Algeciras je město, jenž po zpustošení obnovili Arabové. Proto i název, jenž v jejich jazyce znamená Zelený ostrov. Město, hlavně pak přístav, kde se teď právě nacházím, má skvělý výhled na dva sousední státy. Na východě vidím Spojené království, jejich enklávu – Gibraltar. Vypadá opravdu skvostně. Mohl bych tam dojít pěšky za několik hodin, využít konečně svůj pas, pohovořit si anglicky. Jenže já se chystám jinam. Na jih přes průplav se totiž rýsuje Maroko.
Celou svojí cestu si musím financovat sám. Což je dost obtížné, když jeden nepracuje. Peníze na stromě nerostou (už vím co tím táta myslel, když jsem u něj jako malý stále žebral o nějaké love abych měl na svojí zábavu) a tak si nemohu dovolit nasednout na mezinárodní rychlík a přesunout se z bodu A do bodu B. Přepravu proto řeším chůzí nebo stopem. V Německu kousek i vlakem, schován na záchodech, krátíc si čas s nějakou knížkou.
Maroko je sice na dohled a asi by se Gibraltarský průplav dal přeplavat, s batohem na zádech a mými chabými schopnostmi z hodin v bazénu by mě museli lovit záchranáři už pár metrů od Španělského břehu. Proto zkusím stopnout nějakou loď. Jak se ale vlastně taková loď stopuje?
Být cestovatelem má jednu obrovskou výhodu. Jakmile potkáte jiného cestovatele, rád se s vámi podělí o své zkušenosti. Díky tomu přesně vím, co a jak dělat, abych se bezpečně dostal do Afriky. Mohu zaplatit třicet babek za lístek a nalodit se jako každý jiný přepravovaný, nebo si stopnout truck, jenž platí pouze za náklad, nikoliv za počet pasažérů. Vydávám se proto do srdce přístavu, tam kde jeden nemá přístup.
Policie a ochranka se nijak nestará o to, že se jim v zapovězené zóně toulá baťůžkář. Každému jsem šuma fuk. Každému kromě kamioňáků, kteří se hned vyptávají co zde vyvádím. Sháním lift. Bohužel většina z nich již má spolu-pasažéra a třetího do kabiny přijmout nemohou. Co však mají společného je národnost. Všichni do jednoho jenž potkávám jsou Marokánci. A Marokánská pohostinnost je vyhlášená všude po světě. Proto než se mi konečně podaří najít sólo řidiče (první člověk který byl v kabině sám mi hned nabídl že mě vezme), dostávám hned tři večeře. Odmítnout se nedá, ať zkouším sebevíc. Prostě musím s každým trochu pojíst, až pak mohu pokračovat v hledání.
Každý kamioňák na lodi pak dostává jako bonus další večeři. I já jako spolujezdec...
Žádné komentáře:
Okomentovat