Dnešní ráno, tedy
spíš jako obvykle poledne, se loučím se svými francouzskými přáteli. Dvě noci
nechali spát náhodného stopaře ve svém karavanu. Dvě rána mu vařili kafe a
připravovali snídani. A dva večery ho nalévali vínem. Vím, že jim to nejspíš
nikdy nebudu schopen vrátit. Nějaká ta pravděpodobnost že se někdy
v budoucnu budou nacházet poblíž v době, kdy já už budu doma, tu sice
je, ale tak mizivá že s ní nemůžeme téměř počítat. Jenže já to nebudu
vracet jim, já to vrátím někomu úplně jinému. Tak to prostě funguje. A ten
někdo jiný zas pomůže někomu úplně jinému, malými krůčky měníme naši společnost
k lepšímu. Ani jeden z nás nevidí zítřky negativně.
Ale už dost toho
loučení a rychle na nájezd na dálnici, ať co nejdříve chytnu stopa na jih.
Město Cádiz je má další destinace, Sevilla je sice krásná, navíc založená
samotným Herkulem, ale myslím si že jedna noc mi tu bohatě stačila. Jaký
omyl.
Když se konečně po
několika hodinách dostávám na plac, kde mě řidič už z dálky vidí a kde má
možnost zastavit, kde nestojím na místě zapovězené chodcům a jenž je směr jih,
mám v nohách několik bloudivých kilometrů. Po takové tůře si nepřeji nic
jiného než štěstí a přímý spoj. Jenže, co to leží tamhle v příkopě? Vypadá
to na pěknou kabelku. Dámskou. Jen se mrknu co je uvnitř. Chyba.
Kdyby se tam
nacházel balík peněz, asi by zvítězila moje temná strana, Darth Vader by se
zaradoval a moje karma zabrečela. Kdyby – slovo, které nemá žádný význam.
V kabelce sice objevuji peněženku, ale kromě všemožných dokladů by se
jeden nedohledal pětníku. Taková smůla pro mě, jako nálezce jsem teď za vše
zodpovědný a musím to majitelce vrátit (podle fotografie na občance dost
kočka). Když jsem se v Čechách balil, tak nějak jsem počítal s tím,
že si domů moc z původního obsahu nepřivezu. Teprve nedávno jsem ale
zjistil, že jedna z mých ztrát je moje cestovatelská čepice. Pane Bože,
vem si co chceš, jen ne ji. Ale pozdě. Asi bych raději přišel o doklady podobně
jako tato nešťastnice (a klíče k tomu, že bych jí v noci nečekaně
navštívil?) než o mojí čapku.
Takže abych to
shrnul. Trmácím se zpět do města najít řešení, jak vše vrátit. Tentokrát už si
na to beru autobus, pěšky znova nejdu. Jenže řidič mě nechce pustit dál bez
platného lístku. Snažím se vysvětlit že nejedu do města kvůli sobě a že by byl
moc laskav, kdyby mě dal jízdu zadarmo. Až se mě zželelo jedné dívčině a
nabídla že mi lístek daruje, že jich má několik v zásobě a že tak drahé
zase nejsou. V žádném případě. Pokud mě řidič nechce, půjdu holt pěšky.
Ach jo.
A jsem
v centru, ale co teď? V kabelce nalézám zápisník s telefonním
seznamem. Mohl bych zkusit na nějaké to číslo zavolat: „Slečno, jenž sedíte zde
na lavičce, mohla byste zavolat na toto číslo?“
„Ne, já nemám
telefon,“ odpovídá. Ani po té co vysvětlím celou situaci, trvá na absenci
mobilu.
„Ale Váš přítel,
nebo aspoň ten kluk jenž Vás drží za ruku, si celou dobu hraje se smartfounem,“
snažím se konečně najít řešení, jak se zbavit nalezeného zavazadla.
„Jenže můj přítel
nemluví anglicky, takže se ho nemůžeš zeptat,“ tak na tenhle argument jsem
krátký. Zbývá tedy poslední možnost, které jsem se chtěl za každou cenu
vyhnout. Dojít vše odevzdat na policii.
Na své cestě
potkávám jen dobré lidi. Dnešek je tedy trochu výjimkou, jinak si ale na nic
nestěžuji. Na nic až na policii. Ne že bych je neměl rád, to oni nemají rádi
mě. Nelíbí se jim, že spím všude možně. Nelíbí se jim můj způsob cestování.
Nelíbí se jim mé zvyky. Prostě jakmile mě policie někde zahlédne, hned jsem
kontrolován. Snad to tentokrát nebude tak strašné. Bylo.
Ve skutečnosti vše
proběhlo hůř než v mých nejčernějších představách. V mysli policisty
jsem byl hned podezřelý. Jak jinak bych se dostal ke kabelce. A jak to že tam
nejsou žádné peníze. A jak to že to vím. A kde jsem tu kabelku našel, u dálnice? Tam ale chodec nemá co pohledávat. Ještě bych mohl dostat pokutu...
Nemám rád škatulkování, ale ACAB!
Žádné komentáře:
Okomentovat