For the English version scroll to the very end
Finisterra je
malá víska na břehu Atlantického oceánu. Nebylo by na ní nic zvláštního a asi
by žádného poutníka nenapadlo sem jen tak zajít, nebýt tři kilometry vzdáleného
klifu, kde se země doslova propadá do moře. I proto sto procent obyvatelstva
této galicijské vesničky pracuje v turistickém ruchu. Počet lidí jenž se
přišlo či přijelo přesvědčit na vlastní oči, jak toto legendární místo ve
skutečnosti vypadá, přesahuje několika násobně místní populaci. Každá druhá budova je ubytovnou či hotelem, každá první pak restaurací či aspoň
kavárnou.
I já se vydávám
na ten útes, na jehož úpatí stojí maják s malým kamenem kousek od vchodu,
značící nultý kilometr. Zde končí poutnická cesta. Tady je ten pravý cíl,
Santiago de Compostela je jen takový předkrm. Většina lidí se rozhodne zanechat
něco ze své minulosti na onom útesu, který se tyčí tak třicet metrů nad mořem a
o jehož stěny se rozbíjí vlny takovým způsobem, že si opravdu dáte pozor kam
šlapete. Poutníci dříve pálili své oblečení, které je provázelo na Caminu.
Desítky ohnišť kolem značí, že tento zvyk ještě stále trvá. I já tedy sundavám
své triko a zakládám menší táborák. Sto procentní polyester chytá jedna radost.
Čas vyrazit
zpět, od pasu nahoru nahý je mi pěkná kláda. Jenže ještě mě čeká jeden úkol.
Zbavit se své poutnické hole, jenž mi až doposud tak sloužila. I zde je jakési
nepsané pravidlo, které nás poučí o tom jak. Pěkně se napřáhnout a šup
s ní do oceánu. Sbohem, provázela jsi mě na každém kroku. Sloužila jsi v dešti zimě. A i přes to žes nikdy nezradila svého pána, nechával jsem tě
na noc venku. A teď to s tebou jdu takhle ukončit. Jenže ani pořádnou
rozlučku jsem jí nedopřál, tělocvik byl můj slabý předmět celkově, hod do dálky
pak něco, na což se vždy shromáždilo dostatečné obecenstvo čekajíc vtipnou
podívanou. Ta se konala i dnes. Uruguayským turistům se mé divadlo, kdy se hůl
po jednom metru letu obrátila díky silnému větru proti mě a já tak před ní
musel uskakovat, tak líbilo, že mi nabídli odvoz do Santiaga autem.
Mojí kariéru
poutníka pověšuji na hřebík právě ve Finisteře, jak je starým zvykem. Poprvé po
několika týdnech použiji jako pohon něco jiného, než své vlastní nohy. Zvláštní
pocit nasedat do auta a vidět kilometry, jak si jen tak míhají sem a tam...
Do Santiaga se
dostáváme pozdě večer. Pár nových poutníků, kteří akorát dorazili, pijí víno s místními
pankáči a bezdomovci. A jelikož nemám žádný jiný plán, připojuji se k nim.
Za doprovodu hudby, kdy jeden má v ruce kytaru, druhý buben, další flétnu,
se to víno pije o hodně lépe. Škoda jen, že je taková zima. Proto si zalézám do
spacáku. Na ty opilce kolem se koukat nemusím, tak k tomu i zavírám oči. A
v leže je to pohodlnější. Není divu, že o pár minut později nastal
okamžik, kdy jsem poprvé ve svém životě spal na ulici. Doslova. Nakonec to ale
nebylo nejhorší, tedy až na tu policii, která mě v noci vzbudila.
„Vaše jméno a
příjmení, datum narození,“ táže se muž v uniformě.
„Já vám asi dám
občanku, to bude lepší, ne?“ rozespalý se dívám po okolí, kde zůstalo jen to
nejtvrdší punkerské jádro, aspoň tak dvojnásobný počet psů. Důvod proč nešli
jako ostatní domů je ten, že nejspíš žádný domov nemají.
