pátek 27. září 2013

Estonsko: Jak jsem opil univerzitního profesora

O Praze jsem vždycky hrdě dokázal prohlásit, že je to nejkrásnější město Evropy. A ani trochu jsem nebyl na pochybách. To vše platilo do doby, než jsem navštívil Tallinn, hlavní město Estonska. Historické centrum se plně vyrovná jak rozlohou, tak krásou, tomu našemu, a navíc zde nenaleznete tolik lidí, co Vás chtějí vzít na hůl. Člověk se zde domluví bez problému anglicky, chybí úplně kýčovité stánky s matrjoškami a navíc, je tu moře!
Jenže o tomhle psát nechci. Můj největší zážitek totiž neobstarala vyhlídka s panoramatem, kde mě jakýsi německý turista pozval na cíčko, ani ruská malířka, která mě pozvala do Sankt-Petěrburgu, dokonce to nebyla ani ta sexy estonka, která se chtěla až podezřele moc kamarádit, já si nejvíc užil Stephena.



Když cestuji a rozhodnu se dopřát si trochu komfortu, vyberu si vždycky hostel. Mám k tomu své důvody. Jednak mě zajímá, jak si vede konkurence a co od nich můžu okoukat a změnit u nás, jednak prostě takovouhle atmosféru žádný jiný typ ubytování zařídit nemůže. A samozřejmě je to taky dost ušetřených peněz, které se dají utratit jinak (v hospodě?).
Red Emperor je celkem fajn hostel přímo v historickém centru Tallinnu. Navíc má vlastní bar, což se cení. Zrovna jsem nad šálkem "kávy" přemýšlel, co všechno chci dneska ještě podniknout, když v tom si všimnu jak se někdo marně pokouší otevřít dveře do společenské místnosti. Stephen je profesor na univerzitě, vědec. Má velké brýle, manšestrové kalhoty se sakem a univerzitní (nebo univerzální?) sestřih. Jo, a je to černoch. Nejspíš na poli vědy velká kapacita, ale v reálném životě postava, která by se hodila do nějakého sitcomu (Stephene, neber si to osobně, máš můj velký respekt). Jakmile jsem mu ukázal, jak se otevírají dveře (kliku stlačíme směrem dolů), už bylo jasné, že mám parťáka na dnešní večer.
Stephen nenechává nic náhodě a tak vytáhl brožuru, kterou si doma pešlivě připravil. Obsahovala seznam všech klubů včetně podrobného popisu, jak se k nim z hostelu dostat. Jakmile jsem zahlédl Shooter bar, kde za pět EUR nabízí sadu třinácti panáků, nenechal jsem Stephena pokračovat v dalším výběru. Shooter je naše dnešní destinace. Definitvině. Jak ale může úspěšný večer začít bez pre-party? To je nemyslitelné, a tak jsme vyrazili do nejbližšího shopu obstarat pár ingrediencí na zlepšení nálady.
Kdysi mi můj táta pověděl, že základem je nepít nic, co nevypadá jako pivo. Držím se tohoto pravidla dodnes. Dost to pomáhá přežít jinak úděsná rána. Stephen měl ale nejspíš jiného otce (když už ne barva kůže, tak vzdělání, jenž jsme si z domova odnesli, tomu určitě nasvědčovalo) a tak tohle pravidlo neznal. Udělal proto osudovou chybu a místo zlatavého moku nakoupil místní pálenku. A aby toho nebylo málo, ještě jí namixoval.



Jak vyrobit typický baltský likér? To se vezme Vanna Tallinn (bylinný likér typický pro Estonsko, podobný naší Becherovce), přidáte Rīgas Melnais balzamas (bylinný likér typický pro Lotyšsko, podobný naší Becherovce nebo estonskému Vanna Tallinn) a dochutíte to 999 (bylinný likér typický pro Litvu, podobný naší Bechervce, estonskému Vanna Tallinn nebo lotyšskému Rīgas Melnais balzamas) a pak už se to jenom kope. Nemusím asi připomínat, že člověk za chvíli skončí na zemi. Stejně tak, jako chudák Stephen. Do klubu jsem šel nakonec sám, ještě předtím jsme však stihli vymyslet teorii zodpovědnosti.

Co nás nutí chovat se zodpovědně a dospěle? Je to výchova. Společnost, ale hlavně pak rodiče, kteří nám vštěpovali tyto myšlenky již od útlého dětství. Chceme-li se vrátit zpátky v čase a zapomenout na naší výchovu, není nic snažšího, než použít alkohol. Díky němu se totiž stáváme zase dětmi. Jsme až nechutně upřímní, nic si neděláme z našeho chování a věříme, že jsme schopni všeho.
Takto by vypadal svět, kdyby nebyl vychováván. Jako tlupa opilých lidí. Počkejme si pár let, Stephen slíbil napsat svou druho disertační práci na toto téma.

