„Chico (= chlapče),
jestli chceš, můžeš jít,“ propouští mne ráno můj hostitel.
„Dohoda je dohoda,
señore,“ odmítám, „včera jsem Vám slíbil dvě hodiny práce, tak to taky
dodržím.“
Majitele baru má
slova potěšila. Když jsem si totiž šel lehnout, on zůstal dál, s jediným
hostem, místním šerifem a gamblerem v jedné osobě. Náčelník do bedny
naházel něco kolem tisíce eura – ne za měsíc, za večer. Může si to dovolit, je
to prý ten nejúplatnější policista v celé zemi. Svou prohru společně
s barmanem zapil. A pořádně.
Když se přižene
první peregrino (= poutník), chce ho hospodský odmítnout. V takovémhle
stavu nemůže obsluhovat.
„Señore,
nezapomínejte na naší dohodu, teď tu máte mě,“ se slovy se ujímám práce a
úročím tak svojí zkušenost ze studentských let, kdy jsem si přivydělával
v kavárně. Jedno presso, tady americano, pro slečnu zákusek a už to jede,
už to frčí. Než se naději, je poledne. Své slíbené dvě hodiny jsem překročil
dvojnásob. Přesto mě ještě ten zubožený přistěhovalec žádá, abych se vydal ven
pro noviny. To je ten lék, který vyléčí jeho bolehlav. „To poslední co bych pro
Vás neudělal, señore.“
Než se vrátím, mám
na stole přichystaný oběd s nabídkou, že se můžu zdržet jak dlouho chci.
Jenže já jako poutník s jasným cílem Santiago musím vyrazit.
„Jestli se někdy
dostaneš do ouzkých,“ s dojetím se se mnou loučí a podává mi jakýsi
lísteček, „my hoteliéři se mezi sebou dost kamarádíme. Když kdekoliv dáš tuhle
zprávu, tak tě dají najíst a nechají tě přespat. Moje jméno je známé až do toho
tvého Santiaga.“ S díky přijímám, i když doufám že tahle protekce nebude
potřeba. Do krosny přibalím ještě jednu svačinu a hurá do Léonu.
Než přejdu celé
město, je už skoro večer a můj žaludek o sobě dává vědět. Je na čase zavítat do
nějakého baru zeptat se na kus žvance. „Dáte mi trošičku jídla?“ s úsměvem
se táži krásné slečny. Ta odpoví něco ve španělštině a ukazuje na dveře.
Nevadí. Gracias (= děkuji), opouštím lokál. Dívka za mnou vybíhá. Neukazovala
na dveře, ale na prázdný stůl, kam si mám sednout. A co prý si dám k pití.
„Nevím jestli jste
to pochopila, ale já jsem poutník, nemám žádné peníze, voda mi bude stačit,“
snažím se být co nejskromnější. Señorita má o všem jasno. Její maminka je
nemocná a já jsem naděje že se modlitby dostanou až do Santiaga. Jen abych měl
dostatek sil tam dojít a vše v pořádku předal. Proto ať si nechám
skromnost stranou a hlavně do sebe dostal co nejvíce staminy, do cíle vede
ještě dlouhá cesta.
Žádné komentáře:
Okomentovat