Neděle
Dostat se do Laosu nebude žádný problém. Dva kilometry od města Nong Khai, kde se právě nacházím, leží Most Přátelství, most přes řeku Mekong tvořící hraniční přechod mezi Thajskem a Laosem. Pouhé dva kilometry, které jsem se rozhodl jít pěšky. Chyba. Thajský nový rok, Songkran, se totiž neslaví pouze jednou, ale jede několik dní v kuse. A tak podobně špatně jako jsem dopadl včera, dopadám i dnes. Jindy půl hodina cesty mi tentokrát zabrala minimálně tři hodiny, na celnici přicházím mokrý, s pokresleným obličejem, a úplně na mol. Pohraniční stráž naštěstí nevypadá, že by byla nějak extra překvapena, do pasu mi za 1 000 bahtů (718 korun) lepí vízum a jsem v Laosu. Hlavní město Vientiane leží ještě asi dvacet kilometrů proti proudu řeky a ke své smůle zjišťuji, že Nový rok se slaví stejně i zde. Dojít na hostel v době, kdy se celé město zbláznilo, byl nelehký úkol.
Pondělí
Moje hlava, kolik jsem toho mohl včera tak vypít? A co je to hučení v mých uších? To nic, to jen sousední barák začal dnešní párty, která i nadále pokračuje. Před domem jim stojí obrovské repro bedny a z nich pouští tak špatné techno, že asi za chvíli zemřu. Děcka už samozřejmě stříkají vodu všude po okolí a dávají si opravdu záležet, aby nikdo nezůstal suchý. Moje další pokračování bude vést do Číny, proto si to namířím nejkratším směrem na jejich ambasádu, kde si vyřídím vízum. Cestou se nestalo nic neobvyklého, tedy samozřejmě až na to že mě zmáčeli od hlavy k patě a nalili do mne aspoň tucet panáků. Přijďte ve čtvrtek v devět hodin ráno, vyplňte všechny tyhle papíry, přineste nám fotokopii vaší jízdenky do Číny a potvrzení z hotelu kde budete spát, k tomu nějaké pasové fotografie a 69 dolarů (1576 korun) a my vám dáme vízum. Bravo, takže ve čtvrtek, dostat se zpět na hostel v tomhle bláznivém happy new year obležení zabralo zbytek dne.
Úterý
Uprosřed ulice se v napuštěném bazénu válí postarší chlapík, nejspíš se snaží zbavit kocoviny ze včera. Kolem něj už ale pobíhají děcka, balónky napuštěné vodou, a strefují projíždějící řidiče. Aby dětem tuto zábavu stařík zpříjemnil, zapne jim k tomu aspoň muziku. To ho nejspíš vyburcovalo na tolik, že zapomněl na svůj bolehlav a už drží v jedné ruce zahradní hadici, v druhé lahev piva. Jeho žena si na chvíli lehla do bazénu místo něj, pak ale usoudila že tancovat na stole bude lepší. Město se pomalu probouzí, oslavy Nového roku zdaleka neskončily. Můj dnešní cíl je zajistit si jízdenku do Číny. Na internetu se dá sehnat autobus asi za sto deset dolarů (2 512 korun), když se člověk poohlídne po městě, nalezne několik agentur které nabízejí tiket za stejnou cenu. Jelikož mám ale dost času, až do čtvtka, prošmejdím město než najdu Severní autobusové nádraží a tam se mi podaří domluvit jízdenku o čtyřicet dolarů (913 korun) levněji. Nevím jestli jsem nakonec ušetřil, můj telefon totiž tuhle dnešní cestu nepřežil. Moje ochrana proti vodě, igelitové pytlíky, selhala a poslední várku, kdy na měl byl vylit celý sud vody, nedala.
Středa
Oslavy se pomalu ale jistě blíží ke konci. Jasně, pořád je všude spousty lidí totálně mokrých a totálně na mol, pořád všude jezdí pick upy, na jejichž korbě parta mladíků vylejvá vodu na kohokoliv kolem kterého projedou, ale už je toho méně a méně. Konečně. Jak já se těšil až aspoň jeden den mě nikdo nepozve k sobě a nebude se mě snažit opít. Využívám čas k tomu, abych sehnal fotografie pasového formátu. Není to těžké, ani ne po pěti minutách pátrání nalézám garáž, kde mě postarší dáma vyfotí, poté v počítači vymění mé tělo za jiné, které ma na sobě oblek (je to přeci pasová fotografie, ne? A jsi v Laosu) a já mám všechny povinosti dnes za sebou. Zkusím trochu odpočívat na hostelu. Jenže jelikož už jsem tu několikátý den, všichni mě znají a nikdo mě nenechá jen tak si lehnout. Ross, který zde čeká již dva týdny na nový pas, přinesl lahev whiskey. Zajímavostí je, že při popíjení vyjde whiskey levněji než Pepsi (lahve Coca-Coly tu prostě nejsou, sem tam někde mají takové ty klasické skleněné, ale jinak frčí Pepsi). Whiskey 10 000 kipů (27 korun), Pepsi 12 000 kipů (32 korun). Ale i pro ty chudší je zde řešení. V neotiketované plastové lahvi se dá v supermarketu koupit i po domácku dělaná pálenka z rýže LaoLao, 60 - 80 procent alkoholu, cena 5 000 kipů (13 korun), téměř půl amerického dolaru.
