Kchun-ming - První poznatky o Číně

Po dvou dnech v Kchun-mingu jsem si vytvořil několik stereotypů o Číně, kterých už se asi nezbavím:
- Číňané jsou všude, je jich prostě spousty, a když se něco děje, chtějí být u toho. Já se ocitl v šest hodin ráno na předměstí Kchun-mingu, několika milionového města. Vše bylo zavřené a já scháněl pár drobných na metro. Policista který byl jediným člověkem v okolí se ze zvědavosti přišel podívat, co tam dělám. Pokusil jsem se mu vysvětlit, že potřebuji rozměnit peníze. Udiveně si začal prohlížet americké dolary, poté si jeden vzal a dal mi za něj chuany na metro. Najednou jsem si uvědomil, že se z nějakého neznámého místa vyrojilo asi třicet přihlížejících, kteří chtěli vědět co se to děje

- To že byl v blízkosti zrovna policista nebyla náhoda. Jsou všude. A tam kde nejsou, je civilní dobrovolná služba, fungující na podobném principu jako policie. Na každém rohu jsou umístěny kamery. Do toho ten jejich sociální online známkovací systém...

- Online, všichni Číňané jsou online. Pořád. Jdou po ulici a v ruce drží smart phone. S někým si volají, hrají online hry nebo si jen něco čtou. Ale jsou na telefonu

- Moc nevím co na tom telefonu dělají, protože je vše pod cenzurou. Facebook, Twitter, Youtube? V žádném případě, stránka se nenačte. Dokonce ani Google, což závislákovi na této technologii dost vadí. Jak si mám zjistit věci, použít GooglePlay na stahování aplikací, přihlásit se na Gmail, podívat se na Google mapy kde jsem?

- Namísto Googlu mají ale svoje Baidu.com, v podstatě to samé, podobný vyhledávač, jen je celý v čínštině a samozřejmě informace na něm jsou dost probrané. A jako sociální síť jim slouží WeChat

- WeChat se mimo jiné dá použít i pro platby. Hotovost už téměř nikdo nikde nepoužívá, jen se přijde, naskenuje QR kód a je zaplaceno. Dokonce i pouliční prodejci jídla mají na svém malém stánku nalepený svůj QR kód pro platby

- Z jídla neexistuje nic jiného, než čína. Na druhou stranu, má tolik podob, že se člověk nenudí stereotypní stravou. Já se tedy trochu bojím experimentovat, jelikož běžně na pultech vidím grilovaná prasečí kopýtka, polévku z kuřích noh či nějaké slepičí hlavy. Snad se mi zatím podařilo vyhnout pokrmům z psů a koček

- Koček jsem zatím moc neviděl, ale psů je tu mraky. Vypadá to, že snad každý Číňan má svého psa. Když ho zrovna nevenčí, tak sedí někde v parku a hraje kostky, karty nebo nějakou deskovou hru

- Muži u toho mají kalhoty a sako, ženy nosí šaty s vyšitýma květinama. Levnější verze jsou květiny na šatech vytištěné. Jejich kapitalismo-komunismus z mnohých udělal workoholiky, v obleku pochodují městem, s mobilem před sebou, samozřejmě, a vypadají dost busy. Tedy až na večerní hodiny, kdy venčí ty psy nebo gamblí

- Nikdo, nikdo neumí anglicky. Ani základy. A nedokážou pochopit, že existuje člověk co nezná čínštinu. Nepřestávají tedy mluvit ani když je evidentní, že nerozumím. Vše je samozřejmě napsáno čínskými znaky, takže ani nevím zda vstupuji do restaurace či na poštu. Jediná čísla jsou stejná, ne však v tváří tvář realitě. Mají zvláštní systém, jak na rukou ukázat kolik co stojí. Každé číslo má svůj speciální symbol. Zatím jsem pochopil akorát desítku, to jsou zkřížené ukazováčky, zbytek mi nadále zůstává záhadou

Cesta do Číny

Ve Vientiane (Laos) jsou celkem tři autobusová nádraží. Jižní, Centrální a Severní. Na Centrálním nasedám na autobus číslo 8 a ten mě za 5000 kipů (13 korun) vezme na šest kilometrů vzdálené Severní autobusové nádraží. Tam za 730 tisíc kipů (1925 korun) využívám pravidelnou autobusovou linku Vientiane - Kunming (Čína), která vyráží každý den ve 14.00.

