvičů.
Až konečně přijde rozuzlení. Do místnosti vkročil další muž, sotva stojící. Ať se prý rozloučím a následuji ho. Vede mne do malé chatrče, kde dostávám postel a další jídlo. Místní si mne spletli s poutníkem, který se chystá do Santiaga. Podle tradic ho musí pohostit jak nejlépe dovedou.
Když se můj hostitel dozvídá omyl, nenechá se vyvést z míry a nově mne pasuje na dalšího poutníka. Dostávám průkaz, jenž musím odevzdat v Santiagu. A sakra...