Litva: Nehas co tě nepálí

Do ničeho se nepleť. Nestrkej nos do věcí, který ti maj bejt šumák. Nehas co tě nepálí. Aby ne, člověk se pak snaží někomu pomoci a nakonec na to sám doplatí. Pro dobrotu na žebrotu. A tak když vidíme nějakou nekalost, raději se incidentu vyhneme obloukem, aby z toho náhodou nebyl nějaký malér. Ale kam až jsme ochotni zajít?

Zdroj: scientias.nl

Veškeré události co zde hodlám popsat se vůbec nestali mě. Ani mému známemu. Jen v Litvě proběhli tiskem a já tak měl možnost seznámit se s tím, co už jsem dávno věděl. Litevčané, ještě více než my Češi, se starají hlavně o sebe a to ce se děje kolem, to je jim jaksi šumák. Maximálně si na to zanadávat, ale jen tak poskrovnu.
Mladá studentka nastoupila se svým kamarádem do autobusu. Konečně jim ve škole padla a tak se mohli vypravit domů. Asi si chtěli ušetřit energii na to, až budou později sami, proto se rozhodli prorvat davem, který se tísnil vepředu, aby mohli obsadit nějaké to místečku v zadní části. Minout pár lidí a hned je jasné, proč se všichni tak nepohodlně tísní u řidiče. Na zemi totiž ležel jakýsi chlap.
"Zastavte, tady někdo leží," začala histericky křičet holka. Ostatní přihlížející sklopili oči, aby se náhodou nemuseli nijak účastnit, "zastavte sakra!!!!" přidala na intenzitě, až ten nepříjemný jekot dorazil až k řidiči.
"Nechte ho bejt, ten ke mně nastoupil už na první zastávce a hned sebou praštil na zem, vsadim se že je úplně nachcanej," vykoukl řidič znuděně ze své kukaně, "a navíc já nemůžu zastavit mimo zastávku, to prostě nejde."
Dívka společně s jejím doprovodem se o neznámého začali starat. Ihned ho zvedli na sedačku a zjišťovali, jak na tom je. Puls nebyl nalezen. Dívka znovu začala apelovat na řidiče, že musí okamžitě zastavit. A ostatní cestující? Jejich pohrdavé pohledy, jak se může taková mladá studentka zabývat takovou troskou, byly opravdu deprimující. Mimo jiné, řidič samozřejmě nezastavil, co by na to řekl dispečink?
Začalo oživování, byla přivolána záchranka. Poté, co dívka propukla v histerický pláč konečně autobusák souhlasil s tím, že na další zastávce chviličku počká, když už tedy někoho zavolali. Ale sanitka si musí pospíšit, dýl jak pět minut tam fakt nebude.

Jak to celé dopadlo? Ten nebohý a neznámý čtyřicátník zemřel. Doktorům stačilo začít celý oživovací proces o deset minut dříve a článek o této nešťastné události nemusel v novinách vůbec vyjít.
Ale všichni snad nejsme takoví. Nezbývá než věřit, že ne celá společnost je schopná projít Milgramovým testem. Jen je trošku zarážející, že tři dny po zbytečné smrti bylo zveřejněno toto oficiální video. Prostě se vůbec nic nestalo...

Kaunas Kalėdos 2013

Litva: Jak se nabírají noví křesťané

Časopis TIME letos zvolil jako osobnost roku papeže Františka. Není divu. O tomto člověku slyšíte každý týden, nezáleží na tom, zda jste křesťan, muslim, budhista či úplný ateista. Pokaždé přijde s něčím novým a šokujícím a Vy jen nevěřícně zíráte jako na drát. Jeden by až řekl, že se chce zviditelnit. Dlouhodobý trend však nenasvědčuje, že by se jednalo o nějakého narcise. Prostě se do čela církve dostal někdo, kdo opravdu ctí základní tradiční hodnoty.

Nebylo to poprvé, co se na obálce tohoto slavného časopisu objevil právě zástupce Boha na Zemi. Tentokrát je to ale jiné. Přesto že toto západní náboženství je stále v počtu věřících hodně vysoko na prvním místě, média neustále masírují o masivním nárustu Islámu, o skandálech které provázejí učení Ježíšovo a o tom, jak v dnešní době nikdo už neuznává tradiční křesťanské hodnoty. Zkrátka, Františka jsme potřebovali už dávno.