Jelikož cesta potrvá třicet hodin (údaj který mi na začátku řekli, ale který jsem si zapomněl převést na jihoasijský čas), je autobus lůžkový. A protože jsem lůžkový autobus ještě nikdy neviděl, docela jsem se na to těšil. Zklamání přišlo vzápětí. Obyčejný autobus, místo sedaček má tři řady malinkatých kójí, ve dvou patrech nad sebou. Velikost tak akorát pro malého Číňana. Normálně vzrostlý člověk jako jsem já se tam stěží nasoukal. Půl metru dlouhá "postel", tak čtyřicet centimetrů široká. Nade mnou místa tak, že se rozhodně ani neposadím.

Naštěstí jsem si vybral místo u okna, stěží se tedy nasoukám na svou "postel" a zkroucený ležím jako u televize, pozoruji ubíhající krajinu kolem. Laos, to je divočina. Severní Laos ještě větší. Cesta necesta vede přes hory, silnice je plná děr, široká tak akorát na jedno auto, když se tedy s někým míjíme, musí vždy jeden uhnout až téměř na okraj prudké stráně, aby ten druhý projel. Občas se zastaví úplně a řidič troubením rozhání dobytek, který si právě ustlal uprostřed silnice. Na hranice je to asi pět set kilometrů, ale kvůli stavu vozovky dorazíme na přechod Boten po sedmnácti hodinách jízdy.

Je sedm hodin ráno, že bych se nějak v lůžkovém autobuse vyspal, to se říci rozhodně nedá. Ale jsme na hraničním přechodu Boten, jediném bodě, kde se dá z Laosu přejít do Číny. Sláva. Tohle místo je ale kapitola sama o sobě. Mezi Laoským a Čínským přechodem je asi pět kilometrů vzdálenost, v níž vzniká samostatné město. Rostou zde hotely, duty free shopy, jezdí zde kolony náklaďáků vozící vykopanou zeminu, nespočet jeřábů a dokonce jsou tu k práci využíváni i sloni. Mindfuck. Protože Laos je místem odkud pochází strašně moc drog, je kontrola na hranicích ukrutně přísná. Strávili jsme zde celkem čtyři hodiny, z toho já jako cizinec (s kterým si policisté nevěděli moc rady tak ho vzali do speciální místnosti mimo ostatní) jsem měl hodinový pohovor s dvěma strážníky, kterým prostě nešlo na rozum proč jedu do Číny.

V Číně. Teď už by vše mělo jít hladce. Prostředí kolem se úplně změnilo. Obrovské dálnice, mnohé z nich ještě ve výstavbě. Tunely které si nelámou hlavu s tím, jak dlouhé musí být aby prošly skrz horu. Benzínky, odpočívadla, veřejné toalety, to vše je tak velké, že by zde naráz mohlo zastavit celé město. Neskutečně obrovské, že ani teď nemohu začít spát a musím užasle pozorovat co je kolem.
Asi sto kilometrů před cílem se náš autobus porouchal. Jak by také ne. Třicet pět hodin na cestě, dva řidiči kteří se střídají. Najednou však odněkud vyběhl nějaký stařík s nářadím a začal s opravou. Pár hodin mu to zabralo, ale nakonec jsme cestu dokončili.
Po čtyřiceti hodinách vylézám úplně rozlámaný na předměstí Kunmingu. Jsem v Číně. Je šest hodin ráno a já nemám nejmenší tušení, co teď budu dělat.

Přežil jsem Vientiane

Neděle
Dostat se do Laosu nebude žádný problém. Dva kilometry od města Nong Khai, kde se právě nacházím, leží Most Přátelství, most přes řeku Mekong tvořící hraniční přechod mezi Thajskem a Laosem. Pouhé dva kilometry, které jsem se rozhodl jít pěšky. Chyba. Thajský nový rok, Songkran, se totiž neslaví pouze jednou, ale jede několik dní v kuse. A tak podobně špatně jako jsem dopadl včera, dopadám i dnes. Jindy půl hodina cesty mi tentokrát zabrala minimálně tři hodiny, na celnici přicházím mokrý, s pokresleným obličejem, a úplně na mol. Pohraniční stráž naštěstí nevypadá, že by byla nějak extra překvapena, do pasu mi za 1 000 bahtů (718 korun) lepí vízum a jsem v Laosu. Hlavní město Vientiane leží ještě asi dvacet kilometrů proti proudu řeky a ke své smůle zjišťuji, že Nový rok se slaví stejně i zde. Dojít na hostel v době, kdy se celé město zbláznilo, byl nelehký úkol.

