Mé tělo potřebuje
odpočinek. Nejen mé nohy, které nikdy na puchýře netrpěly a teď jsou jimy
pokryté i na místech, kde by jeden řek že nikdy nemůžou vzniknout. Také záda od
věčného tahání krosny by ráda pocítila jaké to je nemít žádné závaží. Každý můj
krok je cítit, bolí mě i svaly, o kterých jsem se domníval že nemůžou ani
existovat. Prostě a jednoduše, už abych tam byl.
K Finisteře se
váže ještě jedna legenda. Někteří tvrdí, že svatý Jakub se tam tehdy dostal
sám. Začal se modlit, ale nějak ho nikdo neposlouchal. Nespokojený s tím
chtěl seknout, když v tu se na moři objevila loď, celá z kamene.
Krásná panna doprovázená anděly, která ho přišla uspokojit (nevím přesně, co si
pod těmito slovy mám představit). Pověděla Jakubovi, že jeho modlitby byly vyslyšeny
a on se tak může vrátit zpátky do Palestiny.
Já kráčím dál.
Nejraději bych se někde zastavil, dal si kafe, kus dobrého žvance a celkově si
odpočinul. Jenže není kde. Cesta do Finisterry není tak profláklá a moc
poutníků na ní nepotkáte. Proto ani místní se neobtěžují začínat s tím,
aby vybudovali síť prodejen, restaurací, hotelů a ubytoven, jako je tomu na
francouzské cestě do Santiaga. Tam kdyby si člověk chtěl dát pivo v každém
baru co se namane, tak stráví na své pouti minimálně rok. Na cestě na konec
světa jako by chcípl pes...
Žádné komentáře:
Okomentovat