úterý 30. září 2014

14. den - Zavřeno


Včera k večeři mi toho moc nezbylo a já se tak probouzím do nedělního rána dost hladový. Nejbližší město Gröditz je odsud asi 10 kilometrů, dobré dvě hodiny svižnější chůze, takže bych si mohl trochu s balením pospíšit. Jenže o mě se říká že každý ráno dlouze zíval, orosil si nohy v trávě a až pak byl schopen něco dělat. A říká se to o mě právem. Takže než vyrázím, je skoro čas oběda.
Co to k čertu je s tím počasím? Zatímco v noci skoro mrzlo, teď se na tom slunci nedá ani vydržet. A voda samozřejmě žádná. Do Gröditzu se skoro dobelhám, přímí směr supermarket. Co všechno si nakoupím? Asi nic, protože, protože... je ZAVŘENO!
Oproti Čechám jsem v Německu našel pár rozdílů. Spořádaně se tu zálohují nejen pivní lahve (0,06 €), ale i plechovky (0,20 €) a petky (0,25 €), pořád tu letí automaty na žvýkačky a v neděli velkoobchody zavírají. Ne že bych v tuto chvíli jásal, v zásadě ale s tímto zákonem souhlasím.
Evropská unie neustále vyměřuje větší klece pro slepice (což kvočny jistě ocení, zákazník platíc až třikrát tolik za obyčejné vejce už nikoliv), ale na naše milé pokladní jaksi zapomíná. V rámci úspory jim nadnárodní řetězce pořád a pořád zmenšují prostor, takže nakonec mají méně místa než ty slípky. Je to nelidské když se nemůžou ani pořádně pohnout, trošku toho osobního prostoru prosím. A do tohodle všeho ještě na šichtu o sobotách, nedělích a svátcích. Vždyť ani na Ježíška se už nezavírá.
Jestli se jim to nelíbí, ať se ozvou nebou jdou jinam. Nechci se teď těch žen za pultem nějak dotknout, ale patří právě k té skupině, která se sama neozve. Místo víkendu s dětma tak pípají v Tescu. Odvahu na to s tím skončit a začít si hledat něco jiného, nemají.
Proto tolik obdivuji německou vládu, že s tím něco udělala a bylo by príma, kdybychom se toho jednou dočkali i u nás. Protože i my můžeme nakonec strávit nedělní odpoledne jinak, než v obchodním středisku.

Jen já dneska budu muset držet bobříka hladu...




pondělí 29. září 2014

13. den - Na sever


Pokračuji dále podél Labe, tady v Německu Elbe. Po téhle cyklostezce bych měl dojít až do Hamburgu a vlastně ještě dál, až tam kde se řeka vlévá do moře. Jenže já nejsem cyklista a ještě před týchem bych nevěřil že to kdy řeknu, ale chybí mi Středočeská pahorkatina. V době kdy jsem věčně lezl nahoru a pak zase dolů, to byly ty hory proklínány, teď mi ale Labská niva přijde tak monotóní, že prostě měním směr. Moje osobní mapa v měřítku jedna ku milionu sice není nejlepším pomocníkem, ale tak pořád lepší než drátem do oka (popravdě, i žádná mapa je lepší než drát v oku - snad ne mnoho věcí může být horších ve vaší bulvě).
U města Riesa to tedy stáčím úplně na sever, zatímco řeka si dál pomalu pluje severozápadně. Je na čase se rozloučit. Byla to dobrá společnice a bude mi chybět, naše cesty se však rozcházejí. Jsme oba tak jiní. Vydám-li se pořád nahoru, měl bych po několika dnech (při mých zacházkách spíše týdnech) natrefit na Berlín. Jelikož je to pořád největší město této země, najít ho by neměl být až takový problém.
Jenže zatímco doteďka jsem nechával svůj osud v rukou (ve vlnách) Labe a šel prostě tam, kam se i ona kroutila, od nynějška závisím sám na sobě. A všude jen samí vesničané...









