„Kdo pije jen vodu, nemůže nikdy najít cestu,“ říkal
celý včerejší večer náš hostitel. A aby si byl jist že nikde nezabloudíme,
plnin naše sklenice neustále vínem. Dneska nás přišel vzbudit už v šest ráno.
Vražedná kombinace.
Jasně že znám šestou, občas když se v hospodě
zakecám, jdu si v tuhle hodinu lehnout. Ale vstávat? Kdo to kdy viděl? Jak můžu
takhle po ránu fungovat? Na druhou stranu, pro ten východ slunce v horách,
zahalený v oparu to snad i stálo.
Jde se pěkně, bez nejmenšího problému. Jenže den bez
problému u mě prostě neexistuje a tak zákonitě musel nastat v době, kdy se
začínalo šeřit. Jako obvykle se ubytovávám v klášteře, mají tu výhodu, že jsou
zadarmo (nevýhoda že vás mniši vykopou z postele v nekřesťanskou hodinu). A
právě tady se odehrává velká hádka mezi mnou a tím, co má vše na starosti.
„Ty s sebou nemáš žádné peníze?“ táže se mnich, „tak
to tě nepustím dál dokud nepřijmeš tento dar,“ podává mi hrst drobných, za
které bych si měl někde pořídit večeři.
„Při vší úctě k Vám, señore, nezbláznil jste se? Vy
tu pracujete dobrovolně, bez nároku na honorář a ještě mi budete nutit love?
Nepřijímám od nikoho, už vůbec ne od těch co sami nemají.“
Jenže hostitel byl stejně tvrdohlavý jako já. Ani
jeden nehodlal ze svého plánu ustoupit. Celá hádka byla o to horší, že se
odehrávala s mou mizernou španělštinou a odpůrcovo ještě mizernější
angličtinou.
„Podívejte se, podle téhle příručky tenhle klášter
pojme až sto sedmdesát poutníků,“ snažím se nakonec vyřešit situaci, „takže tu
musí být přehršel surovin, z kterých se dá uvařit. Dovolte mi se porozhlédnout
a když nic nenajdu, přijmu Vaše děnky, OK?“ Po krátkém zaváhání nakonec mnich
souhlasí.
Police s označením FREE FOOD byla opravdu plná a já
začal vařit. První chod byl hrnec těstovin s mixem všech různých omáček. „Dá si
někdo?“ Na můj dotaz se zvedla řada ruk a já začal rozdávat, až na mě dočista
nic nezbylo. Nevadí. Druhý chod. Rýže s čímsi, co nešlo specifikovat. Jenže
situace se opakuje a já opět nakrmím všechny okolo, jen ne sebe. Až na potřetí
se mi podařilo uvařit něco tak nevábného vzhledu, že už si nikdo o přídavek
neřekl. Škoda jen, že chuť odpovídala tomu, jak pokrm vypadal...
Žádné komentáře:
Okomentovat