Pondělí
Moje hlava, kolik jsem toho mohl včera tak vypít? A co je to hučení v mých uších? To nic, to jen sousední barák začal dnešní párty, která i nadále pokračuje. Před domem jim stojí obrovské repro bedny a z nich pouští tak špatné techno, že asi za chvíli zemřu. Děcka už samozřejmě stříkají vodu všude po okolí a dávají si opravdu záležet, aby nikdo nezůstal suchý. Moje další pokračování bude vést do Číny, proto si to namířím nejkratším směrem na jejich ambasádu, kde si vyřídím vízum. Cestou se nestalo nic neobvyklého, tedy samozřejmě až na to že mě zmáčeli od hlavy k patě a nalili do mne aspoň tucet panáků. Přijďte ve čtvrtek v devět hodin ráno, vyplňte všechny tyhle papíry, přineste nám fotokopii vaší jízdenky do Číny a potvrzení z hotelu kde budete spát, k tomu nějaké pasové fotografie a 69 dolarů (1576 korun) a my vám dáme vízum. Bravo, takže ve čtvrtek, dostat se zpět na hostel v tomhle bláznivém happy new year obležení zabralo zbytek dne.

Úterý
Uprosřed ulice se v napuštěném bazénu válí postarší chlapík, nejspíš se snaží zbavit kocoviny ze včera. Kolem něj už ale pobíhají děcka, balónky napuštěné vodou, a strefují projíždějící řidiče. Aby dětem tuto zábavu stařík zpříjemnil, zapne jim k tomu aspoň muziku. To ho nejspíš vyburcovalo na tolik, že zapomněl na svůj bolehlav a už drží v jedné ruce zahradní hadici, v druhé lahev piva. Jeho žena si na chvíli lehla do bazénu místo něj, pak ale usoudila že tancovat na stole bude lepší. Město se pomalu probouzí, oslavy Nového roku zdaleka neskončily. Můj dnešní cíl je zajistit si jízdenku do Číny. Na internetu se dá sehnat autobus asi za sto deset dolarů (2 512 korun), když se člověk poohlídne po městě, nalezne několik agentur které nabízejí tiket za stejnou cenu. Jelikož mám ale dost času, až do čtvtka, prošmejdím město než najdu Severní autobusové nádraží a tam se mi podaří domluvit jízdenku o čtyřicet dolarů (913 korun) levněji. Nevím jestli jsem nakonec ušetřil, můj telefon totiž tuhle dnešní cestu nepřežil. Moje ochrana proti vodě, igelitové pytlíky, selhala a poslední várku, kdy na měl byl vylit celý sud vody, nedala.

Středa
Oslavy se pomalu ale jistě blíží ke konci. Jasně, pořád je všude spousty lidí totálně mokrých a totálně na mol, pořád všude jezdí pick upy, na jejichž korbě parta mladíků vylejvá vodu na kohokoliv kolem kterého projedou, ale už je toho méně a méně. Konečně. Jak já se těšil až aspoň jeden den mě nikdo nepozve k sobě a nebude se mě snažit opít. Využívám čas k tomu, abych sehnal fotografie pasového formátu. Není to těžké, ani ne po pěti minutách pátrání nalézám garáž, kde mě postarší dáma vyfotí, poté v počítači vymění mé tělo za jiné, které ma na sobě oblek (je to přeci pasová fotografie, ne? A jsi v Laosu) a já mám všechny povinosti dnes za sebou. Zkusím trochu odpočívat na hostelu. Jenže jelikož už jsem tu několikátý den, všichni mě znají a nikdo mě nenechá jen tak si lehnout. Ross, který zde čeká již dva týdny na nový pas, přinesl lahev whiskey. Zajímavostí je, že při popíjení vyjde whiskey levněji než Pepsi (lahve Coca-Coly tu prostě nejsou, sem tam někde mají takové ty klasické skleněné, ale jinak frčí Pepsi). Whiskey 10 000 kipů (27 korun), Pepsi 12 000 kipů (32 korun). Ale i pro ty chudší je zde řešení. V neotiketované plastové lahvi se dá v supermarketu koupit i po domácku dělaná pálenka z rýže LaoLao, 60 - 80 procent alkoholu, cena 5 000 kipů (13 korun), téměř půl amerického dolaru.

