Na své cestě jsem
ještě nikdy tak neplánoval, jako právě dnes. Santiago se blíží. Zítra nebo
pozítří vstoupím do hlavní katedrály a ukončím tak svou pouť. Ten okamžik musí
být dokonalý. Třicet osm kilometrů a mám centrum města na dlani. Třicet osm kilometrů,
to je jako nic. Maraton má čtyřicet dva a uběhl jsem ho za čtyři hoďky. A to
bylo v době, kdy byl každý večer tráven v baru. I noc před Maratonem
jsem se nechal zlákat na jedno pivo, z kterého se nakonec vyklubala
klasická noční obchůzka putyk a ráno, při kterém člověk nedokáže ani chodit,
natož běhat. A přesto jsem ho zvládl za ty čtyři hodiny. Třicet osm kilometrů
je jako nic.
Ten pocit když něco
finišuje, to je to co si člověk pamatuje do konce života. Jako když mě jedna
slečna po pár schůzkách pozvala k sobě domů. Nikdy nezapomenu jak se
nervózní s flaškou vína přibližuji k jejímu bytu. Euforie vrcholí.
Než k ní dojdu, lahev určená na večer je prázdná (jestli vás zajímá, jak
to dopadlo, tak nedopadlo. Chtěla mě jen představit rodičům, což nakonec
v mém stavu nebylo možné). Nebo když v tanečních na závěrečné přišla
chvíle vyzvat partnerčinu maminku k tanci. Poprvé možnost poznat někoho, o
kom jsem v té době doufal že se stane mojí tchyní (jestli vás zajímá, jak
to dopadlo, tak nedopadlo. Celou tu dobu jsem jí tak šlapal na nohy, až jsem
úplně zničil boty, které si na tu příležitost koupila). A nebo když přišlo
předávání maturitního vysvědčení a já si připravoval své vítězoslavné gesto.
Moje pověst mě tenkrát předháněla a tak celé obecenstvo rodičů s napětím
čekalo, co vyvedu (jestli vás zajímá, jak to dopadlo, tak nedopadlo. Pepa ze
zadní lavice udělal lepší show a ze mě se po několika letech snažení stal
outsider).
A teď přichází
moment, kdy po tolika týdnech putování, přes nekonečné pustiny, přes hory tak
vysoké že se jejich vrcholy nachází až v oblacích, přes vesničky tak malé
že je žádné z map nezaznamenávají, dostávám do cíle. Nezastavilo mne
spalující vedro, dny neustávající prudký déšť, ani ta sněhová vánice mne
nedonutila vzdát cestu. A najednou konec. Ale jaký? Jak to jen zfinišovat?
Nejsem sám kdo
dumá. Jedni si rozdělují poslední dny etapy na patnáct kilometrů. Vzít si to
pěkně zlehounka, nesedřít se. Užívat každý kilometr chůze. Jiní mají
v plánu závěrečný den vzít hardcore a do Santiaga dorazit úplně vyčerpaní,
ale šťastní. Já si vybírám svou vlastní cestu. Dnes si dám třicet tři
kilometrů. Pěkně v dešti. Dojdu do malé vesničky Gozo, úplně vycuclý,
promočený, bez špetky energie, za úplné tmy. Jenže Gozo se nachází pět
kilometrů od Santiaga, na kopci, s výhledem na město. Ráno si tedy
v pohodě vstanu, s cílem přímo před očima si tím nejladnějším krokem
vyzvednu svou cenu – Santiago de Compostela...
Žádné komentáře:
Okomentovat