K růstu počtu věřících však nestačí jen jedna mediální hvězda a tak se různě po světě potuluje nespočet misionářů, kteří se nás snaží přesvědčit, že kromě naší maminky je tu ještě někdo další, kdo nás miluje a komu nejsme ukradení. Znáte to, víra je jako penis. Je velmi dobré ji mít a uspokojující ji využívat. Už ale není tak pěkné se s ní vychloubat na veřejnosti a v žádném případě ji cpát malým dětem.
Já lidi nerozlišuji podle barvy pleti, sexuální orientace nebo náboženství. Když si tedy o ubytování přišel říci pastor z Anglie, nemusel jsem přemýšlet nad odpovědí a rovnou jsem ho zkasíroval.
Jon byl doktor teologie, mající rád steaky, závislý na kofeinu a jak se později ukázalo, i kapacita ve svém oboru. Jeho oborem nebyl samozřejmě nikdo menší než Bůh. Do Litvy byl pozván organizací Mladých křesťanů, kteří potřebovali nějakého vynikajícího řečníka, který by jim trochu pomohl zaplnit chrám Boží.
V neděli ráno byl místní kostel opravdu k prasknutí. Hlava na hlavě, že už ani nebylo kam si sednout a lidé tak postávali v uličkách. Ani u nás není o Vánoční mši takový zájem, jako o Jonovu přednášku. Mikrofon, který měl, nebyl ani potřeba. Když promluvil, stovky lidí rázem zmlklo tak, že i ten pověstný špendlík, který mi vypadl z kapsy, byl slyšet (jo, máte pravdu, nebyl to špendlík, ale zátka od piva kterou jsem si tam večer před tím strčil - odpadkový koš byl moc daleko).

Počkat, co jsem tam vlastně dělal? Po sobotní pařbě jsem se probudil s tak velkou kocovinou, že jediné, co mě mohlo spasit, byl šálek kávy. Konvice bohužel nefungovala a i kdybych našel nějaký hrnec a uvařil vodu po staru, stejnak jsem žádné kafe doma ani neměl. Hodil jsem na sebe zmačkané triko ležící pod postelí (džíny a boty jsem předchozí den ani nesundal, což mi moje ráno dosti usnadnilo) a vyrazil jsem do města pro něco, co mě postaví na nohy. A jelikož Jonova závislost na dobře umletých a upražených černých zrnech ho přitáhla na stejné místo jako mě, začala naše konverzace.
"Panenko skákavá (to víte, něco jako Pane Bože nebo Ježiši Kriste asi použít nemůže), ty tedy vypadáš hrozně, copak jsi dělal?" začal.
"Mno, ehm, já jsem celou noc včera pracoval," zalhal jsem knězi přimo do očí, protože jsem se jaksi obával nějaké kletby, kdybych mu řekl pravdu.
"O, tak to mi dovol tě pozvat na kafe," přihodil nabídku, která se prostě nedá odmítnout.
Slovo dalo slovo a já už seděl v kostele a poslouchal jeho kázání - o můj Bože.

"Určitě promluvím jménem nás všech, když v první řadě poděkuji Ježíši Kristovi za to, že tu vůbec dnes můžeme být," začal celou akci a stovky lidí se slovem amen pokleklo. Panenko Marie, kam jsem se to dostal, nejvyšší čas se vypařit.
"Bůh nás všechny zavedl dnešního rána na toto místo, mé poděkování však patří i místnímu duchovnímu Jonasovi, jednomu z nejvěrnějších křesťanů, kterého jsem měl tu možnost poznat. To právě on mne pozval do Litvy," při těchto slovech se Jonas pokřižoval a v tichosti před zraky naplněného kostela pomodlil. Já se pomalu zvedal z lavice a hledal nejbližší únikový východ.
"Bůh nám dal schopnost komunikovat, ale my ji zneužili. Proto teď nemohu kázat ve Vašem jazyce a rád byh tedy poděkoval i mé překladatelce Kotryně za to, že Vám pomůže mi více porozumět. Bůh s námi," mezitím co věřící vzdávali úctu tlumočnici, já si to pomaloučku mířil ke dveřím. JežišMarjá, snad je před podobnými úprkáři nezamkli, tihle PánBíčkáři mohou být schopni všeho.
"A ještě před tím než začnu, poslední poděkování. To patří zde chlapci, který po probdělé noci, kdy kvůli práci nezamhouřil oka, za Boží pomoci dorazil dnes k Vám. Potlesk pro něj, prosím," v tu chvíli se na mě obrátil zrak stovek párů očí a akustika, která v těch dobrých kostelech musí být, zmnohonásobila aplaus patřící právě a jenom mě. K čertu, teď už se odsaď nedostanu.