Čtvrtek
K snídani pivo LaoBeer. Lahev za 4 000 kipů (11 korun) je prostě levnější než lahev vody. Krabička cigaret 4 500 kipů (12 korun). Jakto že jsou tihle lidé ještě naživu? Na čínské ambasádě jde vše podle plánu, mám tedy vízum, jízdenku na autobus, nic mi nebrání v tom užít si zde poslední den a zítra vyrazit. Vientiane je moc zajímavé město. Většina cestovatelů ho přeskočí nebo si na něj vynahradí v rychlosti jeden den. Což je škoda. Jasně, není tu žádná vyloženě zajímavá věc a až na jednu hlavní asi dva kilometry dlouhou ulici je všechno jako vesnice, ale to je právě to, co se mi zde líbí. Můj hostel je v ulici která jde kolmo k hlavní, k úplnému centru. Jenže protože neleží na hlavní, je tu jen prašná cesta, žádné veřejné osvětlení, potulní psi a nikdo by nidky neřekl, že je ve městě, natož minutu cesty od centra. Hostel je family business, rodina bydlí v druhém patře, první pronajímá turistům. Na zahradě pěstují marihuanu. Rozhodně ne pro turisty, ti totiž nemají problém jí zde sehnat. Každý tuk tukář (obdoba taxikářů) nabídne bělochovi nejdříve trávu, pak až taxi služby. Co jsem tak slyšel, cena je od 50 000 kipů (133 korun) do 200 000 kipů (531 korun), za asi pěti gramový pytlík. Cena záleží na umění smlouvat. Kromě hulení se zde dá pořídit pěkné množství léků, které jsou u nás buď zakázané, nebo jen na předpis. Mnoho turistů si zde například oblíbilo levné valium.
Pátek
Poslední pivo (8 000 kipů, 21 korun, dávám si ho v restauraci), poslední pouliční jídlo (dvě bagety, plněné bůh ví čím, 8 000 kipů) a vyrážím na autobus. O třicet hodin později bych měl dorazit do čínského města Kunming.
Dostat se do Laosu nebude žádný problém. Dva kilometry od města Nong Khai, kde se právě nacházím, leží Most Přátelství, most přes řeku Mekong tvořící hraniční přechod mezi Thajskem a Laosem. Pouhé dva kilometry, které jsem se rozhodl jít pěšky. Chyba. Thajský nový rok, Songkran, se totiž neslaví pouze jednou, ale jede několik dní v kuse. A tak podobně špatně jako jsem dopadl včera, dopadám i dnes. Jindy půl hodina cesty mi tentokrát zabrala minimálně tři hodiny, na celnici přicházím mokrý, s pokresleným obličejem, a úplně na mol. Pohraniční stráž naštěstí nevypadá, že by byla nějak extra překvapena, do pasu mi za 1 000 bahtů (718 korun) lepí vízum a jsem v Laosu. Hlavní město Vientiane leží ještě asi dvacet kilometrů proti proudu řeky a ke své smůle zjišťuji, že Nový rok se slaví stejně i zde. Dojít na hostel v době, kdy se celé město zbláznilo, byl nelehký úkol.
Pondělí
Moje hlava, kolik jsem toho mohl včera tak vypít? A co je to hučení v mých uších? To nic, to jen sousední barák začal dnešní párty, která i nadále pokračuje. Před domem jim stojí obrovské repro bedny a z nich pouští tak špatné techno, že asi za chvíli zemřu. Děcka už samozřejmě stříkají vodu všude po okolí a dávají si opravdu záležet, aby nikdo nezůstal suchý. Moje další pokračování bude vést do Číny, proto si to namířím nejkratším směrem na jejich ambasádu, kde si vyřídím vízum. Cestou se nestalo nic neobvyklého, tedy samozřejmě až na to že mě zmáčeli od hlavy k patě a nalili do mne aspoň tucet panáků. Přijďte ve čtvrtek v devět hodin ráno, vyplňte všechny tyhle papíry, přineste nám fotokopii vaší jízdenky do Číny a potvrzení z hotelu kde budete spát, k tomu nějaké pasové fotografie a 69 dolarů (1576 korun) a my vám dáme vízum. Bravo, takže ve čtvrtek, dostat se zpět na hostel v tomhle bláznivém happy new year obležení zabralo zbytek dne.
