čtvrtek 20. června 2019

Urumči - u Ujgurů

Project vlakem poušť Gobi zabere přibližně den. Přesněji 23 hodin a 30 minut. Obrovsky prázdná a vyprahlá zem se táhla nekonečně dlouho. Štěrkem pokryté pláně, vyschlá půda, sem tam nějaký trs trávy. Stádo velbloudů. Ke konci cesty začíná přibývat arabsky psaných nápisů. Jsem tady, v hlavním městě ujgurského území, v Urumči.


Ujgurové jsou asi dvanácti milionová čínská menšina. Vyznávají islám, mají vlastní jazyk a od Číňanů se liší i vzhledově. A protože Čína nějak moc extra nefandí něčemu, co nemůže plně kontrolovat, Ujgury dost utlačuje. Jejich jazyk se nesmí vyučovat ve školách, mešity zavřeny, mnoho z lidí dokonce posláno do tábora na převýchovu. Před deseti lety už místní tuhle šikanu nesnesli a začali s demonstracema. Vláda na ně zareagovala tak, že nasadila do regionu více policistů.


Bomba, kontrola na každém rohu, ale doslova. Při přechodu silnice se musí člověk legitimovat. Před tím než nastoupí do hromadné dopravy, je prohledán. Před obchodním centrem bezpečnostní pás. Jeden fakt pozná jak moc ztratil soukromí, když mu náhodný policista prohlédne mobil, podívá se u toho na všechny fotky a vybere ty, které se musí smazat. Sám bych takovému příběhu nevěřil, kdyby se mi nestal :)


Na Čínu pořád ne moc velké, na mě už dost. Lehce přes tři miliony obyvatel, první večer mě při obchůzce nočního života odchytla partička, kde se sešel Číňan, Mongol, Kazach a Ujgur. A já, protože jakmile mě zahlédli, patřil jsem k nim. Čínská vodka na stole, čínská piva v kbelíku s ledem. K jídlu vše od masa na rožni až po slunečnicová semínka. Pokud mě zrovna někdo nevyzve k pití, raději držím všechny drinky co jsem dostal, stranou. Jejich vražedné tempo totiž nelze stíhat.


Hned za městem začíná step. V ní stále žije skupina Ujgurů, většina z nich pracující v turistickém ruchu. Číňané se do této oblasti vydávají prohlédnout si vymírající menšinu. Takové selfie s tamním obyvatelem je pak jistě chlouba na jejich sociální síti WeChat.


Zkusit nějakou změnu, changuji vlak na jízdu stopem. Zastavil Kazach, asi po pěti minutách, a vysvětlil mi, že hranice je momentálně zavřená. Aby mi pomohl se zjištěním kdy přesně bych mohl vyrazit dál, odveze mě na kazašské velvyslanectví. Celkové zdržení i s dalším ruským svátkem je tři týdny. Moje cesta zde tedy bude muset z časového nedostatku skončit. Škoda. Ale ještě mám aspoň pět dní do doby, než mi poletí letadlo, to tu ještě pár dobrodružství zažiju.


Díky za čtení, při příští své cestě se k blogu zase vrátím, doufám že to bude co nejdříve :)