O dvě hodiny později, kdy jsem se dozvěděl snad vše o tom, co ten chlapík, který se narodil z neposkvrněné ženy, pro nás udělal, o tom, jak si jeho odkaz neseme všichni hluboko v srdci, kdy jsem se ve skupinovém tranzu modlil k Bohu (aby to už všechno skončilo) přišel konečně poslední amen. Jon se však ukázal jako workoholik, neboť i po té, co mu padla, začal s osobními požehnání. Když se dotkl temene starší ženy sedící vedle mne, políbil ji na čele a malu motlidbou spasil její duši, nekecám, stařenka omdlela. A já nikdy v životě neprosil Boha jako tenkrát, aby mě něčemu takovému uchránil a aby na mně Jon zapomněl. Nezapomněl. Tou samou rukou, kterou brázdil nemyté vlasy mé sousedky, tou samou rukou se zabořil do těch mých, po včerejší noci ještě horších (nejsem si jist, ale pokud mne pamět neklame, dovolil jsem kamarádům použít mojí hlavu jako popelník). Šance na to, že bych se ještě někdy v životě vydal do kostela se dostala do záporných čísel.
Kristova noho, jak já se tenkrát mýlil. Úplně jsem totiž vypustil PR manažery, kterými církev disponuje. S pocitem ztracených dvou hodin života jsem byl už téměř jedním krokem venku z kostela. Sice jsem si na odchodu musel s každým potřást rukou a vyslechnout slova "Bůh ti žehnej" (opravdu ti Jone děkuji za publicitu, kterou jsi mi zařídil), ale má cesta z podrobnohledu našeho Pána se konečně krátila.
"Ahoj, to je moc pěkné, že jsi dneska ráno přišel," s pohledem Sorry, ale už fakt pospíchám, jsem se otočil abych si vzápětí hned svá slova nechal pro sebe. Dvě kočky, kterými nedisponuje ani soutěž Miss, v těch nejvíce sexy šatičkách, které ještě Bůh shledává za mravné, "už ale asi pospícháš, že jo?"
"Pro Krista, teda pardon, ty vole, eee, jasně že mám čas, jak se jmenujete, dámy?" jiná flirtovací fráze mě v té chvíli nenapadla.
"Karolina a Justina, to je moc super že se kluk jako ty také zajímá o vyšší zájmy, než jenom pití alkoholu, holky a tak," naše konverzace s vyvíjela slibně, "budeme moc rádi, když se přidáš k Mladým křesťanům, tady to podepiš."

Myslíte si že jsem takový povrchní a podepíšu hned na potkání smlouvu o věrnosti Bohu jenom proto, že mě o to požádá slečna, která si při kolizi se zdí nemůže zranit nos? Já nejsem takový typ kluka. Jenže ona měla i krásné nitro (ne že bych ho pozoroval, jen jsem si chtěl pořádně prohlédnout ten křížek, který se jí houpal ve výstřihu). Do kostela chodím každý čtvrtek večer a neděli ráno...

Litva: Nejkrásnější vánoční stromeček

Vánoční čas nadešel a s ním i kromě nesmírného utrácení za dárky, které nám jistě udělají nemalou radost, je na řadě i další kratochvíle tohoto kouzelného času. Vybrat ten nejkrásnější vánoční stromeček. Poměřovat velkolepost stromu, který Vaše město přichystalo, se stalo už nedílnou tradicí. Dost to připomíná pánské sprchy po tělocviku, kdy si kluci navzájem měří svojí chloubu. Ten s tím největším je pak za borce, úspěch mu to však v žádném případě nezaručí. Stejně jako krása ozdobeného jehličnanu. Můžete sice pak před ostatními machrovat že Vaše město utratilo za ten kýč uprostřed náměstí nejvíce peněz, jiný reálný užitek však neuvidíte.
V Litvě jsou na tom stejně jako u nás. Tradičně se o prvenství pere hlavní město Vilnius s kulturním Kaunasem. Předhánějí se co to jde, vymýšlí ty nejbláznivější nápady jak zviditelnit právě tu svou dřevinu, nakonec jim to je ale houby platné, jelikož ocenění tradičně přebýrá Klaipėda. Mno, nejhezčí stromeček bychom tedy měli, s fotkou se ani neobtěžuju, jistě si všichni umíte představit tu přezdobenou pohádkovou nádheru.
Jak by to ale dopadlo, kdyby byla vypsána soutěž o nejhorší vánoční strom? I v tomto má Litva letos jasno, zajisto by to vyhrál Panevėžys, jemuž hlavní dekoraci ožrali dinosauři...