Čtvrtek
K snídani pivo LaoBeer. Lahev za 4 000 kipů (11 korun) je prostě levnější než lahev vody. Krabička cigaret 4 500 kipů (12 korun). Jakto že jsou tihle lidé ještě naživu? Na čínské ambasádě jde vše podle plánu, mám tedy vízum, jízdenku na autobus, nic mi nebrání v tom užít si zde poslední den a zítra vyrazit. Vientiane je moc zajímavé město. Většina cestovatelů ho přeskočí nebo si na něj vynahradí v rychlosti jeden den. Což je škoda. Jasně, není tu žádná vyloženě zajímavá věc a až na jednu hlavní asi dva kilometry dlouhou ulici je všechno jako vesnice, ale to je právě to, co se mi zde líbí. Můj hostel je v ulici která jde kolmo k hlavní, k úplnému centru. Jenže protože neleží na hlavní, je tu jen prašná cesta, žádné veřejné osvětlení, potulní psi a nikdo by nidky neřekl, že je ve městě, natož minutu cesty od centra. Hostel je family business, rodina bydlí v druhém patře, první pronajímá turistům. Na zahradě pěstují marihuanu. Rozhodně ne pro turisty, ti totiž nemají problém jí zde sehnat. Každý tuk tukář (obdoba taxikářů) nabídne bělochovi nejdříve trávu, pak až taxi služby. Co jsem tak slyšel, cena je od 50 000 kipů (133 korun) do 200 000 kipů (531 korun), za asi pěti gramový pytlík. Cena záleží na umění smlouvat. Kromě hulení se zde dá pořídit pěkné množství léků, které jsou u nás buď zakázané, nebo jen na předpis. Mnoho turistů si zde například oblíbilo levné valium.

Pátek
Poslední pivo (8 000 kipů, 21 korun, dávám si ho v restauraci), poslední pouliční jídlo (dvě bagety, plněné bůh ví čím, 8 000 kipů) a vyrážím na autobus. O třicet hodin později bych měl dorazit do čínského města Kunming.

Nong Khai - Happy New Year

Osm hodin vlakem, plus hodina o kterou vyrazil opožděn, plus další hodina kterou nabral na zpoždění cestou a jsem ve městě Nong Khai, pořád na thajském území, ale velmi, velmi blízko Laosu. Město se nachází na pravém břehu řeky Mekong, na levém břehu se rozkládá Laos. Šířku řeky odhaduji tak na kilometr. Sedět na jejím břehu, popíjet pivo a dívat se na druhou stranu, kde už zítra po překročení dalších hranic navštívím nový stát, je tak pěkný pocit, jen kdyby kolem nebylo tolik komárů.

Zdroj: https://www.mekongeye.com/

V Thajsku právě začala oslava nového roku, přichází rok 2562. Oslavy této události jsou dosti divoké. Podobně jako u nás, i tady se u toho dost pije. Místo vypouštění rachejtlí se ale tenhle národ rozhodl pro jinou alternativu, a to pro vodu. Před každým domem mají napuštěný bazén, u něj několik sudů s vodou, tekoucí hadicy a samozřejmě nějaké sezení se stolečkem, který je přeplněný k prasknutí lahvemi od piva nebo od whiskey. Všichni do jednoho jsou od hlavy k patě zmáčení.

Děcka se stříkacíma pistolema v ruce si nenechají ujít jediného kolemjdoucího a našít do něj plnou ránu.Projíždějící motocykly bombardují balónkama plnýma vody. Není divu že tento čas je nejnebezpečnější co se dopravních nehod týče.

Zdroj: https://www.hostelworld.com/

Jen co projdu kolem nějakého baráku, mám kolem sebe houf dětí, každé snažící se mi uštědřit co nejmokřejší ránu. Dospělí jsou jim v patách. Kýbl plný vody a ledu skončil celý na mě. Happy new year, křičí a podávají mi panáka. Stejná scéna se opakuje u sousedů a vlastně v celém městě.
Někde jsou šetrní a když vidí turistu s batohem na zádech, pocákají ho jen symbolicky, většinou však ne a minimálně deset litrů ledové vody schytám, někde mě dokonce hodili celého do bazénu. S pitím je to stejné. Pár lidí je opatrných a nalejí skleničku jen po dně, většina se chce ale vytáhnout a sklenička pak přetéká. Při pití stojí kolem, povzbuzují slovy drink a happy new year a pro větší srandu po mě lejí více vody.
Nedojdu ani na konec ulice a jsem tak zlitý, i vodou i alkoholem, že se sotva držím na nohou. Procházejíc kolem další rodiny, s omluvou odmítám podávané pivo. Pán domu ale nic takového nepřijímá, společně s dětma mě odtáhne na dvůr kde nade mnou pustí proud studené vody, do té doby než na dně sklenice nic není. Vypadá to na hodně těžký den.