12. den - Snídaně v trávě


Snídaně v trávě, přes oběd na piknik a večeři při svíčkách. A prosím každý den.
Jenže všeho se člověk jednou přejí a jen co skončí to prvotní nadšení, začíná si všímat těch chybiček, které předtím přehlížel. Tak třeba co konkrétně mi vadí na snídani v trávě. Za prvé ta tráva. Po ránu bývá plná rosy, to v těch lepších případech. V těch horších se na vašem zadku obtiskne něco, co bývalo v zadku něčeho jiného. Vybírat mezi světovým mírem a společností, kde všichni poctivě uklízí za svým psem, nerozmýšlím se ani minutu a sám jdu pejskařům rozdávat jednorázové pytlíky. Jo, a dalším problémem na snídani bývá ta snídaně. Kde jen vzít po ránu něco k jídlu, vždyť zbytek se dojedl včera.
Ani můj dnešní piknik nedopadl nejlépe. Bez piknikového koše to totiž ani pořádně piknik není a nahrazovat deku karimatkou? Chyběla mi dlouhá francouzská bageta, sendviče, dokonce i lahev vína (víno totiž zásadně nepiju. Ne že by mi nechutnalo, jen ho bez otvíráku na rozdíl od piva neotevřu). Méďa Béďa by se ani neobtěžoval ty mé dva brambory a zvětralý ležák ukrást.
Aspoň že ta večeře pořád za něco stojí. Když po celodením pochodu schodím krosnu ze zad, únavou už bodání hmyzu ani nevnímám, pro špatné osvětlení mě ani neznepokojuje ten slymák, co se hřeje společně s polévkou v ešusu, a kdyby mi náhodou mělo vadit že stan je postaven z kopce, napůl v potoce a napůl v mraveništi, dám si ještě pár loků nově koupené pálenky a rázem mi to bude zase buřt. Ale ráno, ráno to všechno začne nanovo...

pátek 26. září 2014

11. den - Útěk do divočiny



Jednou mě jedna krásná dívka pozvala k sobě domů. Pod záminkou sledování nějakého toho filmu. Proč ne, než jen tak vysedávat doma (tedy myslím tím v baru), vyrážím k ní.
"To teda brzdi, přišel jsem se koukat na film, ne na tebe, jak se válíš v posteli, hoď na sebe něco a dělej ať už se koukáme," musím na ní hned z ostra, jen co vejdu.
S otráveným obličejem vstala a pustila mi její nejoblíbenější snímek režírovaný Seanem Pennem - Útěk do divočiny. Chlapec, kterému se nelíbila zdejší společnost, tak se sbalil, rodičům ani kamarádům neřekl jediné slovo, spálil doklady a peníze a vydal se žít na Aljašku.

Jedno léto podobně jako Alexandr Supertramp (tak se hlaní postava jmenuje) vyrážím totálně bez peněz po Evropě. S útratou nula celá nula přežívám celý měsíc. Hladový měsíc. Tento druh cestování není pro mě dělaný. Raději si občas to jídlo koupím, než ho pořád jen hledat po lese a v rybníce.
Jenže v Německu mám opačný problém. Chci civilizaci trochu uniknout, v Drážďanech jsem strávil tři noci a teď je tedy řada na putování. Jenže ne putování městy, chybí mi České Švýcarsko, kde za celý den mimo turistickou sezonu nepotkáte člověka. Tady ti germánci umístili lampu snad na každý strom.
V noci jsem dost zmatený, nevím co mě vyrušuje víc, jestli nedaleký hluk dálnice, lampa pouličního osvětlení nad mou hlavou a nebo déšť, co mi neustále omývá čumák...

10. den - Umělci v Drážďanech



Východní Německo bylo vždy dotováno tím západním. Přesto je zde jeden silný celek, který i v této chudší části táhne ekonomiku kupředu. Je to hlavní město Saska, Drážďany. A já se do tohodle města asi zamiloval, takže jen tak odejít nemohu a místo plánovaných dvou nocí, zůstávám i třetí (a navíc neprší, já asi umím chodit jen v dešti).
Přesto že město za druhé světové války totálně vybombardovali, je tu pořád mnoho co vidět. Tím co mě ale zaujalo nejvíc (kromě Valerie z předešlého dne) byla odbočka z centra, kde se za řekou rozkládá úplně jiná zem. Plná dredáčů, pouličního umění a barů, kterým se obyčejný turista vyhne. Já už sedím v jednom z nich.
Rád bych vám toho napsala o tomto labském Florenci více, ale nějak mi chybí zážitky. Můj život zde je monotóní, jen zvedám půllitr nahoru a dolů a když dojde na placení, znervózním. Navíc se mi i pletou psímenka, takže raději skončím. Ale zítra se má rozpršet, nejlepší čas pro moje cestování.