Zdroj: demotyvacija.lt

Litva: Jak jsem spatřil Ježíše

Nikdy jsem nebyl žádným věřícím, a když jsem se někdy dostal do ouzkých, místo modlitby jsem raději poprosil svého tátu o peníze. Vše se však změnilo jednoho srpnového večera, v Litvě, v Kaunasu.
Nechci teď začít polemizovat o škodlivosti drog a o tom, zda není alkohol ještě horším pánem. Pravdou ale je, že se snažím veškerým nelegálním produktům vyhnout. A to i těm, co spadají do kategorie lehké. I mistr tesař se však někdy utne a tak když mi kamarád ve tři hodiny ráno, poté co nás vyhodili z poslední otevřené hospody, protože už chtěli jít také domů, nabídl jointa, se zapřením sebe sama jsem přikývl. To víte, utnout zábavu v tom nejlepším není zkrátka můj styl.
Zatímco v České republice je to celkem normální že si sem tam dáte brčko a policie Vás za to nejspíš ani nepokárá, zde v Litvě je to docela striktně postihováno. Aby byla šance ulehnout ve vlastní posteli a nemuset strávit noc na fízlárně, ukryl se můj kamarád společně se mnou a ubalenou Mary Jane do toho nejtemnějšího rohu v tom nejzapadlejším dvoře. Pravděpodobnost, že zde někoho potkáme ve tři v noci je nulová.
Vše bylo perfektní a my tak mohli začít zamořovat naše plíce dehtem a naší krev THC. Čas začal plynout zvláštním tempem. Jakoby se zrychlil, ke mně ale stejně dorazil až se spožděním. Někde si prostě chviličku počkal, udělal několik kliček a až pak se mihnul kolem nás. I trávení to pocítilo a jak mě, tak mého druha, přepadl nás obrovský hlad.
"Ty vado, já bych dal já nevim co za něco k jídlu."
"Mě to povídej, jenže když už nám nikde nedají ani pivo, jak asi získat něco k jídlu?"
"Ty vole, já doma nemam ani krajíc chleba, do rána pojdu."
Oba zahleděni na svá prázdná břicha, kouřili jsme dál. Tentokrát raději bez jakýchkoliv slov, které jen prohlubovali ten strašný pocit hladu. Poslední prásk, důkaz zahodit někam hodně daleko a může se jít. Když v tom najednou... Zpoza rohu se vynořil muž, mohlo mu být cirka tak tři a třicet, víc určitě ne. Vlasy až na záda, plnovous. Ve tři hodiny ráno. V tom nejtemnějším rohu v tom nejzapadlejším dvoře. A vůbec nepůsobil jako nějaký opilec, co pouze hledá místo, kde se vymočit. Dal bych ruku do ohně za to, že z něj vyzařoval mír. S kamarádem jsme na sebe zmateně pohlédli, bez špetky strachu, s klidem v duši, který nám onen neznámý nevědomky daroval. Ještě než jeden z nás stačil něco říci, tajemná postava promluvila: "Víte Vy o tom, že tady za rohem otevřeli nový kebab? A pracují nonstop."
"Co-co-cože?" vykoktal jsem ze sebe, ale jak rychle a záhadně se onen objevil, tak rychle a záhadně i zmizel. Kamarád mi opětoval stejný pohled jako já jemu, který jasně naznačoval, že se to celé neodehrálo jenom v mé hlavě. Pár minut ještě uběhlo než se konečně rozhodlo jít onen nonstop kebab prozkoumat.

