"Lamy, já zítra odjíždím, někam na jih," oznamuji svému spolubydlícímu hned po ránu.
"Cože? Vůbec! Zůstaň, kam prosim tebe chceš jít? Vždyť nemáš pořádně ani peníze, nic. Pobuď ještě pár týdnů u mě a pak se vrať domů, měls pěknej výlet, ale dál už nechoď, zase příště."
Pravdou je že se mi u Lamyho líbí. Mít své zázemí, navíc to tu vypadá jako nikdy nekončící party. Lidé se tu střídají jako kdyby snad každý ve městě měl klíče od tohodle bytu. Muzika hraje tak hlasitě, non stop, že nevěřím v život u sousedů. Ale přesto musím parťáka opustit. Moje karma zde trpí.
Lamy má totiž úplně rozdílnou životní filosofii než já. Vůbec mu nevadí krást. Tedy, on bere jen bohatým, nadnárodním korporacím, ve velkých nákupních řetězcích, a nikdy se nezapomene rozdělit s kamarády kteří jsou na tom zrovna bídně. To je fér. Ale stejnak, s tímhle prostě souhlasit nemohu. A tím že komodity používám vše vlastně podporuji.
"Největším zlodějem je stát," říkává a já jen pokyvuji na souhlas, "proto z něj musím vyždímat co nejvíc." Zde se opět ideově rozcházíme. Já s politikou naší země nesouhlasím. Odmítám se jakkoliv angažovat. Proto od nich nic nečekám a nic nechci. Sociální dávky nejsou pro mě, ať si je nechají. Lamy zfalšoval kde co, aby mu bylo dopřáno univerzitní stipendium a podpora pro nezaměstnané v jeden moment. Francie je moc velká a ty byrokrati na to nikdy nepřijdou. Opět ale moje víra tímto bere za své.
Já i Lamy jsme oba bojovníci. Bojovníci proti systému, s kterým ani jeden z nás nesouhlasí. A však způsob jakým se téhle války účastníme, je tak rozdílný, že je nemožné vytvořit společnou strategii. Proto se vydávám opět na sólovou dráhu. Snad se mi podaří zítra nějak rozumně vstát...
Žádné komentáře:
Okomentovat