Arabská kultura je
velmi štědrá. O muslimech máme zažito několik stereotypů, pravdou však je že
ani jeden z těch co o nich hovoří nemá žádnou osobní zkušenost. Islám je
mírumilovné náboženství, to jen v rukou fanatiků se mění
v terorismus. Ostatně jako vše jiné (IRA – teroristická organizace na
severu Irska, bojující ve jménu křesťanství; neonacismus – radikálové po celém
kontinentu s ideály čisté rasy; Podněsterští separatisté snažící se
odtáhnout Balkánskou Evropu na Ruskou stranu...). Já mám ale jejich tradice
rád. Každý kdo se jim připlete do cesty je seslán samotným Alláhem a věřící je
tak povinen se o něj postarat. Po tři dny a tři noci vás budou hostit a krmit.
Na individualismus se nehraje. Jenže obzvláště Maroko je ničeno západními
ideály, kdy hlavním cílem jednotlivce je nashromáždit co největší majetek.
Jednou se mi
podařilo oblbnout holce hlavu hláškou, kdy jsem jí z ruky vyvěštil že
potká tmavého urostlého cizince. Pak jsem se představil. Zde by něco takového
nefungovalo, nejsem tmavý, jsem bílý (fakt, jenž mi neustále připomíná můj
arabský přítel Lamy). I proto se mi každý snaží prodat perský koberec, čajovou
konvici nebo aspoň nějaký hašiš. Abych se tomuhle vymanil, musím žít jako
místní. Cestovat jako místní. To znamená jediné. Přepravovat se stejným stylem
jako doposud. Stopem (hlavně to neříkejte mé mamince).
Jestli jsem
v něčem profesionál, tak je to právě stopování. V životě se mi
podařilo zastavit už ledacos. Od těch nejstarších typů kár až po ty luxusní,
taxíky, dodávky, kamiony, autobusy, nově i trajekt, jednou jsem dokonce stopl i
vlak (tohle mi nikdo nikdy nevěří, ale přísahám že je to pravda). Po dnešku si
mohu svůj seznam rozšířit o motorku, osla a koně. V Maroku se jezdí na
všem. A zatímco Španělsko je co se stopování týče ta nejhorší země, o jeden
Gibraltarských záliv dál a jsme v té hičhajkr nejvíc frendly kántry.
Na rozdíl od Evropy
se nestopuje se zdviženým palcem, i když řidiči tomuto gestu rozumí a stejně zastaví.
Místní používají ukazováček, kterým míří na silnici. Nemusíte ani za město,
tady se stojí všude, na křižovatce, někdo mává na auta i z pohodlí křesla
v restauraci. Čekací doba minimální, jen musíte počítat s tím, že
nebudete jediný spolujezdec. Partička školaček se začala řehtat, když
v zastaveném autě už seděl někdo jako já. Stařík jenž si stopl povoz
tažený oslem trval na tom, že ono jediné místo je pro mě a že on se přemístí
dozadu na náklad. Někdy si řidič řekne o menší příspěvek, většinou vás však
vezme jen tak a ještě nabídne něco k snědku. Na stupnici od jedničky do
desítky je tato země jasných deset.
I když přes den
dost ušetřím na jídle, jelikož mi každý něco nabídne, vynahradím si to bohatě večer.
V baru mi samozřejmě naúčtují vyšší marži, a to i přes to že se mi
podařilo usmlouvat vše na půlku. A cokoliv kupuji, kupuji ve větším množství.
Nemůžu totiž s klidem vychutnat polévku v které plavou šneci a koukat
při tom na chlápka před pohostinstvím, jenž okusuje kosti pohozené toulavým
psům. Musím tedy objednat i pro něj. A jemu podobní jsou všude a já mám někdy
pocit, že je musím všechny nakrmit. Marocký král je sice mezi lidem oblíben a
každý odpřisáhne jak moc vede zemi k lepšímu, když ale jeden vidí
bezdomovce vybírající popelnice (já také vybíral popelnice, ale v Evropě,
a věřte mi, Evropské odpadky, to je něco úplně jiného, než ty Marocké, jenž
jsou skutečné odpadky), hned mu vpadne na mysl slovo brainwashing...
 |
| Tabák |
Žádné komentáře:
Okomentovat