Nebudete tomu věřit, ale na tom místě, které nám nečekaná noční návštěva popsala, opravdu stánek s kebabem stál. A opravdu byl nonstop. Ten večer jsme měli s kamarádem zemřít hlady. Nestalo se tak. Někdo nás zachránil. Byl to syn Boží...

Litva: Kde získat energii?

V současné době by mělo být v ulicích Kyjeva kolem milionu ukrajinců. Policie se včera v noci rozhodla rozehnat demonstraci na náměstí Nezávislosti, což pobouřilo celý svobodný svět. Navíc se spekuluje o tom, že se armáda pokusí získat zpět radnici a odborářské sídlo. Ukrajinci se ale nedají. Hodlají bránit svou svobodu za každou cenu. Na případný zásah oprášili staré vojenské, hokejové či středověké helmy, nasadili chrániče které až doteď použivali jen jako ochranu před pádem z kolečkových bruslí a za podpory té nejvíce sexy ukrajinky (samozřejmě že mám na mysli tu šťabajznu Ruslanu) jsou připraveni na nejhorší. A proč vlastně ten humbug? Ukrajinská vláda se rozhodla utvdit svou orientaci na Rusko a otočit se zády k Evrpopě.

Tato situace mi dost připomíná události, které se neustále probírají poslední dobou v Litvě. Nelze jim uniknout. Ne že by jste viděli v ulicích nějaké nepokoje. Nanejvýš večerní rvačku dvou opilců, která je ale záhy ukončena nejbližším vyhazovačem z baru. V Litvě, podobně jako na Ukrajině, je největším problémem rozhodnutí o sympatiích. Rusko, nebo Evropa?
V Litvě se téměř veškerá energie získává zpracováním zemního plynu. A právě zde je ten kámen úrazu. Až devadesát procent této cenné suroviny je dováženo z Ruska. A Rusko jako klíčový hráč si nastavuje ceny dle libosti. Konkurenci v této zapomenuté krajině by těžko někdo pohledal. To je také důvodem, proč má Litva jedny z nejvyšších cen energií v Evropě. Přesto, že ekonomika tomu neodpovídá.
Aby se celá situace měla šanci obrátit k lepšímu, nabídla Evropská unie dotaci na jadernou elektrárnu, která by měla kromě Litvy zásobovat i celé Pobaltí, tedy Lotyšsko a Estonsko. Tím by se do roku 2020 procento odebírané energie z Ruska snížilo na pouhých 35 procent. Pro Litvu jednoznačné vítězství.
Něco takového se ale medvědovi z východu nemůže líbit a tak začal lobbovat, přesvědčovat, vyhrožovat. Na Ukrajině se mu to podařilo jen z části. Lid tam oklamat nedokázal. V Litvě byl bohužel úspěšnější. Začala obrovská kampaň bojkotující jadernou elektrárnu na jejich území, "dobrovolníci" vnucovali každému osvětu o jejím nebezpečí a vláda využívající masmédia, si mohla oddychnout, že jí odložení celého projektu tak snadno prošlo.
Tohoto chaosu hned využili rusáci a začali osnovat svůj plán, který by už navždy vyřadil v tomto regionu Evropu ze hry a stal se tak věčným dodavatelem energie. Své vítězství ale musí ukázat s noblesou, nejlépe flusancem oponentovi přímo do obličeje a ještě za to sklidit poklonu. Začali tedy okamžitě s projektem své vlatní jaderné elektrárny, v sousedním Bělorusku. Mimo jiné, poté, co vyvolali v Litvě nenávistnou kampaň proti energii, z které těží například kreslený pan Burns, vybrané místo je hned u litevských hranic, 45 kilometrů od Vilniusu, na stejné řece, která jím protéká. To že podloží v minulosti zaznamenalo seismickou aktivitu, tohle zrnko v hroudě písku, netřeba dodávat.

Zdroj: www.renkiphile.com

Ukrajinci mají jasno. Rusy nechtějí. A jsou za to ochotni položit i život. V Litvě k tomuto bohužel zatím nedospěli. A tak zatímco se hádají a vedou řeči o možných katastrofických následcích jejich vlastních energetických zásob, rusové pomalu začínají svůj projekt. A ceny energií si dál dle libosti zvedají. To mají za to, že vůbec přemýšleli o alternativě...