„Jak dlouho už
žiješ na ulici, chlapče? Možná ti můžeme nějak pomoci, obstarat jídlo, lepší a
teplejší místo na přespání. Neboj, nic se ti nestane, mi jen registrujeme
bezdomovce,“ snaží se mě policista uklidnit když vidí můj vyděšený obličej.
„Jak dlouho už
žiji na ulici? Hm... Tady v Satniagu je to první den. Děkuji za nabídku,
ale já se nezdržím, zítra zase budu pokračovat ve své cestě dál.“
Policista celý
zmatený mi podává můj doklad totožnosti zpět. Usoudil že nejsem bezdomovec,
proto není potřeba mě nikam zapisovat. Ale proč tedy spím pod arkýřem, na
místě, kde se přes den producírují turisté z celého světa?
Finisterra is a
small village situated on the bank of the Atlantic Ocean. It wouldn’t be famous at all, because there is almost nothing,
but three kilometers further one can found the cliff, that was believed to be
the very end of the world. The earth falls into the sea in such an amazing way,
that Finisterra is full of tourists that want to see it on their own eyes. No
doubt that everybody from the village works in the field of tourism, even now,
out of the season, place is full of travelers from everywhere.
I have to walk
on the cliff with big light house on the very end, I can’t miss this chance.
The stone close to the entrance shows mark 0.00 Km - mark for pilgrims as me.
This is the end of our journey; Santiago de Compostela was just an aperitif.
Most of the visitors leave some artifacts from their past, very common is to
burn clothes from the journey. Tens of fireplaces show me that the habit is
still alive and that I should join it as well. My favorite T-shirt, one
hundred percent polyester, burnt in few seconds.
Half naked, it’s
becoming to be cold. It’s time to go. But I have to stay for last unwritten law
of pilgrims. Get rid off my stick. My stick was with me whole journey, every
step, in the hard times, in the good times. It stayed with me in rain, in snow,
in hot. It never went to other pilgrim’s hand, faithfully was only with me. And
now I will be throwing it into the Ocean. Distance throwing is the worst
exercise that I have ever done. Not that I am not good, I am really bad. When
my friends know that I would be throwing something (stick to my dog, Frisbee,
whatever) they come to watch and laugh. Of course that today with my pilgrim
stick it was totally same. I threw it from the cliff, but due to strong wind it
came back and I had to run away. Tourist from Uruguay made such a fun of me,
that in the end they offered me at least ride back to Santiago de Compostela.
My carrier of
pilgrim is over; it ended in Finisterra – due to old habit. First time after a
month of walking I am getting into the car. Strange feeling to watch passing
kilometers in such fast way...
I entered
Santiago de Compostela late in the evening. Few new pilgrims, together with
local punks and homeless, were drinking wine in the very old town. I didn't
have anything else to do so I joined. Guitar, drams, flute and wine are the
best combination and I felt like at home. Just the coldness had to be solved by
staying in sleeping bag. And there was no need to look around, so I closed my
eyes. And actually, no need to sit, I could lie as well. Very soon came my
first time when I literally slept on the street. Not so bad, until the police
woke me up in the middle of the night.
„Your name,
surname, date of birth,” the man in the uniform was asking me.
„Hey, maybe I’ll
give you my ID, right?” with sleepy eyes I was looking around. Only true punks
stayed, with their dogs. The reason why they didn't go home was probably that
they didn't have a home.
“How long have
you been living on the street, boy? We may help you, to get food, find better
and warmer place to sleep. Don’t worry, boy, we will not do anything bad to
you, we just register homeless people here in Santiago,” the policeman talks as
calm as possible. Probably because my scared eyes.
“How long have I
been living on the street? Hard to say, but in Santiago it is my first day.
Thank you for the offer with food and warmer place, but tomorrow I’ll continue
further, don’t worry.”
The police man
gave me my ID back. He decided that I wasn't homeless guy, so no need to
register me. Just one unanswered question for him was WHY THE HELL I WAS
SLEEPING ON THE STREET?
Žádné komentáře:
Okomentovat