P. S.
Ráno jsme pak na této teorii oběvili pár trhlin:
1. Děti až tak často nezvrací
2. Děti nejsou zase až tak nadržené a neběhají za každou sukní
3. Ráno děti nebolí hlava

středa 25. září 2013

Lotyšsko: Jak jsem ušetřil za ubytování

Cestujete-li jako baťužkář, nikdy nevíte, kde pořádně skončíte. A tak se mi stalo, že se blížil večer a já pořád neměl kde spát. Byl jsem v hlavním městě Pobaltí, v Rize. Data ohledně populace se liší, ty neoficiální uvádí až přes milion obyvatel, z toho polovinu by měli tvořit Rusové.


A protože hotely nejsou pro mě, ať už kvůli cenové relaci, tak se mi nezamlouvají ani atmosférou, vybral jsem si hostel. Koncentrace všech cestovatelů na jednom místě, co víc si přát. Jenže, já nejsem ani trochu zodpovědný a před tím, než jsem do Lotyšska zamířil, nezjistil jsem si žádné informace, nic. Takže jsem ani neměl tušení, kde na něco narazím. Následujíc svůj instinkt, nacházím místo s větší akumulací postelí velmi brzy. Jenže - přijďte v pátek večer, v sezóně, v turisticky velmi vyhledávané lokalitě, do nejlépe hodnoceného hostelu v Rize, a žádejte volnou postel. Nejspíš Vás jako mě pošlou pryč, protože prostě nejsou nafukovací. Mohl jsem to čekat, že nebudou mít už místo.
Takže co teď. Poohlédnout se po něčem jiném? Prochodit celou noc s tím, že třeba nic nenajdu? A proč? Vždyť mám přeci spacák a vlastně důvod, proč jsem si ho po cestě koupil byl ten, že budu spát převážně venku, ne? Vyrážím tedy trochu směrem, kde odhaduji méně lidu a více zelených ploch. Asi hodina chůze přináší kýžené ovoce. Chatová oblast, kde neskutečný prostor zabírají sady, pole a malé lesíky. První pejskaři sem dojdou nejspíše až k poledni, a vyberu-li si nějaké šikovné místečku, mám zaručené soukromí až do oběda.
Milion hvězdičkový hotel má mnoho výhod. Nikdo kolem Vás nechrápe, prostoru kolik jen chcete a navíc ta cena. Kde jinde Vám dají tento komfort za nula euro za noc? Avšak je tu i jedno malé negativum. Ač hrdý bojovník za lidská práva, přesto se stále odmítám stát komunistou - a tak nedokáži poručit větru, dešti. Zvláště ne dešti. A když začalo asi ve dvě ráno hustě pršet, nezbývalo mi nic jiného, než se urychleně zpakovat a hledat přístřeší.
Paměť jako slon  mi v rychlosti přehrála celou cestu z centra až sem. A ta vedla přes veřejnou pláž, kde se mimo jiné nacházel malý přístřešek. Ano, to by mohla být moje záchrana. Kvapem spěchám, abych tam už co nejdřív byl.
Hlava, která už tolikrát v minulosti zklamala, se naštěstí tentokrát osvědčila. Opravdu. Krásné, romantické místo, hned u moře. Uvelebuji se a do pěti minut usínám. Ale co to, kdo mě to budí z mého krásného spánku? Kolem mě křiku, jako by někdo pořádal mejdan. Otevřu oči a pátrám po svých brýlích, abych aspoň něco viděl. Už neprší a tři kočky (ne, nemyslím šelmu z kmene strunatců, mluvím, tedy spíši píši, o lidských bytostech) se rozhodly využít tento moment k noční koupeli. Plavky si nejspíš zapoměly doma.
Škoda že jsem neměl po ruce foťák, jinak bych celou situaci zdokumentoval, abych mohl poskytnout důkazy o tomto představení. Lepší než kino. Viděli jste někdy ty stupidní porno filmy, kde se jdou holky vykoupat, nahé, a místo plavání si spíše hrají sami se sebou? Různě se objímají, osahávají, laškují? Tak tohle se odehrávalo tak dvacet metrů přede mnou. V HD!

P. S.
Protože všechny lepší ubytovací zařízení poskytují i kromě porno kanálu snídani, přinesl mi ráno hlídač kávu. Asi nevěděl co jiného dělat, když při nástupu na šichtu našel na pláži kluka ve spacáku, s očima dokořán a výrazem, který připoomínal opici na drogách...