Nekrolog pro Nelsona Mandelu

Když jsem se dnes ráno bavil se svojí slečnou o čtvtečním úmrtí mého nejoblíbenějšího politika, trochu mě zamrzelo že se vůbec nechytala. Ne že by nikdy v životě neslyšela jméno Nelson Mandela , vždyť i jedna postavička ze Simpsonů má stejné jméno (Nelson Mandela Muntz, posměváček, jehož nejčastější frází je "HA HA"), jen si ho k nikomu pořádně nedokázala přiřadit. Právě  proto mě přepadla ta chuť napsat nekrolog, přesto že jsem tak nikdy v životě ještě neučinil.

Jelikož vůbec netuším, jak o takové velké osobnosti vůbec mluvit, prostě sepíši důvody, proč si ho tak vážím:

• Nelson Rolihlahla Mandela získal v roce 1994 Nobelovu cenu za mír. A to i přes to, že v té době byl stále Američany a Brity považován oficiálně za teroristu. Až tedy budete zase omýlat že tuhle Nobelovku neberete vážně od doby, co jí dostal terorista Jásir Arafat, nezapomínejte, že "terorista" Mandela jí získal už o rok dříve. Neberete-li tedy tohle ocenění vážně, Nelson nedržel prvenství jen v prezidenství, byl i prvním oceněným Sacharovovou cenou za svobodu myšlení.
• Nelson Madila Mandela byl komunista, zakladatelem teroristické organizace, vlastizrádce, vězněm na doživotí - nicméně po dvaceti sedmi letech byl na nátlak propuštěn. Krvavá revoluce měla vypuknout. A právě v tento moment se ukázalo, proč si svět tohoto politika tolik váží. Dokázal se snížit natolik, že začal se svými vězniteli vyjednávat o kompromisech, bělochům utlačujícím devadesát procent populace bez mrknutí oka odpustil a byl příkladem pro jeho stoupence. Jen a jen díky němu bylo ušetřeno velké krveprolití.
• Nelson Dalibunga Mandela od prezidenta Bushe obdržel medaily svobody a přesto se ho poté nebál kritizovat za jeho invazi do Iráku. A tak zatímco ostatní představitelé světa v té době drželi zobák, aby náhodou Velkého bratra neurazili, on otevřeně mluvil proti americkému teroru.
• A konečně, to že se stal prvním černým prezidentem Jihoafrické republiky byla jen taková malá třešnička za to, že se celý život zastával práv černého obyvatelstva, které v té době téměř nic nesmělo a bylo považováno za nižší rasu.

Zdroj: abrasmedia.info

 Až se Vám tedy bude zdát, že se stále v životě nikam neposouváte, a to i přes neustálou snahu, vzpomeňte na tohoto člověka, který byl několikrát vyhozen z vysoké školy, neuspěl ani v práci hlídače, strávil značnou část života ve vězení a přes to dokázal změnit svět.

Itálie: Romeo a Julie

Když jsme cestovali přes severní Itálii, měli jsme jeden den k dobru. Na výběr byla Verona nebo Benátky. A jelikož město postavené na vodních kanálech navštěvuje každý, padla volba na dějiště Shakespeaorovské nejslavnější hry. Když jsem pak spatřil balkon, kde vyznával Romeo lásku své Julii, proletělo mi hlavou několik otázek. Jedna z nich je, proč se každá velká láska přirovnává právě k této milenecké dvojici? Vždyť zase až tak osudoví nebyli, a kdyby si nesáhli na život, po pár týdnech, maximálně měsících, by se už ani nepozdravili. Zde tedy pár faktů:

Julie byla třináctiletá puberťačka. Trochu asociovaná od okolního světa, navíc jí matka pořád někoho dohazovala. Není tedy divu, že když se objevil šarmantní Romeo, celá mu propadla. Vlastně v porovnání s ostatními děvčaty není žádnou výjimkou. Každý v tomhle věku touží po někom charismatickém, kdo se vymyká okolí. V dnešní době by jí každý nazýval Emařkou, což jen potvrdila její konečná sebevražda.

