Po včerejšku je ze mě pravý nefalšovaný homeless.
Zajímavé jak se můj život na cestě mění ze dne na den. Někdy si užívám luxus v
hotelovém pokoji abych vzápětí spal na ulici. Vychutnávám si degustační menu
té nejlepší kávy připravené vyhlášeným kulinářem, debatujíc s místní
aristokracií, ještě tentýž večer piji nejlevnější víno s punk komunitou.
Nedělní večeři tvoří zbytky jídla, které v mém normálním životě končí už v
koši, pondělní oběd zkouším lokální speciality. Žádná zkušenost nezůstává nevyužita.
Můj dnešní plán je dostat se na jih, nejlépe do
Portugalska. Sbalím svých pár švestek a dávám sbohem nocležníkům ze včera,
kteří k snídani otvírají již třetí pivo. Nabídku proflákat den společně raději
odmítám.
Při cestě na vhodný spot k stopování potkávám kluka,
jehož batoh zdobí mušle podobná té mé. Symbol poutnictví. Chris z Kanady má
deset dní na to dostat se do Porta, kde má zamluvený let. Po krátké rozmluvě se
rozhoduje připojit se ke mně. Vždycky toužil po tom vyzkoušet si jaké to je
stát u silnice se zdviženým palcem, nějak ale nemohl najít dostatek odvahy. A
já se prý na první pohled jevím jako někdo, kdo ví co dělá. Jak bláhový jen
Chris je...
Jeho štěstí začátečníka hraje v můj prospěch a na
hranice s Portugalskem se dostáváme téměř v rekordním čase. A protože oba máme
poutnickou akreditaci která nám umožňuje využívat albergue – ubytovny umístěné
po cestě, kotvíme na noc u řeky Río Miño, hraniční linií mezi Španělskem a
Portugalskem.
Hospitaliero jenž by nám měl otevřít albergue však
ne a ne přijít, pro perfektní počasí však nezoufáme a rozbalíme naše stany.
Barbecue aby bylo co dělat. Táboříme v centru města, hned vedle hasičské
stanice, i proto se kolemjdoucí dívají na náš táborák s otevřenou pusou. A když
spálíme všechno dřevo, jednoduše si dojdeme pro nové k hasičům...
Žádné komentáře:
Okomentovat