Ayutthaya - tisíc kilometrů vlakem

Ayutthaya je bývalé hlavní město Thajska, svého času větší než samotný Londýn. Během válek s Barmou však bylo téměř kompletně zničeno a nyní se tam nachází ruiny chrámů, okupovaných turisty. Asi nejslavnější je hlava Buddhy zaklnutá mezi kořeny stromu.

Zdroj: https://www.123rf.com

Ale o Ayutthaye tento článek nebude. Než jsem se sem totiž dostal, trvalo to z Hat Yaie dvacet hodin, které jsem strávil ve vlaku. A thajské vlaky jsou fakt úžasné.

První část cesty z Hat Yai do Bangkoku zabrala 18 hodin, přes tisíc kilometrů. Aby se vůbec v přecpaném (a velmi levném, tato cesta vyšla na 259 bhatů, přibližně 178 korun) dalo přežít, jsou na stropu vagónu namontované větránky. Lidé sedí všude, někteří se snaží spát schouleni v uličce, mnoho z nich sedí u otevřených dveří, koukají na ubíhající krajinu a kouří. Mezi tím chodí prodavači s jídlem, kbelíkem plným ledu a v něm vodu, colu, v druhé ruce termosku s horkou vodou na kafe. Jakmile vlak přijede na stanici, nahrne se do něj dvakrát tolik prodavačů, ti už mají i zmrzliny, pečená kuřata a vlastně cokoliv na co dostane člověk chuť.

Zdroj: https://www.thailandbytrain.com/

Železniční trať je v Thajsku celkem hustá, občas ale jen jednokolejná a tak vlak každou chvíli zastaví a čeká nějakou dobu než přejede mašina z druhé strany. Tuto chvíli všichni využívají k tomu, aby se prošli po okolí a průvodčí mají plné ruce práce s naháněním je zpět. Evropan cestující třetí třídou je docela rarita, takže si každou chvíli přijde někdo popovídat. Typická je fráze Hello, where are you from?, na kterou odpověď Czech Republic moc nepomáhá. Zvědavcům to však nezabrání k tomu, aby si s váma udělali aspoň selfie. V tomhle hluku, ruchu a přelidněnosti cesta uteče tak rychle, že se ani nenaději a jsem v Bangkoku. A protože tady už jsem byl, přesedám na další vlak a ten mě po dvou hodinách vysadí právě v Ayutthaye. Pro dnešek to stačí, zítra budu pokračovat na Laoskou hranici.

Hat Yai - Chlast, děvky a chlebíčky

Hodina cesty vlakem z Alor Setar a člověk je na malajsko-thajském hraničním přechodu Padang Besar. Je teprve dvanáct odpoledne, mohl bych se dneska dostat docela daleko na sever. Jenže, hraniční přechod otvírá až ve tři, první vlak do Thajska jede v 16.40.

Super, aspoň si trochu projdu město. Po deseti minutách znám Padang Besar skrz na skrz. Kdyby se vyměnili malajci za vietnamce, byl by to úplný Rozvadov. Obchod s oblečením, jeden vedle druhého, do toho stánky s kravinama a pár duty free shopů. That's it. Místo kam bych si aspoň sedl a dal kafe, chybí úplně.

Jih Thajska je čistě muslimským. Podle Ministerstva zahraničních věcí ČR by se měl turista tomuto regionu zcela vyhnout. Co o tom říká moje příručka?
"Situace se vyostřila na začátku roku 2004, kdy vláda po ozbrojeném přepadu armádního skladu a každodenních útocích na policisty, dokonce i na mnichy, musela vyhlásit výjimečný stav. Z bezpečnostních důvodů je doporučno návštěvu muslimského jihu omezit."

