V Raubu nebylo nic moc co dělat. Na nějaké plahočení někam je strašné horko, sledovat opice jak vybírají popelnice už nás nebaví a vylehávat na pokoji je zase mrháním času. Možná už přišla pravá chvíle na návštěvu hlavního města, místními nazývaným krásně Kej El.
V první moment mi zde vše přišlo strašně matoucí, hejna hemžících se lidí, kolony aut a přes mrakodrapy rozprostírající se všude kolem se nedá pořádně orientovat. Naštěstí hustá síť metra kombinovaná s nadzemní dráhou je velmi přehledná a jako orientační bod slouží slavné Petronas Twin Towers, které převyšují všechny ty věžáky kolem. A v jednom z těch věžáků je i náš hotel. Pokoj v pětadvacátém patře, v sedma třicátém se pak nalézá bazén, přímo na střeše. Není divu že si hned přijdu jako milionář a začínám rozhazovat ten malý zbytek úspor.
Story z KL, sice je o ničem a není ani vtipná, nějak mě ale nenapadá co pořádně napsat:
Jízdenky na metro se kupují klasicky v automatech, jež stojí vždy před turniketem. Po zaplacení dostane pasažér žeton, jež slouží jak ke vstupu na nástupiště, tak i k jeho opuštění. Lístky jsou dost levné, jediný problém je, že automat přijímá pouze drobné. Jednou večer, když se vracíme z průzkumu nočního života, zjišťuji že všechny drobáky dostala žebračka opodál a že včas už asi nerozměním, poslední metro odjíždí za pět minut, z baru na zastávku to byla pěkná štreka. Turniket se dá naštěstí snadno přeskočit, přesvědčit svoji krásnou slečnu aby mě následovala nakonec také nebylo až tak těžké. Stačilo jí připomenout, že pěšky je to asi hodina chůze a už byla na druhé straně. Problém nastal na naší cílové stanici. U výstupu stál hlídač, kontrolující, zda všichni pečlivě odevzdávají své žetony zpět. Když spatřil dva cizince bez lístku, ihned zasáhl. V hlavě si propočítal, jaké všechny varianty s námi zmůže, až mu nakonec vyšlo, že nejlepší bude si od nás vzít bokem nějaké prachy. Ne moc, aby sme na to přistoupili, a tak si skromě říká o deset ringgitů (56 korun). No jo, to se mi zdá dobrý deal, strážník bude mít na svačinu a my po problémech, jenže jak už jsem psal, nemám žádné drobné. A jak to tak vypadá, úplatku chtiví malajec také ne.
Ovšem tato situace není překážkou. Bere mojí stovku, s tím že si je vědom ceny kterou si řekl, a začíná zastavovat každého pasažára kolem a rozměňovat. Konečně, slabá čtvrt hodina práce, pocit dobře odvedené činnosti, pětka v kapse a my na cestě. Teď když mám plnou kapsu drobných, to se můžeme stavit ještě někde na pivo, ne?
V první moment mi zde vše přišlo strašně matoucí, hejna hemžících se lidí, kolony aut a přes mrakodrapy rozprostírající se všude kolem se nedá pořádně orientovat. Naštěstí hustá síť metra kombinovaná s nadzemní dráhou je velmi přehledná a jako orientační bod slouží slavné Petronas Twin Towers, které převyšují všechny ty věžáky kolem. A v jednom z těch věžáků je i náš hotel. Pokoj v pětadvacátém patře, v sedma třicátém se pak nalézá bazén, přímo na střeše. Není divu že si hned přijdu jako milionář a začínám rozhazovat ten malý zbytek úspor.
Story z KL, sice je o ničem a není ani vtipná, nějak mě ale nenapadá co pořádně napsat:
Jízdenky na metro se kupují klasicky v automatech, jež stojí vždy před turniketem. Po zaplacení dostane pasažér žeton, jež slouží jak ke vstupu na nástupiště, tak i k jeho opuštění. Lístky jsou dost levné, jediný problém je, že automat přijímá pouze drobné. Jednou večer, když se vracíme z průzkumu nočního života, zjišťuji že všechny drobáky dostala žebračka opodál a že včas už asi nerozměním, poslední metro odjíždí za pět minut, z baru na zastávku to byla pěkná štreka. Turniket se dá naštěstí snadno přeskočit, přesvědčit svoji krásnou slečnu aby mě následovala nakonec také nebylo až tak těžké. Stačilo jí připomenout, že pěšky je to asi hodina chůze a už byla na druhé straně. Problém nastal na naší cílové stanici. U výstupu stál hlídač, kontrolující, zda všichni pečlivě odevzdávají své žetony zpět. Když spatřil dva cizince bez lístku, ihned zasáhl. V hlavě si propočítal, jaké všechny varianty s námi zmůže, až mu nakonec vyšlo, že nejlepší bude si od nás vzít bokem nějaké prachy. Ne moc, aby sme na to přistoupili, a tak si skromě říká o deset ringgitů (56 korun). No jo, to se mi zdá dobrý deal, strážník bude mít na svačinu a my po problémech, jenže jak už jsem psal, nemám žádné drobné. A jak to tak vypadá, úplatku chtiví malajec také ne.
Ovšem tato situace není překážkou. Bere mojí stovku, s tím že si je vědom ceny kterou si řekl, a začíná zastavovat každého pasažára kolem a rozměňovat. Konečně, slabá čtvrt hodina práce, pocit dobře odvedené činnosti, pětka v kapse a my na cestě. Teď když mám plnou kapsu drobných, to se můžeme stavit ještě někde na pivo, ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat