Být homosexuálem, jdu do Berlína. Nejvíc přátelské město pro tuhle čtyř procentní menšinu. Občas to tu vypadá, že na každý taneční klub připadá jeden gay bar a drží-li se dva lidé na ulici za ruce, je jen tak padesáti procentní šance že jsou oba rozdílného pohlaví.
Cestuje-li bagpacker sólo, není nikdy sám. Jakmile totiž potká jiného člověka s krosnou, jsou automaticky kamarádi - pozdraví se, trochu popovídají, vymění cestovatelské historky, zajdou na drink a pak pokračují vlastní cestou.
Marco mě pozval na pivo hned. Prej že nemůžu odmítnout, dluží mi za to že jsem ho jako jediný pomáhal zvedat ze země, když zakopl. Já bych neodmítl ani kdyby tak nenaléhal, pivo je pivo. A když ho platí někdo jiný, chutná ještě líp. A s Marcem si rozumíme hned od samého začátku. Nešetří lichotkami na mou adresu, to samozřejmě lahodí mému uchu. Nebo je to něčí jazyk co se snaží lahodit mému uchu? Ten škrábavý pocit na zádech není jen pocit? Sakra, Marco, co to děláš?! Tos pochopil můj přátelský úsměv velmi špatně. Přátelský úsměv! To nebylo flirtování (v případě flirtování se totiž vždy ptám jestli si nedá žížalu)!
Marca jsem později už radši neviděl. Ale možná to bylo znamení. U děvčat moc štěstí nemám. Třeba je čas na to přeskočit na druhej břeh...
No vidis jake mas hezke zazitky Jirinko :D
OdpovědětVymazat