Pěkné, to mě teda čekají věci. Jenže když můj vlak zastavuje v cílové stanici Hat Yai, centrem tohoto regionu, zjišťuji že situace se trošičku liší od toho, co jsem četl. Protože každý normální chlap má rád ženský, pivo a hazard, a protože všechno tohle je v Malajsii zakázáno a v Thajsku nenej povoleno, ale přímo to tuhle zemi proslavilo, je zde stovky návštěvníků ze sousední země, kteří přijeli za těmito zážitky.
Čínští malajci si přijeli zahrát do kasín, lidé ze Singapouru zase za levnýma a krásnýma holkama, další cizinci na levné pivo, minimálně o polovinu levnější než v Malajsii.

Alor Setar, příběh dlouhé cesty

Můj plán je easy. Z Malajsie pojedu do Thajska, pak Laos, Čína, Rusko a jsem v Evropě. Takhle nějak by to mohlo fungovat, aspoň doufám. První část cesty je tedy Thajsko? Při pohledu na mapu nalézám ještě v Malajsii, ale už kousek od thajských hranic, město Alor Setar. Leží na železniční trase a dá se z něj pokračovat vlakem dále na sever.

Najít v Kuala Lumpur hlavní nádraží nebylo těžké. Kousíček od centra. Suveréně napochoduji na pokladnu a prosím o jeden lístek do Alor Setar.
"Sorry sir, full," odpovídá pokladní. Hm. Aha. Takže nic. Ten plán asi nebude tak lehký, jak jsem si ho v hlavě vykreslil.
Protože se nechci vzdát svého dnešního cíle tak snadno, nasedám na nadzemku a jedu asi půl hodiny, než se dostanu na hlavní autobusové nádraží.
Autobusy jsou v Malajsii celkem sranda. Je zde tolik konkurečních společností, že sehnat někam jízdenku se dá vždycky, takže i na mě se dostalo. Na spoj se musí pasažér dostavit minimálně dvacet minut předem, a to proto, aby si mohl dost dlouho počkat. Nic totiž nejede na čas. Jestli něco odjíždí v půl, znamená to že ještě ve tři čtvrtě si bude řidič zapalovat cigaretu a ledabyle koukat kolem sebe.
Hlavní nádraží, to je joke sám o sobě. Musím říci, že se jim organizačně dost povedlo a že kdyby to uchopili za správný konec, budou mít srovnatelnost s Evropou. Vše je zelektrizováno, turnikety na čárový kód, takže si můžete být jisti že se vám otevře jen ta správná brána a vy nenastoupíte jinam, navíc i autobusáci nemusí kontrolovat jízdenky. Jenže to by nebyla Malajsie, aby to ještě nějak nevykoumali jinak. Před každým turniketem tak stojí dva kontroloři, nejprve zkontroluje tiket první, pak druhý a pak ho můžete naskenovat.

Autobusy jsou velké, pohodlné, spousta místa na nohy, klimatizace nastavená na stupeň mrazu. Sem tam řidič zastaví na jídlo nebo cigaretu, takže je i šance se protáhnout. Akorát s časem se musí počítat jako s malajským. Pěti hodinová cesta je tak na sedm hodin, plus nějaká ta půl hoďka zdržení ze začátku.
Do Alor Setar dorážím velmi pozdě. Dnes tu tedy končím, ale zítra, zítra už chci být v Thajsku.

Levný pokoj v Alor Setar? Není problém. Za 35 ringgitů (193 korun) se vám dostane nebývalého "luxusu"

Strach a hnus v Kuala Lumpur

KL je nejrychleji se rozvíjející metropolí v jihovýchodní Asii. Jenže to přináší i stinou stránku, přičemž ta druhá tvář města je neméně zajímavá než ta první, plná mraodrapů, nablískaného pozlátka a bazénů s výhledem na Petronas Towers.

Prostituce a sex byznys je spojován hlavně s Thajskem. Malajsie je muslimská země, jejíž náboženství udává směr i jejím zákonům. A tak kromě drahého alkoholu, na který je uvalena ohromná daň, zakazuje i prostituci, nevěstince a celkově prodejný sex. Jenže v realitě je vše trochu jinak.

Kuala Lumpur pomalu ale jistě přebírá dominantu nejstaršího řemesla a stává se sexuální destinací číslo jedna v jihovýchodní Asii. Vše začali za druhé světové války Japonci, kdy při okupaci chtěli zabránit svým vojákům v znásilňování místních a založili pro ně bordely kde si mohli v klidu užít aniž by se dostali do křížku s obyvateli. Tyto místa jsou sice dnes nelegální, nadále však velmi běžná.

