Od včerejška má Pedro jasný plán. Musí si najít
slečnu. Strávit s ní nějaký čas aby jí posléze mohl požádat o ruku. Po svatbě
se bude čile snažit zplodit několik potomků. Ty řádně vychová, vyčkávajíc až
dorostou do věku, kdy i oni dostanou příležitost starat se sami o sebe, usadit
se a pokračovat v rodové linii. A teprve tehdy, až se Pedro dočká svých
vnoučat, bude mít to, po čem tak touží. Posluchače pro svůj zážitek.
Nejdříve bych měl představit Pedra. Rakušan žijící v
malé alpské vesničce trpící epilepsií. Jeden ze svých záchvatů dostal na cestě
k rodičům, smůla že zrovna v roli řidiče. Jeho bratr tento akcident nepřežil.
Pedro strávil šest měsíců v kómatu, další dva roky v nemocnici. Doktor mu
doporučil klidný život, bez jakékoliv námahy. Svůj disrespekt k autoritám
ukázal tím, že se vydal na cestu dlouhou sedm set kilometrů, na cestu do
Santiaga. Podle lékařů by na tom měl být do týdne tak špatně, že pokud bude mít
štěstí a nezemře, skončí na jednotce intenzivní péče. Trošku se sekli, i po
šesti týdnech tu stojí vedle mne, s kocovinou že jen další brandy jí může
zmírnit (je osm hodin ráno, Pedro objednává již druhou sklenku) a vypráví svůj
příběh.
„Takže takhle přijdu do baru a tam stojí skutečný
pelegrino (= poutník). Typická trojúhelníková čapka s mušlí v čele. Dlouhý
plášť až na zem. V ruce hůl, plnovous snad ani zmiňovat nemusím. Nekecám, tys
tam byl taky, můžeš dosvědčit,“ ukazuje na mě.
„Jo jo, je to pravda,“ přikyvuji.
„Hned se stal mým kamarádem. Víte, já mám kamarády
všude. Kam přijdu, tam mě mají rádi. Takže tam spolu klábosíme a já mu objednávám
sklenku vína. Pro sebe brandy, dvojitou, aby barman nemusel chodit dvakrát.
Hned na to druhé kolo. To jsou dvě dvojdecky červeného vína. Víc toho vážně
neměl. Nekecám, že ne?“ opět jeho otázka míří na mou osobu.
„Přesně jak říkáš, já tam byl s tebou,“ dávám mu
zase za pravdu.
„Pak si ubalím takového malého jointa, maličkého. Já
to potřebuji, mám epilepsii, to je moje medicína. Bez toho bych dostal další
záchvat. Takže si ubalím toho jointa, jointíka, a chci se podělit, proto
nabízím i tomu poutníkovi. Ten si dvakrát popotáhl a najednou padl jako strom.
Jako strom. Žuch.“
„Jo jo, jako strom,“ dodávám, tak nějak to ode mě
Pedro očekává.
„Jdu se ujmout mu pomoci, zvedám ho a chci ho odnést
do postele. Jenže se začíná bránit, že prý nemůže tohle místo opustit, ať mu
akorát přistavím židli a posadím ho na ni. On totiž pro ten bar pracoval! Jako
reklama na přitáhnutí dalších poutníků. Byl to falešný pelegrino! Fejk
pelegrino! Já jsem zkosil falešného pelegrina!“
Docela mne bavilo svědčit pravdivost celé události.
Nevadilo mi to ani na podruhé. Potřetí už jsem přikyvoval jen z donucení, ale
když se počet opakování dal počítat v dvojciferných číslech, nenápadně jsem se
musel zvednout a opustit místnost. Stejné mu už po třetí lahvi brandy nebylo
moc rozumět...
Žádné komentáře:
Okomentovat