Úterý
Uprosřed ulice se v napuštěném bazénu válí postarší chlapík, nejspíš se snaží zbavit kocoviny ze včera. Kolem něj už ale pobíhají děcka, balónky napuštěné vodou, a strefují projíždějící řidiče. Aby dětem tuto zábavu stařík zpříjemnil, zapne jim k tomu aspoň muziku. To ho nejspíš vyburcovalo na tolik, že zapomněl na svůj bolehlav a už drží v jedné ruce zahradní hadici, v druhé lahev piva. Jeho žena si na chvíli lehla do bazénu místo něj, pak ale usoudila že tancovat na stole bude lepší. Město se pomalu probouzí, oslavy Nového roku zdaleka neskončily. Můj dnešní cíl je zajistit si jízdenku do Číny. Na internetu se dá sehnat autobus asi za sto deset dolarů (2 512 korun), když se člověk poohlídne po městě, nalezne několik agentur které nabízejí tiket za stejnou cenu. Jelikož mám ale dost času, až do čtvtka, prošmejdím město než najdu Severní autobusové nádraží a tam se mi podaří domluvit jízdenku o čtyřicet dolarů (913 korun) levněji. Nevím jestli jsem nakonec ušetřil, můj telefon totiž tuhle dnešní cestu nepřežil. Moje ochrana proti vodě, igelitové pytlíky, selhala a poslední várku, kdy na měl byl vylit celý sud vody, nedala.
Středa
Oslavy se pomalu ale jistě blíží ke konci. Jasně, pořád je všude spousty lidí totálně mokrých a totálně na mol, pořád všude jezdí pick upy, na jejichž korbě parta mladíků vylejvá vodu na kohokoliv kolem kterého projedou, ale už je toho méně a méně. Konečně. Jak já se těšil až aspoň jeden den mě nikdo nepozve k sobě a nebude se mě snažit opít. Využívám čas k tomu, abych sehnal fotografie pasového formátu. Není to těžké, ani ne po pěti minutách pátrání nalézám garáž, kde mě postarší dáma vyfotí, poté v počítači vymění mé tělo za jiné, které ma na sobě oblek (je to přeci pasová fotografie, ne? A jsi v Laosu) a já mám všechny povinosti dnes za sebou. Zkusím trochu odpočívat na hostelu. Jenže jelikož už jsem tu několikátý den, všichni mě znají a nikdo mě nenechá jen tak si lehnout. Ross, který zde čeká již dva týdny na nový pas, přinesl lahev whiskey. Zajímavostí je, že při popíjení vyjde whiskey levněji než Pepsi (lahve Coca-Coly tu prostě nejsou, sem tam někde mají takové ty klasické skleněné, ale jinak frčí Pepsi). Whiskey 10 000 kipů (27 korun), Pepsi 12 000 kipů (32 korun). Ale i pro ty chudší je zde řešení. V neotiketované plastové lahvi se dá v supermarketu koupit i po domácku dělaná pálenka z rýže LaoLao, 60 - 80 procent alkoholu, cena 5 000 kipů (13 korun), téměř půl amerického dolaru.
Čtvrtek
K snídani pivo LaoBeer. Lahev za 4 000 kipů (11 korun) je prostě levnější než lahev vody. Krabička cigaret 4 500 kipů (12 korun). Jakto že jsou tihle lidé ještě naživu? Na čínské ambasádě jde vše podle plánu, mám tedy vízum, jízdenku na autobus, nic mi nebrání v tom užít si zde poslední den a zítra vyrazit. Vientiane je moc zajímavé město. Většina cestovatelů ho přeskočí nebo si na něj vynahradí v rychlosti jeden den. Což je škoda. Jasně, není tu žádná vyloženě zajímavá věc a až na jednu hlavní asi dva kilometry dlouhou ulici je všechno jako vesnice, ale to je právě to, co se mi zde líbí. Můj hostel je v ulici která jde kolmo k hlavní, k úplnému centru. Jenže protože neleží na hlavní, je tu jen prašná cesta, žádné veřejné osvětlení, potulní psi a nikdo by nidky neřekl, že je ve městě, natož minutu cesty od centra. Hostel je family business, rodina bydlí v druhém patře, první pronajímá turistům. Na zahradě pěstují marihuanu. Rozhodně ne pro turisty, ti totiž nemají problém jí zde sehnat. Každý tuk tukář (obdoba taxikářů) nabídne bělochovi nejdříve trávu, pak až taxi služby. Co jsem tak slyšel, cena je od 50 000 kipů (133 korun) do 200 000 kipů (531 korun), za asi pěti gramový pytlík. Cena záleží na umění smlouvat. Kromě hulení se zde dá pořídit pěkné množství léků, které jsou u nás buď zakázané, nebo jen na předpis. Mnoho turistů si zde například oblíbilo levné valium.
Pátek
Poslední pivo (8 000 kipů, 21 korun, dávám si ho v restauraci), poslední pouliční jídlo (dvě bagety, plněné bůh ví čím, 8 000 kipů) a vyrážím na autobus. O třicet hodin později bych měl dorazit do čínského města Kunming.
Žádné komentáře:
Okomentovat