Kchun-ming - První poznatky o Číně

Po dvou dnech v Kchun-mingu jsem si vytvořil několik stereotypů o Číně, kterých už se asi nezbavím:
- Číňané jsou všude, je jich prostě spousty, a když se něco děje, chtějí být u toho. Já se ocitl v šest hodin ráno na předměstí Kchun-mingu, několika milionového města. Vše bylo zavřené a já scháněl pár drobných na metro. Policista který byl jediným člověkem v okolí se ze zvědavosti přišel podívat, co tam dělám. Pokusil jsem se mu vysvětlit, že potřebuji rozměnit peníze. Udiveně si začal prohlížet americké dolary, poté si jeden vzal a dal mi za něj chuany na metro. Najednou jsem si uvědomil, že se z nějakého neznámého místa vyrojilo asi třicet přihlížejících, kteří chtěli vědět co se to děje

- To že byl v blízkosti zrovna policista nebyla náhoda. Jsou všude. A tam kde nejsou, je civilní dobrovolná služba, fungující na podobném principu jako policie. Na každém rohu jsou umístěny kamery. Do toho ten jejich sociální online známkovací systém...

- Online, všichni Číňané jsou online. Pořád. Jdou po ulici a v ruce drží smart phone. S někým si volají, hrají online hry nebo si jen něco čtou. Ale jsou na telefonu

- Moc nevím co na tom telefonu dělají, protože je vše pod cenzurou. Facebook, Twitter, Youtube? V žádném případě, stránka se nenačte. Dokonce ani Google, což závislákovi na této technologii dost vadí. Jak si mám zjistit věci, použít GooglePlay na stahování aplikací, přihlásit se na Gmail, podívat se na Google mapy kde jsem?

- Namísto Googlu mají ale svoje Baidu.com, v podstatě to samé, podobný vyhledávač, jen je celý v čínštině a samozřejmě informace na něm jsou dost probrané. A jako sociální síť jim slouží WeChat

- WeChat se mimo jiné dá použít i pro platby. Hotovost už téměř nikdo nikde nepoužívá, jen se přijde, naskenuje QR kód a je zaplaceno. Dokonce i pouliční prodejci jídla mají na svém malém stánku nalepený svůj QR kód pro platby

- Z jídla neexistuje nic jiného, než čína. Na druhou stranu, má tolik podob, že se člověk nenudí stereotypní stravou. Já se tedy trochu bojím experimentovat, jelikož běžně na pultech vidím grilovaná prasečí kopýtka, polévku z kuřích noh či nějaké slepičí hlavy. Snad se mi zatím podařilo vyhnout pokrmům z psů a koček

- Koček jsem zatím moc neviděl, ale psů je tu mraky. Vypadá to, že snad každý Číňan má svého psa. Když ho zrovna nevenčí, tak sedí někde v parku a hraje kostky, karty nebo nějakou deskovou hru

- Muži u toho mají kalhoty a sako, ženy nosí šaty s vyšitýma květinama. Levnější verze jsou květiny na šatech vytištěné. Jejich kapitalismo-komunismus z mnohých udělal workoholiky, v obleku pochodují městem, s mobilem před sebou, samozřejmě, a vypadají dost busy. Tedy až na večerní hodiny, kdy venčí ty psy nebo gamblí

- Nikdo, nikdo neumí anglicky. Ani základy. A nedokážou pochopit, že existuje člověk co nezná čínštinu. Nepřestávají tedy mluvit ani když je evidentní, že nerozumím. Vše je samozřejmě napsáno čínskými znaky, takže ani nevím zda vstupuji do restaurace či na poštu. Jediná čísla jsou stejná, ne však v tváří tvář realitě. Mají zvláštní systém, jak na rukou ukázat kolik co stojí. Každé číslo má svůj speciální symbol. Zatím jsem pochopil akorát desítku, to jsou zkřížené ukazováčky, zbytek mi nadále zůstává záhadou