Romeo je klasickým sukničkářem. Pokud jste toto slavné dílo četli, viděli divadelní inscenaci či jednu z mnoha filmových verzí, jistě Vám neušlo, že na začátku si tento mladík zoufá po Rosalině. Celé své srdce je jí ochoten odevzdat. V momentě, kdy ale potká roštěnku Julii, zapomíná na svojí bývalou lásku a slibuje už milovat jen ji. Dám krk na to, že další dívka by se v jeho životě objevila stejne rychle. Navíc je typickým rváčem, což dokázal tím, že v afektu zabil Juliina bratrance. Mno, každý řeší spory po svém, proti gustu žádný dišputát, ale tohle už je trochu moc, ne? Julii jsem nazval Emo děvčetem, Romeo je pro mě zase bohém. To dokazuje jeho největší koníček, kdy veškerý svůj čas tráví v básních, kterým stejně prd rozumí. A to že nedokáže přemýšlet o budoucnosti a vše řeší sebevraždou je jen dalším důkazem. Už ta jejich konspirace o fingované smrti je dost na hraně.

Jak už jsem zmínil, kdyby se tito dva mladíci tak pitomě nezabili, netrvalo by dlouho a oba by brzy vystřízlivěli. Procítěný polibek a sexy tělo z Vás ještě neudělá šťastný pár, který jednou oslaví zlatou svatbu. Takže až se zase někdy budete chtít přirovnávat k této slavné dvojici, raději si to odpusťte. Vždyť jsou tu i větší milovníci. Třeba Gomez a Morticia strčí Shakespearovskou dvojici hravě do kapsy, ani nemrknou...

Zdroj: www.stroke-studio.com

Litva: Ukrajinská revoluce začala v Litvě

Přesto že jsem v posledních dnech zaznamenal v médiích pouze informaci o tragické nehodě a následné smrti herce Paula Walkera, není to jediná událost která hýbe světem. Fanoušci se nemusí bát. Rychle a zběsile 7 přesto bude dotočeno a filmaři se nejspíše skrytě hyenecky radují, jakou mají výtečnou reklamu. Avšak, jak už jsem podotkl, není to zdaleka to jediné, co se děje (i když podle novin a sociálních sítí by jeden řekl pravý opak). Daleko důležitější událostí, postihující mnohem více lidí, ale hlavně mající dopad i na nás, jsou masové protesty na Ukrajině.
Všechno to začalo zcela nevinně. Po Irském předsednictví se do centra dění dostala právě Litva. Vláda nepadla jako tehdy u nás, ale i přes to se bude o tomhle půl roce mluvit ještě hodně dlouho. Na konci listopadu se do Vilniusu vydal na summit i prezident Ukrajiny Viktor Janukovyč, velmi kontroverzní osoba. Říká se o něm, že je to jeden z nejzkorumpovanějších politiků, netají se svojí orientací na Rusko a navíc v obou prezidentských volbách, kde kandidoval, se objevili dohady a pochybnosti o korektnosti. Zkrátka, podezřelý už vzhledem. A když si vezmeme, že premiér jeho vlády neumí ani pořádně ukrajinsky, asi už se není o čem více bavit.

Zdroj: lithuaniatribune.com

Janukovyč si užívá revoluční časy jako nikdo jiný. Je to také jediná šance, jak dostat Ukrajinu do světových médií (pokud tedy nemáte tu smůlu a nezemře ve stejnou dobu nějaká Hollywoodská star). V roce 2004 na sebe upozornil Oranžovou revolucí. Ta ho sice připravila o pět let v čele státu, na druhou stranu mu aspoň ukázala, kdo za ním stojí - nikdo menší než nepřemožitelný Putin.

Když tedy Viktor nepodepsal minulý týden ve Vilniusu dohodu s EU (nejspíš pod mírným nátlakem od východního souseda), podle očekávání do Kyjevských ulic vtrhlo na sto tisíc nespokojených Ukrajinců (podle toho, jakým zdrojům věříte, se účast pohybovala od sto tisíc do půl milionu). Ti chtějí nějaké vysvětlení, co se to ksakru v té Litvě stalo. A vysvětlení chtějí z úst Janukovyče až v době, kdy už bude bývalým prezidentem. A Azarov ať táhne k čertům s ním.
O co vlastně těm lidem, které známe jako levnou pracovní sílu, jde? Koukají k nám do Evropy a myslí si, jak se tu máme dobře. Což je v porovnání s jejich domovinou celkem pravda, na druhou stranu, jako zásluhu můžeme přiřadit právě diktaturské EU? Ukrajinci by ale měli mít stejnou možnost a když jejich prezident udělá nějakou botu, která už je jako pěst na oko, měl by si to pořádně vylízat. A ne si odletět za kamarádama popít do Číny, nechat zmlátit tisíce lidí policisty (ty vole, co si jako v domě smartfounů, kdy má každý na svém telefonu kameru a vše okamžitě postuje na fejsbuk, myslí?) a proti své vůli pozvat demonstrující přespat na radnici.

