Vyrůstal jsem v devadesátých letech, kdy se koupě veškerého oblečení řešila na tržnici u Vietnamců. Měl jsem od nich vše, od aktovky, bundy až přes spodní prádlo. I proto mi bylo smlouvání o ceně nevědomky vštěpováno už od útlého věku. Svoji schopnost dostat vše až za půlku původní nabídky jsem pak prohloubil během svých studií v Řecku, kde ve většině obchodů chyběla cenovka a prodavač si řekl kolik chtěl. Jestli mi zůstalo něco v hlavě z jejich jazyka, tak je to kromě fráze jedno pivo, prosím také umění dohadovat se ve smyslu to je drahé, dám maximálně dvě eura, víc ze mě nedostanete.
Jenže pak přišel
můj životní zlom a já se přestěhoval do Litvy, země, kde něco jako smlouvání
neexistuje. Jak se moje přítelkyně styděla když se já u zelináře dohadoval o
tom, že tyhle papriky rozhodně nemají hodnotu deseti litas a ať kouká zlevnit,
nebo jdu jinam. Celé dva roky jí trvalo vytlouci mi tuto schopnost
z hlavy. V dnešních dnech pro mě bohužel byla úspěšná.
Jenže jsou věci
které se prostě nezapomínají. Jednou se člověk naučí jezdit na kole a může tak
řádit celý život. Jednou se naučí pár základních frází jak oblbnout holce hlavu
a užívá si i na stará kolena (tohle mi zatím chybí, na druhou stranu, mám čas,
kolena jsou zatím v nejlepším stavu). A jednou se naučí kupovat vše se
slevou a opět může šetřit až do důchodu. Já oprašuji své staré kousky již
v Tangeru, kde už za tak levnou polévku odmítám dát pět dinharů. Když se
mi podaří vše domluvit na tři, štěstím bez sebe zvu tlupu místních žebráků.
Opět ve svém živlu. Může se vyrazit na typický marocký trh.
Tržiště je něco co
nikdy nevynechám. Jeden tu nakoupí opravdové skvosty, které supermarkety
nemohou nabídnout. To co mě ale čekalo tady, to byl doslova kulturní šok. Zde
se totiž dá koupit jakékoliv zvíře, ať už živé, či mrtvé. Přes cestu mi
přeběhla slípka, za ní upocený marokánec zkušeně chytl kvočnu za křídlo a během
vteřiny jí usekl hlavu. Lidé ho obešli jakoby nic, to jen já zůstal stát
s otevřenou pusou.
Kromě drůbeže ještě
vidím ovce, kozy, krávy, snad vše a snad všechny části. Od hlav které stará
žena pečlivě studuje, aby vybrala tu nejlepší, až po genitálie které je
připraven prodavač hned hodit na gril. Tuhle pochoutku raději vynechávám a
volím něco, u čeho nebudu muset zavírat oči, až to budu jíst. Půl kila nalovených
ryb je během chvilky na roštu, mástr přidá další půl kila soli a jiného koření
a vzápětí vše leží přede mnou na malém rozviklaném stolku. Ještě než strčím
prvního vodního živočicha do ruky, musí mi někdo zkušenější ukázat, jak se
vlastně taková pochoutka konzumuje. Nehtem seškrábnu šupiny a vyjím veškeré
maso. Poté chytnu ocas a jedním tahem se tak zbavím veškerých kostí – druhá
půlka pokrmu je ready. Nakonec ještě ten maličký zbytek u hlavy, ta nejlepší
část.
Kosti, zbytky ryb,
vše co nechci se prostě pohodí na zem. Prodavač nabere z lavoru,
z nějž ještě před chvílí doplňoval tekutiny jeden z oslů, kbelík vody
a polije mi ruce, hygiena je u konce, celý ten obřad je u konce. Tento muž,
jenž se o vše postaral, dostává jen tolik kolik uzná zákazník za vhodné. Já ho
asi dost přeplatil, jelikož mi poděkoval tak desetkrát za sebou a přidal pár
bylinek, které si prý mám strčit do nosu. Mojí největší chybou dneška bylo, že
jsem ho poslechl...
 |
| Kodak |
Žádné komentáře:
Okomentovat