Do Galicie se dostávám o dva dny později než bylo
původně v plánu. Poslední dobou jdu
velmi pomalu, zastavuji téměř na každém kilometru. Mohl bych své šnečí tempo
svést na neustálý déšť, který je místy tak hustý, že člověk nevidí ani na metr.
Nemá cenu se vůbec sušit, nezáleží kolik nepromokavých vrstev na sobě máte,
stejně jste během chvilky na turch promočení. Pak je tu ta mlha, v horách
trošičku nebezpečná věc. Ne že bych nějak sledoval cestu, jak už jsem řekl,
přes déšť jí není vidět, ale i kdyby se mi podařilo nějakým zázrakem něco přes
ty kapky zahlédnout, ta zatracená mlha by to stejnak zakryla. Jo, a zima.
Strašná kosa. Možná je to tou teplotou, možná tím že pojem jako suché boty si
už snad ani nedokáži představit. Prostě je tu několik aspektů, které jaksi
cestu ztěžují.
V nohách mám
už pár set mil (o tisícovce asi mluvit ještě nemohu, i když k tisícímu
kilometru jenž mé podrážky zbrázdily od dob opuštění Prahy není daleko), takže
i nějaká ta únava se dá použít jako omluva pro tejkink it ízy. Pravda je však
úplně jiná.
Když jsem začínal
své Camino (= cestu), bylo vše bráno jen jako taková zábava, možná výzva, taky
jsem nevěděl kam jít jinam. Jenže člověk si na vše kolem tak zvykne a najednou
nechce, aby to skončilo. Nikdy. Nikdy nikdy. Nejraději bych do Santiaga kráčel
celý život, a i když určitě existuje pár pelegrinos (= poutníků), kteří takto
cestují, já se k nim přidávat nebudu. Můj osud se mnou má větší plány,
aspoň tedy doufám že mne nenechá na holičkách. Jenže o tom teď přemýšlet
nechci. Chci být na cestě. A každý další ušlí kilometr znamená další přiblížení
se cíle, další přiblížení se doby kdy vše skončí.
Moje noční můra je,
že stojím v Santiagu a přemýšlím co dál. Jet domů? Maminka by asi skákala radostí
až do stropu, jenže já vím že na návrat je ještě brzy. Jenže co pak? Najednou
jako by život přestával mít smysl. A jak tak zjišťuji, nejsem sám. Pocity
ostatních jsou dost podobné.
Navíc od té doby,
co byly překročeny hranice do Galicie, kameny značící vzdálenost jsou umístěny
co každých pět set metrů. Jdete a každá další značka je jako ručička na
hodinkách, jenž odměřuje váš čas. Tik ťak, tik ťak. Takže raději zastavím.
Raději vše oddálím. Raději zůstanu na cestě co nejdéle, abych vůbec nemusel
dumat nad tím, co dál. Protože popravdě vůbec netuším, co dál.
Camino dokáže být
velmi štědré a poskytne vše, co potřebujete. Svobodu, samotu ale i společnost.
Dostatek času na filozofování ve vlastní hlavě ale i dostatek času na sdílení
pocitů. Když jsem na začátku zaslechl že Camino de Santiago je cesta o poznání
sebe sama, říkal jsem si jaké to spirituální blbosti tu musím poslouchat. Dnes
vím, že ti lidé mluvili pravdu. Někde tam uvnitř jsem našel někoho, koho tak
často nepotkávám, koho utlačuji hluboko pod povrchem. A ten někdo jsem byl
já...
P. S.
Možná bych měl
přestat brát drogy, pak se vždycky tak rozbásním...
Žádné komentáře:
Okomentovat