Můj plán je easy. Z Malajsie pojedu do Thajska, pak Laos, Čína, Rusko a jsem v Evropě. Takhle nějak by to mohlo fungovat, aspoň doufám. První část cesty je tedy Thajsko? Při pohledu na mapu nalézám ještě v Malajsii, ale už kousek od thajských hranic, město Alor Setar. Leží na železniční trase a dá se z něj pokračovat vlakem dále na sever.
Najít v Kuala Lumpur hlavní nádraží nebylo těžké. Kousíček od centra. Suveréně napochoduji na pokladnu a prosím o jeden lístek do Alor Setar.
"Sorry sir, full," odpovídá pokladní. Hm. Aha. Takže nic. Ten plán asi nebude tak lehký, jak jsem si ho v hlavě vykreslil.
Protože se nechci vzdát svého dnešního cíle tak snadno, nasedám na nadzemku a jedu asi půl hodiny, než se dostanu na hlavní autobusové nádraží.
Autobusy jsou v Malajsii celkem sranda. Je zde tolik konkurečních společností, že sehnat někam jízdenku se dá vždycky, takže i na mě se dostalo. Na spoj se musí pasažér dostavit minimálně dvacet minut předem, a to proto, aby si mohl dost dlouho počkat. Nic totiž nejede na čas. Jestli něco odjíždí v půl, znamená to že ještě ve tři čtvrtě si bude řidič zapalovat cigaretu a ledabyle koukat kolem sebe.
Hlavní nádraží, to je joke sám o sobě. Musím říci, že se jim organizačně dost povedlo a že kdyby to uchopili za správný konec, budou mít srovnatelnost s Evropou. Vše je zelektrizováno, turnikety na čárový kód, takže si můžete být jisti že se vám otevře jen ta správná brána a vy nenastoupíte jinam, navíc i autobusáci nemusí kontrolovat jízdenky. Jenže to by nebyla Malajsie, aby to ještě nějak nevykoumali jinak. Před každým turniketem tak stojí dva kontroloři, nejprve zkontroluje tiket první, pak druhý a pak ho můžete naskenovat.
Autobusy jsou velké, pohodlné, spousta místa na nohy, klimatizace nastavená na stupeň mrazu. Sem tam řidič zastaví na jídlo nebo cigaretu, takže je i šance se protáhnout. Akorát s časem se musí počítat jako s malajským. Pěti hodinová cesta je tak na sedm hodin, plus nějaká ta půl hoďka zdržení ze začátku.
Do Alor Setar dorážím velmi pozdě. Dnes tu tedy končím, ale zítra, zítra už chci být v Thajsku.
Najít v Kuala Lumpur hlavní nádraží nebylo těžké. Kousíček od centra. Suveréně napochoduji na pokladnu a prosím o jeden lístek do Alor Setar.
"Sorry sir, full," odpovídá pokladní. Hm. Aha. Takže nic. Ten plán asi nebude tak lehký, jak jsem si ho v hlavě vykreslil.
Protože se nechci vzdát svého dnešního cíle tak snadno, nasedám na nadzemku a jedu asi půl hodiny, než se dostanu na hlavní autobusové nádraží.
Autobusy jsou v Malajsii celkem sranda. Je zde tolik konkurečních společností, že sehnat někam jízdenku se dá vždycky, takže i na mě se dostalo. Na spoj se musí pasažér dostavit minimálně dvacet minut předem, a to proto, aby si mohl dost dlouho počkat. Nic totiž nejede na čas. Jestli něco odjíždí v půl, znamená to že ještě ve tři čtvrtě si bude řidič zapalovat cigaretu a ledabyle koukat kolem sebe.
Hlavní nádraží, to je joke sám o sobě. Musím říci, že se jim organizačně dost povedlo a že kdyby to uchopili za správný konec, budou mít srovnatelnost s Evropou. Vše je zelektrizováno, turnikety na čárový kód, takže si můžete být jisti že se vám otevře jen ta správná brána a vy nenastoupíte jinam, navíc i autobusáci nemusí kontrolovat jízdenky. Jenže to by nebyla Malajsie, aby to ještě nějak nevykoumali jinak. Před každým turniketem tak stojí dva kontroloři, nejprve zkontroluje tiket první, pak druhý a pak ho můžete naskenovat.
Autobusy jsou velké, pohodlné, spousta místa na nohy, klimatizace nastavená na stupeň mrazu. Sem tam řidič zastaví na jídlo nebo cigaretu, takže je i šance se protáhnout. Akorát s časem se musí počítat jako s malajským. Pěti hodinová cesta je tak na sedm hodin, plus nějaká ta půl hoďka zdržení ze začátku.
Do Alor Setar dorážím velmi pozdě. Dnes tu tedy končím, ale zítra, zítra už chci být v Thajsku.
 |
| Levný pokoj v Alor Setar? Není problém. Za 35 ringgitů (193 korun) se vám dostane nebývalého "luxusu" |
Žádné komentáře:
Okomentovat