čtvrtek 25. září 2014

9. den - Co mě dráždí v Drážďanech / Day 9 - What's exciting in Dresden

(for English version scroll down to the very end)



Dojít až do Drážďan trvalo trochu delší dobu, než jsem očekával. Teď už ale aspoň vím, kolik tak mohu za den ujít, jak často je potřeba doplnit zásoby potravin a kolik piv si musím večer minimálně dát, abych do rána zapoměl na utrpení předešlého dne. A protože Drážďany je překrásné město plné zajímavé architektury, neokoukatelných pamětihodností a jedinečných barů, vyrážím hned doplnit tekutiny do jednoho z nich. Budou se určitě hodit.
Hned první výčepna mě okouzlí natolik, že netřeba hledat dál. Není to to předražené teplé pivo, kvůli kterému se tu zabydluji. Ani ten divný pach táhnoucí se celým lokálem. Dokonce tu nezůstávám ani pro ty šváby lebedící si na lepkavé skvrně barvě krve. Je to Valerie, dívka co sedí hned na vedlejší stoličce. Jeden moment se mnou flirtuje aby vzápětí předstírala, že nemá žádný zájem o společnou konverzaci. Obědná si drink jen proto, aby mi ho mohla chrstnout do obličeje a na záchod chodí provokativně jen ve stejnou dobu jako já - prosím, také na pánský. Pak si někam odskočí a já už se zvedám, pomalu zaplatím a chystám se jít, když v tom ale stojí Valerie opět ve dveřích. Šla jen přes ulici do sámošky. Pro banán. Který hned oloupala. A začala jíst...
To pravděpodobně vysvětluje, proč pokaždé když jdu v supermarketu kolem oddělení ovoce/zelenina, mívám erekci... Ale zítra se každopádně do toho baru chystám znovu...










Walk to Dresden took me more time than I was expecting. At least now I know how many kilometers per day I can do, how often I have to drink and eat and how many beers I need in the evening to forget all pain. And because Dresden is beautiful city full of amazing architecture, great monuments and perfect bars, my first steps lead me to the nearest one to fulfill all needed liquids.
The first pub I entered was good enough to stay. I am not spending my time here because of the extremely expensive and warm beer. Not even the strange smell in the tavern. And I am definitely not drinking their lager because of the bugs living on the bloody peace of something. It is Valeri, the girl sitting on the next chair. In one moment she is flirting with me, than few seconds later, pretending she had never seen me before. She orders drink due to spit it to my face and she goes to the toilet at the same moment as me – of course the gentlemen room as well. When she left, I was ready to go; I paid my bill and was going out. Suddenly she was standing in the door again. She had just crossed the street, to the shop - for a banana. She peeled it. And started to eat it...

It is probably the reason why I have boner every time in the mall when I am close to the vegetables and fruits... But tomorrow I am going to the bar again, for sure...

středa 24. září 2014

8. den: Couchsurfing



Je tomu pár let co jsem domů přivedl dva kluky, Piera a Clima. Požádal maminku aby je nakrmila a dala jim čisté povlečení. Nejprve se začala vyptávat jich, co jsou vlastně zač, když zjistila že francouzi česky asi nepromluví, otázky šly na mou hlavu. A tak se poprvé moje rodina seznámila s Couchsurfingem.

Couchsurfing to je taková sociální síť pro cestovatele. Pamatuji si, jak mi jako malému rodiče vtloukali do hlavy větu Nikdy nemluv s cizím člověkem!, kterou ale musí každý Couchsurfer zapomenout hned na prvním místě. Jak to vlastně celé funguje? Jednoduše. Každý má doma gauč, na kterém se sice přes den válí, ale v noci zůstává nevyužit. Není proto lepší volby, než ho nabídnout nějakému potulnému baťůžkáři. Ten bude rád, že ušetřil za ubytování, navíc u Vás v ledničce najde i něco na zub a to hlavní, získá společnost místního, kterou si nemůže koupit ani v tom nejpřepychovějším hotelu.
A co z toho všeho máte Vy? Krom příjemného parťáka také šanci sami využít tuto službu. Což se dost hodí. Neznám nic lepšího než po týdnu chůze dojít k podobně laděnému človíčkovi, který už čeká s připravenou večeří a začne házet do placu jednu cestovatelskou historku za druhou.