Mnoho z žen je z Číny, Indie nebo Afriky. Ve čtvrti Chow Kit, kde jsme zrovna bydleli my, je jeden z mnoha Kuala Lumpurských red light districtů. Levné prostitutky se dají koupit už za 20 ringgitů (přiblilžně sto deset korun), ale na svojí cenu i vypadají. Kromě nich se stal Chow Kit i místem pro ladyboye, když jsem se vracel na hotel sám bez své krásné spolucestovatelky, musel jsem je doslova od sebe odhánět.

Samozřejmě že kromě těchto žen, které jsou ke šlapání chodníku spíš přinuceny okolnostmi a vydělávají si jen tak tak aby vůbec přežily, je v KL i mnoho luxusních nevěstek lásky. Ty se zase objevují v těch lepších a dražších barech. V praxi to chodí tak, že jí člověk koupí drink a pak se společně dohodnou na ceně.

Osobně jsem viděl o mnoho více těch opravdu levných holek než těch fancy, ale to bude nejspíš čtvrtí, kde jsme bydleli. Každopádně bezdomovců bylo plno všude. Nějaká místa byla dokonce tak přervaná, že dostane-li se tam na ulici někdo nový, nemá už ani místo kde by ulehl. S tím se pojí i nepořádek, šváby a obrovské krysy běhající úplně všude.
Samozřejmě nesmí chybět drogy. I když je Malajsie k drogám ještě o hodně přísnější než Thajsko a běžně tu za tento prohřešek padají tresty smrti, neznamená to, že by se nefetovalo. Na marihuanu jsem narazil v Malajsii celkem třikrát, a to bez toho aniž bych jí jakkoliv vyhledával. Tvrdší drogy jsem neviděl, ale při procházení některých nedoporučovaných míst v KL nebylo pochyb, že ti válející se lidé po zemi jsou sjetí.

Mno, a v tomhle kouzelném městě naše dovolená končí. Ale to neznamená, že končí i dobrodružství. Moje líbezná družka nasedá na letadlo, ale sama. Já se vydávám domů vlakem...

Tak už i do Malajsie dorazil Bitcoin. Soukromá klinika, která přijímá mimo jiné platby v BTC

Pulau Tioman

Naše dovolená se pomalu chílí ke konci, přesto ještě pár posledních dní zbývá. A i když je Melakka opravdu nádherná, byla by škoda se ještě někam nepodívat.
"Kdyby sis mohla vybrat," ptám se své přenádherné spolucestovatelky, "a jako že si můžeš vybrat, kam by ses ještě podívala? Singapour, plácnout se někde na pobřeží na pláž, nebo prozkoumat nějaký další ostrov?"

Bez váhání vybrala ostrov. Nejhezčí ostrovy jsou na východním pobřeží, ze západního je to cirka pět hodin cestybusem . K tomu ještě dvě hodiny na trajektu a člověk se ocitá na jednom z nejkrásnějších ostrovů na světě (aspoň podle časopisu Time). Celkem velká pevnina uprostřed moře, ale velmi zřídka osídlená (na více než sto kilometrech čtvereční žije jen něco málo přes 2000 obyvatel), téměř neobjevena turisty a hlavně obklopena nespočtem neobydlených korálových ostrovů. Paráda.

Hlavní město Tekek je taková malá vesnička, nalézá se na ní škola, letiště (kolem kterého musíte projít aspoň pětkrát, abyste si ho vůbec všimli) a jediný bankomat na celém ostrově. Pokud je zrovna mimo provoz, tak smůla, jinde se peníze neseženou. Myslím si, že nepřeháním, když budu tvrdit že je zde do deseti automobilů. Jsou tu celkem zbytečné, jelikož silnice není moc dlouhá a téměř nic nespojuje. Když se chce jeden někam dostat, musí si vzít vodní taxík, jinak se dá ještě o kousek dál doject na motorce a o trošičku dál pěšky, ale ne moc, džungle kolem se zdá neprůchozí.

.
Tenhle malý ráj je tak izolovaný, že si může nastavit ceny jaké chce. Moc konkurence místní na ostrově nemají, takže když si řeknou za oběd dvakrát tolik co stojí večeře v luxusnější restauraci v Kuala Lumpur, nic s tím nenaděláte. Na druhou stranu, ostrov se nachází v bezcelní zóně, takže se dá dost ušetřit i tím, že místo vody budete pít pivo.

