Dnes mám v plánu dojít do Samosu. Je to sice
zacházka, ale stojí určitě za to.
Samos sám o sobě by tak zajímavý nebyl, malá typická
vesnička, kterých se po cestě nachází stovky, bez přehánění. Jenže co dělá
tohle místo zajímavým je klášter, nejstarší místo poskytující přístřešek pro
poutníky snažící se dostat do Santiaga. To si prostě nemohu nechat ujít. A jako
bonus, každý den v sedm hodin se zde koná bohoslužba, která je zcela zpívaná.
Tím mám na mysli že se mniši sejdou v kostele, který je propojen s klášterem, a
společně pějí slovo Boží. Vzhůru tam (a to slovo vzhůru myslím doslova, protože
snad každá víska se zde nachází směrem vzhůru).
Bohoslužba byla lepší než jsem čekal. Tedy, až do té
doby než se všichni účastníci sešli u piva, pardon, u sklenky vína (jsme v
Galicii, tady se pije jedině víno) a začali kritizovat.
„Viděl jsi ty orly zdobící stěny?“ ptá se mne
křesťansky založená sexy Španělka (jednu španělku mám doma, moc na ní hrát
neumím. Ani slovní hříčky s touhle mi moc nevycházely).
„No jasně, symbol majestátnosti,“ odpovídám.
„Ne, symbol diktátora Franca, znáš ho, ne?“
„To jméno mi něco říká, to je ten týpek o němž se
zmiňuje Remarque v Komu zvoní hrana, mám pravdu?“
„Přesně. Protože klášter byl totálně zničen, nechal
ho Franco na své náklady zcela zrenovovat. A nešetřil penězi. To ostatně můžeš
vidět na výzdobě, která je nic neříkající, prostě jen drahá. Aby ukázal že to
byl právě on kdo dal tohle místo do pořádku, dává lidem vše připomenout právě
těmito ptáky. Franco a křesťani, spojenci se stejným nepřítelem. Stinná stránka
naší historie. Nikam nechoď, budu pokračovat. Ta socha muže s mečem, jenž svou
nohu opírá o useknutou hlavu, patří svatému Jakubovi. Tomu Jakubovi, k němuž
se na této cestě plahočíme. Vyobrazen jako poutník trestající nevěrce svou
nezdolnou zbraní. Tak za prvé, svatý Jakub nebyl poutník. Jasně, vydal se do
Španělska, a jasně, neměl žádné auto a letadla v té době také nebyla, takže
musel pěšky, ale přišel jako věrozvěst, hlásat víru a obracet lidi v
křesťanství. Byl to velmi mírumilovný chlapík, který nikdy nikoho nezabil, ale
v době kdy renovovali interiér se zrovna jako znak hrdinství považovalo kosit Araby, proto ho tak zvěčnili.“
„Počkej, já nevím jestli chci abys dál povídala,“
snažím se tu vzdělanou slečnu zastavit, ale ta se jen tak nenechá.
„Já chodím do kostela každý týden. Bylo sice pěkné
že těch pár veršů z Bible odzpívali, a souhlasím s tebou že kněz by mohl
klidně do Superstar, ale po pravdě řečeno, byla to ta nejhorší mše které jsem
se kdy zúčastnila. To právě přes tyto lidi bychom měli mluvit s Bohem, tady
nebyla jediná odezva. Bez duše, jako celé toto místo.“
V ten moment se raději odebírám do postele. Nechci
si nechat zkazit svůj zážitek ještě víc. Jako obvykle, to nejhorší má ještě
přijít. Líný vytahovat svůj spacák, beru si deku co mi hospitaliero (= muž
starající se o poutníky) nabízí. Opravdu jsem netušil, že tak malý kousek látky
může obsahovat tak velké množství blech...
Žádné komentáře:
Okomentovat