Více na www.couchsurfing.org

pondělí 22. září 2014

7. den - Prvních 154 kilometrů je nejtěžších



Sedm dní a sto padesát čtyři kilometrů v nohách abych se konečně dostal na Německou hranici. Na úvod si tedy opráším všechny stereotypy, co jsem o tomto národu zaslechl, abych se měl na co připravit:


  • Němci jsou dochvilní
  • Pedanti
  • Precizní
  • Všichni do jednoho mají inženýrský titul
  • Muži jsou obtloustlí
  • A ženy zásadně ošklivé
  • Nafoukaní
  • Nudní
  • Ale pokud je potřeba něco zorganizovat, pozvěte na to Němce
  • Jestli je někde fotbal sportem, na který kouká úplně každý a to do jednoho, tak je to právě Německo

Trasa:

1. den: Praha Horní Počernice - Praha Stromovka = 21 Km
2. den: Praha Stromovka - Jeviněves = 39 Km
3. den: Jeviněves - Černěves = 19 Km
4. den: Černěves - Lbín = 23 Km
5. den: Lbín - Malé Březno = 26 Km
6. den: Malé Březno - Děčín = 14 Km
7. den: Děčín - Němeká hranice = 12 Km


Národní park České Švýcarsko:









neděle 21. září 2014

6. den - Relax v Děčíně



Můj stan má jednu výhodu, jen jednu. Je nesmírně skladný a i v naprosté tmě po pěti pivech ho jsem schopen do minuty postavit. Toť vše. Teď výčet nevýhod. Je tak malý, že když do něj dám bágl, sám už nemám kde spát. Ale co mě hlavně štve, promokne i ranní rosou. A včerejší bouřka měla hodně daleko od pouhé rosy. I proto se ráno probouzím ve vodní posteli.
Vyždímu spacák a z nově získané vody navařím litr čaje, aspoň trochu se zahřát. Další litr, který vyleji z bot, raději na žádné účely používat nebudu. Vzhůru dál.

Čvacht, čvacht, čvacht...

I přes krásnou spršku, kterou mi příroda cestou naděluje, nelíbí se mi moje vůně. Dnešek tedy nebudu nijak rvát a dám si v Děčíně jednodenní pauzičku - Děčín, to je asi padesáti tisícové město ležící na soutoku Labe a Ploučnice, narodila se zde hlavní tvář karlovarského festivalu Jirka Bartošků a navíc jako bonus je tu renesanční kamenný most - a právě ten mě utvrdil v tom, že opravdu zůstávám.
Podobný kamenný most mají totiž v Písku, kam jsem pravidelně jezdíval. Jasně že před kamarády to bylo vysvětleno návštěvou krásné zmrzlinářky (hezčí jste určitě neviděli), ve skutečnosti byla výprava organizována vždy proto, abych si dal cíčko na již zmíněném kamenném mostě (hezčí jste určitě neviděli). Nostalgie je sviňa, spí se v Děčíně, ráno vstanu brzy a krok sun krok se budu dál přibližovat Německým hranicím. Brzy, ráno vstanu brzy, to už by ale asi měli ten nonstop zavřít, abych se taky trochu prospal...



sobota 20. září 2014

5. den - Střekov



Bohužel mám jednu nemilou sbírku - sbírku střetů s policií. Ať už je to moje zatčení v Řecku, potíže ve Španělsku či dnešní nová příhoda...

Dalším cílem je zřícenina hradu Střekov. S pětadvaceti kilo na zádech dál sunu nohu přes nohu. Jednou už jsem tedy tak trochu švindloval a použil jiný než vlastní pohon, ale odmítnutí přeplavat Labi a vzít místo toho převoz se nakonec ukázalo jako rozumné řešení. A jako každý den, i dnes nerespektuji znační a scházím z cesty.
Blouděním nacházím uprostřed lesa obrovské marihuanové pole. Bohužel ale ne jako první. Předběhla mě Policie České republiky, která už tam dávno číhá, a mé historce že na toto Bohem zapomenuté místo mě donesli úplnou náhodou mé nohy, mi vůbec nevěří. Podle nich je moje návštěva spojená se sklizní. A to že jdu jen na hrad je jim přímo k smíchu, neboť ten se nachází na úplně opačné straně. Asi jsem v kaši.
Když v batohu najdou jen pár špinavých a hodně smradlavých ponožek, začínají pomalu mou teorii přijímat a jak to tak vypadá, za chvíli budu volný jít. Předtím je samozřejmě pokouším obměkčit, jestli by se nemohla část úrody ztratit u mě, na tento nápad mě ale ženou sviňským krokem.

U Ústí nad Labem se nachází nejlépe dochovaná česká zřícenina hradu - Střekov. Vybudován Janem Lucemburským sloužil jako ochrana Labské vodní cesty, za třicetileté války byl ale tak zpustošen, že ho pomalu začali všichni opouštět a zanechali ho jen jako zříceninu pro turisty nebo podobné blázny jako já.

Ještě pár kiláčků, ještě pár puchýřů na nohou, ještě trochu víc promoknout a mohu s klidem v duši přenechat další dobrodružství zítřku...