Nikdy jsem nebyl žádným věřícím, a když jsem se někdy dostal do ouzkých, místo modlitby jsem raději poprosil svého tátu o peníze. Vše se však změnilo jednoho srpnového večera, v Litvě, v Kaunasu.
Nechci teď začít polemizovat o škodlivosti drog a o tom, zda není alkohol ještě horším pánem. Pravdou ale je, že se snažím veškerým nelegálním produktům vyhnout. A to i těm, co spadají do kategorie lehké. I mistr tesař se však někdy utne a tak když mi kamarád ve tři hodiny ráno, poté co nás vyhodili z poslední otevřené hospody, protože už chtěli jít také domů, nabídl jointa, se zapřením sebe sama jsem přikývl. To víte, utnout zábavu v tom nejlepším není zkrátka můj styl.
Zatímco v České republice je to celkem normální že si sem tam dáte brčko a policie Vás za to nejspíš ani nepokárá, zde v Litvě je to docela striktně postihováno. Aby byla šance ulehnout ve vlastní posteli a nemuset strávit noc na fízlárně, ukryl se můj kamarád společně se mnou a ubalenou Mary Jane do toho nejtemnějšího rohu v tom nejzapadlejším dvoře. Pravděpodobnost, že zde někoho potkáme ve tři v noci je nulová.
Vše bylo perfektní a my tak mohli začít zamořovat naše plíce dehtem a naší krev THC. Čas začal plynout zvláštním tempem. Jakoby se zrychlil, ke mně ale stejně dorazil až se spožděním. Někde si prostě chviličku počkal, udělal několik kliček a až pak se mihnul kolem nás. I trávení to pocítilo a jak mě, tak mého druha, přepadl nás obrovský hlad.
"Ty vado, já bych dal já nevim co za něco k jídlu."
"Mě to povídej, jenže když už nám nikde nedají ani pivo, jak asi získat něco k jídlu?"
"Ty vole, já doma nemam ani krajíc chleba, do rána pojdu."
Oba zahleděni na svá prázdná břicha, kouřili jsme dál. Tentokrát raději bez jakýchkoliv slov, které jen prohlubovali ten strašný pocit hladu. Poslední prásk, důkaz zahodit někam hodně daleko a může se jít. Když v tom najednou... Zpoza rohu se vynořil muž, mohlo mu být cirka tak tři a třicet, víc určitě ne. Vlasy až na záda, plnovous. Ve tři hodiny ráno. V tom nejtemnějším rohu v tom nejzapadlejším dvoře. A vůbec nepůsobil jako nějaký opilec, co pouze hledá místo, kde se vymočit. Dal bych ruku do ohně za to, že z něj vyzařoval mír. S kamarádem jsme na sebe zmateně pohlédli, bez špetky strachu, s klidem v duši, který nám onen neznámý nevědomky daroval. Ještě než jeden z nás stačil něco říci, tajemná postava promluvila: "Víte Vy o tom, že tady za rohem otevřeli nový kebab? A pracují nonstop."
"Co-co-cože?" vykoktal jsem ze sebe, ale jak rychle a záhadně se onen objevil, tak rychle a záhadně i zmizel. Kamarád mi opětoval stejný pohled jako já jemu, který jasně naznačoval, že se to celé neodehrálo jenom v mé hlavě. Pár minut ještě uběhlo než se konečně rozhodlo jít onen nonstop kebab prozkoumat.
Nebudete tomu věřit, ale na tom místě, které nám nečekaná noční návštěva popsala, opravdu stánek s kebabem stál. A opravdu byl nonstop. Ten večer jsme měli s kamarádem zemřít hlady. Nestalo se tak. Někdo nás zachránil. Byl to syn Boží...
Nechci teď začít polemizovat o škodlivosti drog a o tom, zda není alkohol ještě horším pánem. Pravdou ale je, že se snažím veškerým nelegálním produktům vyhnout. A to i těm, co spadají do kategorie lehké. I mistr tesař se však někdy utne a tak když mi kamarád ve tři hodiny ráno, poté co nás vyhodili z poslední otevřené hospody, protože už chtěli jít také domů, nabídl jointa, se zapřením sebe sama jsem přikývl. To víte, utnout zábavu v tom nejlepším není zkrátka můj styl.
Zatímco v České republice je to celkem normální že si sem tam dáte brčko a policie Vás za to nejspíš ani nepokárá, zde v Litvě je to docela striktně postihováno. Aby byla šance ulehnout ve vlastní posteli a nemuset strávit noc na fízlárně, ukryl se můj kamarád společně se mnou a ubalenou Mary Jane do toho nejtemnějšího rohu v tom nejzapadlejším dvoře. Pravděpodobnost, že zde někoho potkáme ve tři v noci je nulová.
Vše bylo perfektní a my tak mohli začít zamořovat naše plíce dehtem a naší krev THC. Čas začal plynout zvláštním tempem. Jakoby se zrychlil, ke mně ale stejně dorazil až se spožděním. Někde si prostě chviličku počkal, udělal několik kliček a až pak se mihnul kolem nás. I trávení to pocítilo a jak mě, tak mého druha, přepadl nás obrovský hlad.
"Ty vado, já bych dal já nevim co za něco k jídlu."
"Mě to povídej, jenže když už nám nikde nedají ani pivo, jak asi získat něco k jídlu?"
"Ty vole, já doma nemam ani krajíc chleba, do rána pojdu."
Oba zahleděni na svá prázdná břicha, kouřili jsme dál. Tentokrát raději bez jakýchkoliv slov, které jen prohlubovali ten strašný pocit hladu. Poslední prásk, důkaz zahodit někam hodně daleko a může se jít. Když v tom najednou... Zpoza rohu se vynořil muž, mohlo mu být cirka tak tři a třicet, víc určitě ne. Vlasy až na záda, plnovous. Ve tři hodiny ráno. V tom nejtemnějším rohu v tom nejzapadlejším dvoře. A vůbec nepůsobil jako nějaký opilec, co pouze hledá místo, kde se vymočit. Dal bych ruku do ohně za to, že z něj vyzařoval mír. S kamarádem jsme na sebe zmateně pohlédli, bez špetky strachu, s klidem v duši, který nám onen neznámý nevědomky daroval. Ještě než jeden z nás stačil něco říci, tajemná postava promluvila: "Víte Vy o tom, že tady za rohem otevřeli nový kebab? A pracují nonstop."
"Co-co-cože?" vykoktal jsem ze sebe, ale jak rychle a záhadně se onen objevil, tak rychle a záhadně i zmizel. Kamarád mi opětoval stejný pohled jako já jemu, který jasně naznačoval, že se to celé neodehrálo jenom v mé hlavě. Pár minut ještě uběhlo než se konečně rozhodlo jít onen nonstop kebab prozkoumat.
Nebudete tomu věřit, ale na tom místě, které nám nečekaná noční návštěva popsala, opravdu stánek s kebabem stál. A opravdu byl nonstop. Ten večer jsme měli s kamarádem zemřít hlady. Nestalo se tak. Někdo nás zachránil. Byl to syn Boží...
Žádné komentáře:
Okomentovat