Nějaké další informace:
https://www.tripsavvy.com/pulau-tioman-malaysia-complete-guide-4165337
https://www.lonelyplanet.com/malaysia/peninsular-malaysia-east-coast/pulau-tioman

Pulau Besar - Nejpodivnější ostrov v celé Asii

Trochu jsem si zapřeháněl, když nazývám Pulau Besar nejpodivnějším ostrovem celé Asie, protože za prvné nemám ani zdaleka projeté všechny ostrovy v Asii a za druhé - ne, je to prostě nejpodivnější ostrov ever.

Náš výlet sem byl dost náhoda. Už asi týden v Melacce a pořád se nemůžeme dostat na nějakou zajímavou pláž. Brouzdáním po mapě objevuji ostrov nesoucí jméno Besar, 15 kilometrů jihovýchodně od města. Ale už to, jak vypadal přístav mi mělo napovědět, že ani zde to nebude typická koupačka v moři. Přesto jsme se tam vrátili i druhý den.

Pohled na ostrov prý připomíná těhotnou ženu ležící na zádech. Nevím komu, mě rozhodně ne. Asi kilomet dlouhý kus pevniny, na šířku zhruba pět set metrů, je opředen mnoha pověstmi, které z něj učinili hotovou Mekku Malajsie. Svatá místa, hroby významných sultánů, zázračné prameny. K tomu si ještě připočtěte nádherné bílé písečné pláže, palmy, průzračné moře a vynikající polohu. Někoho už jistě muselo napadnout využít Besar komerčně.

V devadesátých letech až začátkem roku 2000 prošel ostrov obrovskou změnou. Po obvodu vyrostlo několik luxusních resortů, střed ostrova byl vykácen a upraven na golfové hřiště. Ale ne na dlouho, Chvilku po té, co vše bylo dostavěno a ještě kratší chvíli co vše bylo otevřeno, začala si místní muslimská komunita stěžovat. Ostrov je posvátným místem, nesluší se aby se tu promenádovaly dívky v bikinách, opilí turisté okukovali hrobky nebo aby sem prostě jen tak někdo chodil k jiným než duchovním účelům. Jejich zájem se podařilo prosadit a hoteliéři vyklidili pole.

A tak se dnes může člověk procházet malým městečkem, postaveným ve španělském stylu, plným překrásných hotelových pokojů, s lampami v ulicích jež ještě svítí a nepotkat ani živáčka. U toho všeho obrovský bazén, jen ta voda už ztratila trochu barvu a zezelenala. Všechny budovy jsou odemčené, a nebojí-li se člověk cedule že nepovolený vstup se trestá zastřelením, může si projít co se mu zlíbí. Elektřina stále funguje, stačí se jen nastěhovat.

Další atrakcí na ostrově je rozhledna, umístěna na jeho vrcholu. Ta už stihla zchátrat trochu více a nebudí tolik dojem novoty jako zbytek, v půdě se zabydleli netopýři, ve sklepení zase krysy. Pod rozhlednou se nachází další obrovský rezort, vedle prázdného baru kulečník, jen voda už neteče, ale jinak je vše připraveno k okamžitému použití.

Ani ne dvě stě metrů, už úplně na pláži, další rezidence, také jak jinak, prázdná. Několik apartmánů, s nábytkem, plně vybavené. Nevím čím to je, ale ty chátrají nejvíce. Člověk by si klidně mohl lehnout hned do jedné z postelí a zapnout telku, jenže by měl strach, že se pod ním propadne podlaha.

Aby toho nebylo málo, Besar není jen ostrovem duchů. Na druhé části se usídlili věřící poutníci, kteří se přišli pomodlit k hrobům dávných sultánů, vykonat nějaký ten rituál nebo Bůh ví co vlastně vše dělají. Ti se do opuštěných příbytků nenastěhovali, místo toho si postavili své vlastní stanové městečko, s ohništěm uprostřed, slepicemi a kozami pobýhajícími kolem. Jejich pozvání na čaj nešlo odmítnout.

Podívejte se na galerii, nebo ještě lépe, až budete v těchto končinách, zajeďte se na ostrov podívat sami. Zaručuji vám, že tam budete jediní turisté. Více zdrojů zde:

http://crazzzytravel.com/pulau-besar-mystery/

https://www.malaysia-traveller.com/pulau-besar.html