For the English version scroll to the very end
Jedním z mých
nejoblíbenějších způsobů cestování se stalo stopování. Jasně, má to pár much,
například to strašně děsí mojí maminku. A také se to nedá moc použít, když se
chcete jasně přesunout z bodu A do bodu B za určitý čas. Jako stopař se rád
nechávám inspirovat řidiči, kterou destinaci vybrat. Kdy a jak se tam dostat je
v cela rukou řidiče a já jen sedím a vychutnávám si krajinu,
v případech mimo Francii kde majitelé aut dokonce mluví anglicky i dobrou
společnost.
Dnes ale musím být
v šest hodin na severním předměstí Paříže. Předměstí, spíše
před-předměstí. Což vůbec nevím jak stihnout, hodiny odbíjí čtvrtou a já teprve
opouštím včerejší město, kde se se mnou každý hned od rána dává do řeči. To je
pak těžké se někam dostat, když tuhle týpek chce vědět kam jdu, ten další zase proč
tam jdu a o deset metrů dál na mě čeká stařenka, aby zjistila od kaď že to
vlastně jdu. Konverzace chtiví kolemjdoucí neodradí ani absence společné řeči.
Konečně za městem.
Doslova utíkám před zvídavým davem. Přes to že mám v povaze trochu
přehánět, tentokrát jsou moje slova velmi výstižná. Nájezd na dálnici, směr
Paříž. Palec vzhůru k nebesům. Při mém štěstí do deseti minut sedím
v autě. Jenže i po hodině co se spustil déšť stále stojím na místě. Ne,
nemůže to prostě klapat podle plánu.
Stopaři mají jedno
zažité rčení. Čím dýl stojíš, tím líp se pak vezeš. Nějak se nevztahuje na mě.
„Bonjour, Paris?
Jedete do Paříže? Paris?“ radostí skoro nadskakuji když zastavuje můj první
dnešní dobrodinec.
„??? Kam???“
nechápe řidič.
„PARIS, P-A-R-I-S, PARIS,“
zoufale vysvětluji cílovou destinaci. Chlapík se stále nechytá. Až nakonec mi
podává mapu a já musím hlavní město Francie ukázat, teprve potom je vše jasné.
„Ah, París,“ naše
jízda může začít.
Dnes mne čeká ještě
několik přesedání, několik hodin čekání, několik pokusů vysvětlit kam to jedu.
Večer, spíš v noci, konečně potkávám to, pro co se tak honím.
Ze studií
v Řecku jsem si odnesl herpes, tetování a kontakt na Alexii, krásnou
francouzskou dívku s kterou máme mnoho společných vzpomínek (na které si
ani jeden z nás samozřejmě nepamatuje). O tři roky později od ní stále
dostávám pravidelně korespondenci, nyní navíc pozvánku na večeři. Něco takového
se prostě neodmítá a můj kamarád Lamy si tak musí na mou společnost počkat o
trochu déle.
Co je ale úplně
nejlepší, dnes spím v posteli. V opravdové posteli, která má peřinu i
polštář, artefakty které znám jen z vyprávění...
One of my
favorite ways how to travel is definitely a hitchhiking. Of course, there are
some negatives, for example my mother is not so happy about it. And it’s also
useless when you have to reach some target point in a certain time. As a
hitchhiker I like to be led by drivers, let them to choose my destination,
just take a seat and enjoy the landscape through cars’ window (out of France
you can even talk to drivers because they understand English).
But today I have
to be at 6 pm in the North suburban of Paris. Suburban, I mean sub-suburban.
How? It’s almost four o’clock and I am only leaving the city I stayed
yesterday. Everybody tries to talk to me. Where
do I go? one guy in front of the supermarket wants to know. Why do I go there? the second stranger
asks me. Ten meters further old lady stops just to give me a question Where do I come from. None of them minds
that we miss common language.
Finally the city
is behind. Literally I had to run away from the people. Usually my stories are
little bit made up, this time I am serious about what I’m writing. Road leading
to the highway. My thump is in the direction sky. Up to ten minutes I am in
car, I hope. But even after one rainy hour I still stay at the same place.
Nothing usually works for me, as well as today.
The hitchhikers
have one saying. Longer you wait, better car you take. This doesn't work for me.
„Bonjour, Paris?
Are you going to Paris? Paris?“ I am so happy to see the first car that finally
stopped.
„??? Where???“ the
driver doesn't understand.
„PARIS,
P-A-R-I-S, PARIS,“ I am desperately trying to describe my final destination. It
still doesn't ring a bell of the guy. In the end I have to show him the capital
of France on the map.
„Ah, París,“ our
common ride can start.
Today I will
have to change the car several times, I will have to wait several hours more
and I will have to explain several times again where I want to go. In the
evening, more in the night, I am meeting the one I wanted.
From my studies
in Greece I got herpes, tattoo and contact for Alexia, beautiful French girl with
whom we have so many memories (we don’t remember them). Three years later I
still receive letters from her, newly also invitation for a dinner. My dude
Lamy will have to wait little bit longer for me.
But the best
part, tonight I am sleeping in bed. In the real bed, with pillow and blanket,
things I know only from stories…
Žádné komentáře:
Okomentovat