Kdybych si včera
ustlal v potoce, nebyl bych na tom dnes o moc hůř. Zcela promáčen se
plahočím do nejbližší vesnice, hledajíc slunce skryté za tím svým mrakem. Když
v tu...
„Ahoj, já jsem
David, před pěti lety jsem se rozhodl stát se poutníkem, všeho jsem se vzdal a
nyní žiji zde v horách,“ představuje se mi muž, co vylezl z chatrče
umístěné hned vedle cesty, „místní mne zásobují takovým množstvím jídla, že se
vždy rád podělím s ostatními poutníky. Dal by sis něco?“
„Teplým nápojem
rozhodně nepohrdnu,“ sedám si vedle zarostlého, urostlého mladíka.
„Kafe, čaj, co si
řekneš.“
„Cože? Kafe? To
jako fakt?“
Něco takového mne
dokáže opravdu povzbudit. A to teď nemám na mysli jen ten kofein. Když se
snažím dát něco Davidovi na oplátku, odmítá s tím, že už mu prý dávám.
Svojí energii, která je přímo vidět. To má asi na mysli tu vodu, co se u
teplých kamen vypařuje z mého oblečení. Na rozloučenou se mi ten žebrák
(pardon, poutník) snaží vnutit ještě nějaké peníze. Prý je budu potřebovat více
než on. Jelikož sám cestuji s nulou v kapse, přijímám opravdu
všechno. Měl bych být skromný, ale zkuste říci ne když před vás postaví pivo.
David je už druhý na mé cestě, který mi nabízí nějaké drobné. A také druhý,
kterého odmítám. Jak jsem řekl, přijímám vše, ale peníze opravdu ne (tati, to
nebylo myšleno na tebe).
V nejbližší
vesnici si to zamířím do prvního baru, který se zamane. Začíná moje poutnická
rutina. Měnit doručení modliteb za kus žvance. Vrchní mne hned usadí ke stolu a
přinese něco na posilněnou. Jeden z místních ke mně přistupuje a začíná
konverzaci.
„Kde dneska budeš
spát?“ ptá se.
„Nad tím jsem ještě
vůbec nepřemýšlel, vždyť není ani poledne,“ snažím se cizince co nejzdvořileji
odbít.
„Podívej se na
sebe, takhle dál nemůžeš. Já bydlím hned přes ulici, slož hlavu v mém
příbytku. Usuš sebe a své věci, dneska prostě odpočívej.“ Chvíli nad jeho
nabídkou váhám, ale nakonec se nenechám dvakrát přemlouvat a už mám u toho
dobrodince ustláno, „já ještě musím do práce, jestli máš hlad, v ledničce
určitě něco najdeš. Až se večer vrátím, něco ti uvařím,“ s těmito slovy
opouští svůj byt a přenechává ho celý mě. Je teprve dvanáct, mám spousty času.
Nejlépe využít ho k rozprostření veškerého obsahu mé krosny na kamna.
Hostitel se vrátil
s večeří z fastfoodu. Robota ho tak unavila, že si nedokázal
představit trávit další minuty místo v posteli v kuchyni. Společně
zapínáme televizi a moje lekce Španělštiny může vesele pokračovat dál.
S pelichajícím kocourem na klíně, který se rozhodl udělat z mých zad
brusič pro své drápky. Kdo trpí, ten pamatuje. Já si na to zvíře budu
v tomhle případě pamatovat až do smrti. A kdybych náhodou někdy zapomněl,
jizvy rády připomenou...
Žádné komentáře:
Okomentovat