Lisabon je nejzápadněji položené hlavní město v
Evropě, se svými šest seti tisíci
obyvateli a třech milionech i s připočtenou aglomerací patří
k největším v Portugalsku. Nepřiléhá sice přímo k Atlantiku, ale
delta řeky Rio Tejo (a hlavně zeměpisná šířka) nám přináší krásnou prosincovou
průměrnou teplotu 17 stupňů. Navíc je Lisabon i cílová destinace mého řidiče,
tak proč bych se trošičku nepozastavil.
Kromě toho že je
Lisabon partnerským městem Prahy (ještě se mi pořádně nepodařilo nikde zjistit,
co to vlastně partnerské město znamená, co to obnáší – to jako že starostové
jsou kamarádi ze školních let? Nebo si představitelé města mezi sebou dopisují,
hrají korespondenčně šachy? Asi se zítra zastavím na radnici a požádám o
vysvětlení), je pro nás důležité i z jiného hlediska. Právě zde se totiž
podepisovala jedna ze smluv, které sice nikdo nerozuměl, nikdo nevěděl čeho se
týká, ale každý na ní byl v té době odborník a každý věděl, zda je pro
Česko dobrá, či ne.
Řeč je samozřejmě o
Lisabonské smlouvě, která byla podepsána v tomto městě v roce 2007.
Kromě Klause, který k ní měl připomínky (a jehož připomínky byly nakonec
zohledněny), bylo více problémových hráčů. Irové se rozhodli pro referendum,
které však neskončilo moc slavně ve prospěch smlouvy. A Poláci, ti se zařekli
že všechno podškrábnou až po Irech. Situace, kterou média omílala neustále
dokola (a nikdy nezapomněla zmínit ani našeho dnes již bývalého prezidenta
Klause, který nakonec zas až takovým problémem nebyl – sice s kecma, ale
nějaký ten křížek tam hodil).
Rád bych teď zahrál
chytrého a prozradil, o čem že se to ten spor vlastně vedl. Abych tenkrát
vypadal jako intelektuál, tak jsem se snažil tím nepřeberným množstvím listů
prokousat, jenže jenom samotný návod na smlouvu měl šestnáct stránek!
Nemyslet na
politiku, vydávám se do jednoho z barů poslechnout si Fado – tradiční
tragické písně o lásce, tak specifické pro Lisabon, že je i UNESCO zařadilo na
svůj list, protože neodmyslitelně tvoří Lisabonskou duši. Původní fado bylo
hráno pouze kytarou, každý si musel baladistická slova sám domyslet. Jak čas
běžel, tak se vyvíjel i tento jev a v současné době kytaristu doprovází
většinou nějaká zpěvačka. Při těchto písních se netančí, ani nemluví. Jen
v pokoře a tichu poslouchá. Každý si zde najde svůj tragický příběh
spadající pod škatulku Milostné vztahy...
Žádné komentáře:
Okomentovat