Moje rada na závěr? Janukovyč by si měl sbalit své kufry a odjet někam, kde mu bude moci Putin poskytnout větší ochranu. A Ukrajinci by neměli tolik spoléhat na Brussel. Ten jejich problémy nevyřeší. Na druhou stranu mají můj obdiv, že si nenechají srát na hlavu a místo rozohňování se u sklenice vodky staví v centru města barikády...

Litva: Řezník v Bílém Rusku

I přes svůj život v cizině s absencí jakékoliv televize, i ke mně se dostala informace o letošním Českém slavíkovi. Museli byste žít někde na Marsu, aby se to k Vám nedoneslo. Rapper v masce, který si říká Řezník, zburcoval všechny své fanoušky, aby pro něj hlasovali v internetové anketě. Organizátoři tak nějak opomněli sílu sociálních sítí a tak se stalo, že se na první místo kategorie Hvězda internetu dostal někdo, kdo ve svých textech otevřeně mluví o násilí, rasismu a podobně. Nebudu soudit jeho tvorbu, to by dopadlo dost špatně. O můj názor na muziku tu vůbec nejde. Jde tady především o to, že místo aby pořadatelé prostě sečetli hlasy a dali slíbených sto litrů tomuhle pošukovi (nebo umělci?), začali za běhu upravovat pravidla a protože jim zákon zakazuje propagovat násilí, Řezníka těsně před koncem v tichosti vyloučili. Samozřejmě že po nich nikdo nic propagovat nechtěl, ostatně tímto krokem udělali mladému umělci mnohem větší reklamu, než kdyby mu prostě se sklopenou hlavou tu cenu předali. Holt svoboda projevu je něco, čeho si u nás ještě jakž takž vážíme.

Zdroj last.fm

Byl pátek a já seděl v práci a vyřizoval vše, co jsem celý týden odkládal. Když v tom si přišel říci o ubytování jeden mladík z Běloruska. Malý hostýlek, kde se snažím vytvářet nějaké hodnoty se do večera úplně zaplnil lidmi ze sousedního státu. Všichni z nich měli namířeno do Vilniusu, do Siemens arény. Ale protože se zde konal zase nějaký summit a mecenáši obsadili všechny hotely, a protože se zde hlavně konal koncert jedné legendární kapely a její skalní fanoušci obsadili zbytkovou kapacitu ubytovacích prostředků, musel se další nášup koncertchtivých přesunout na noc do jiných měst.
Lyapis Trubetskoy jsou běloruští punkeři, kteří si neberou servítky s ničím a nikým. Veřejně vystoupili i proti Lukašenkovi. A tak mezitím, co u nás se za odmítnutí udělení nějaké pitomé ceny rozpoutala debata nemající konce, Lyapis jsou na nějakou tu cenzuru už tak zvyklí, že je to ani tak moc nerozhází. Proto se raději vydali představit své nové album do Vilniusu, hlavního města Litvy. A jejich fanoušci? Ti si místo internetového rozohnění vyžádali vízum, strávili čtrnáct hodin na hranicích, poslechli si koncert, vydali se aspoň trochu prospat do sto kilometrů vzdáleného města a jeli zpět do poslední diktatury v Evropě. Tomu se říká něco. Přišlo dvanáct a půl tisíc lidí.
Až si tedy příště budeme zase stěžovat na to, že se lidem v soukromém prostoru nedostává dostatek místa, můžeme být rádi, že aspoň v tom veřejném mají pořád šanci se ukázat. Může to být totiž daleko horší. Může se stát, že budeme takovouhle proceduru, jako Bělorusáci, podstupovat také. Tímto se tedy večejně také zastávám postavy se skrytou identitou, která ve svých písních znásiňuje ve sklepě dívku. Dneska je v hledáčku on. Příště si možná ani my nebudeme moci poslechnout běloruské Lyapis Trubetskoy. Nakonec nám zbyde jenom věčný Goťák...

Lukašenkova přezdívka, tatík, je jen jedním z mnoha důvodů, proč byl tento videoklip u nich zakázán.