sobota 27. dubna 2019

Cesta do Číny

Ve Vientiane (Laos) jsou celkem tři autobusová nádraží. Jižní, Centrální a Severní. Na Centrálním nasedám na autobus číslo 8 a ten mě za 5000 kipů (13 korun) vezme na šest kilometrů vzdálené Severní autobusové nádraží. Tam za 730 tisíc kipů (1925 korun) využívám pravidelnou autobusovou linku Vientiane - Kunming (Čína), která vyráží každý den ve 14.00.


Jelikož cesta potrvá třicet hodin (údaj který mi na začátku řekli, ale který jsem si zapomněl převést na jihoasijský čas), je autobus lůžkový. A protože jsem lůžkový autobus ještě nikdy neviděl, docela jsem se na to těšil. Zklamání přišlo vzápětí. Obyčejný autobus, místo sedaček má tři řady malinkatých kójí, ve dvou patrech nad sebou. Velikost tak akorát pro malého Číňana. Normálně vzrostlý člověk jako jsem já se tam stěží nasoukal. Půl metru dlouhá "postel", tak čtyřicet centimetrů široká. Nade mnou místa tak, že se rozhodně ani neposadím.


Naštěstí jsem si vybral místo u okna, stěží se tedy nasoukám na svou "postel" a zkroucený ležím jako u televize, pozoruji ubíhající krajinu kolem. Laos, to je divočina. Severní Laos ještě větší. Cesta necesta vede přes hory, silnice je plná děr, široká tak akorát na jedno auto, když se tedy s někým míjíme, musí vždy jeden uhnout až téměř na okraj prudké stráně, aby ten druhý projel. Občas se zastaví úplně a řidič troubením rozhání dobytek, který si právě ustlal uprostřed silnice. Na hranice je to asi pět set kilometrů, ale kvůli stavu vozovky dorazíme na přechod Boten po sedmnácti hodinách jízdy.


Je sedm hodin ráno, že bych se nějak v lůžkovém autobuse vyspal, to se říci rozhodně nedá. Ale jsme na hraničním přechodu Boten, jediném bodě, kde se dá z Laosu přejít do Číny. Sláva. Tohle místo je ale kapitola sama o sobě. Mezi Laoským a Čínským přechodem je asi pět kilometrů vzdálenost, v níž vzniká samostatné město. Rostou zde hotely, duty free shopy, jezdí zde kolony náklaďáků vozící vykopanou zeminu, nespočet jeřábů a dokonce jsou tu k práci využíváni i sloni. Mindfuck. Protože Laos je místem odkud pochází strašně moc drog, je kontrola na hranicích ukrutně přísná. Strávili jsme zde celkem čtyři hodiny, z toho já jako cizinec (s kterým si policisté nevěděli moc rady tak ho vzali do speciální místnosti mimo ostatní) jsem měl hodinový pohovor s dvěma strážníky, kterým prostě nešlo na rozum proč jedu do Číny.



V Číně. Teď už by vše mělo jít hladce. Prostředí kolem se úplně změnilo. Obrovské dálnice, mnohé z nich ještě ve výstavbě. Tunely které si nelámou hlavu s tím, jak dlouhé musí být aby prošly skrz horu. Benzínky, odpočívadla, veřejné toalety, to vše je tak velké, že by zde naráz mohlo zastavit celé město. Neskutečně obrovské, že ani teď nemohu začít spát a musím užasle pozorovat co je kolem.
Asi sto kilometrů před cílem se náš autobus porouchal. Jak by také ne. Třicet pět hodin na cestě, dva řidiči kteří se střídají. Najednou však odněkud vyběhl nějaký stařík s nářadím a začal s opravou. Pár hodin mu to zabralo, ale nakonec jsme cestu dokončili.
Po čtyřiceti hodinách vylézám úplně rozlámaný na předměstí Kunmingu. Jsem v Číně. Je šest hodin ráno a já nemám nejmenší tušení, co teď budu dělat.

Žádné komentáře:

Okomentovat