Tak jsem došel až sem, do Santiaga de Compostely.
Nápis na dveřích katedrály, ω a α, napsány v obráceném pořadí než je normálně
zvykem, dávají vše jasně na jevo. Ω je symbol konce, mé Camino (= cesta) právě
skončila. Na druhou stranu, α je symbol začátku, takže něco nového právě
začíná. A já vím přesně co. Vydám se ještě dál, až na samý konec světa.
Podle tradice, poutníci kteří došli až do Santiaga,
pokračovali ještě další tři dny, než došli do Finisterry – Finisterra doslova
znamená konec světa. Finis = konec; terra = země. Tam kde spadá pevnina do
Atlantického oceánu, tam odhodí poutník svou hůl. Na břehu pak spálí veškeré
oblečení a dostává nové, celé bílé – symbol čistoty. Ano, od teď začíná od
znovu.
Proč vybrali právě Finisterru? Dnes víme že Země je
kulatá a žádný konec tak nemá, dříve si ale tak jisti nebyli a podobně jako
Pratchett, i oni se domnívali že svět je jen placka. To až Koperník jim vytřel
zrak, i když mu stejně moc nevěřili. Poutníci se vydávali právě sem, aby se
přesvědčili, že všechny ty povídačky jsou pravdivé.
Podle legendy, když svatý Jakub zemřel, převezli
jeho věrní následovníci tělo z Palestiny do Iria Flavia. Tam se zeptali
královny Lupy o povolení jednoho z apoštolů pohřbít právě zde. Jenže královna
nebyla tak statečná a nechtělo se jí takové rozhodnutí dávat, proto vzkázala,
že povolení vydá představitel Říma. Ten bydlel ve městě Dugium, blízko
Finisterry (v galicijštině se město nazývá Fisterra). Vydali se tedy dál.
Římané je však nepřivítali s otevřenou náručí, nechali je všechny do jednoho
zatknout. Je to legenda, měla by obsahovat trochu kouzel, proto k nim v noci
přiletěl anděl a odemkl celu, věrní tak uprchli, Římané těsně za nima, když
však pronásledovatelé přecházeli most, ten se najednou zbortil a všichni vojáci
utonuli. A aby to bylo ještě více zamotané, v současné době na mapě město
Dugium, kde se vše odehrálo, nenajdeme. Bylo to prý skvělé místo, ale lidé se
neuměli moc chovat a tak vše zmizelo pod vodou.
Takhle podivný příběh jistě stojí za další tři dny
chůze. Devadesát kilometrů a pak si konečně odpočinu. Ještě tedy nemám vůbec
tušení, co bude až dorazím k útesu spadajícím do mořské hladiny, jen vím že
chci na jih. Díky oceánickému klimatu (přeci jen, Atlantický oceán je jen
devadesát kilometrů vzdálený) je teplota přijatelnější než doposud a já tak můžu
opět spát ve svém stanu, sám, jít si lehnout kdy se mi zachce a vstávat až
odpoledne, jen nesmím zapomenout ulehnout v bundě...
Žádné komentáře:
Okomentovat