Časopis TIME letos zvolil jako osobnost roku papeže Františka. Není divu. O tomto člověku slyšíte každý týden, nezáleží na tom, zda jste křesťan, muslim, budhista či úplný ateista. Pokaždé přijde s něčím novým a šokujícím a Vy jen nevěřícně zíráte jako na drát. Jeden by až řekl, že se chce zviditelnit. Dlouhodobý trend však nenasvědčuje, že by se jednalo o nějakého narcise. Prostě se do čela církve dostal někdo, kdo opravdu ctí základní tradiční hodnoty.
Nebylo to poprvé, co se na obálce tohoto slavného časopisu objevil právě zástupce Boha na Zemi. Tentokrát je to ale jiné. Přesto že toto západní náboženství je stále v počtu věřících hodně vysoko na prvním místě, média neustále masírují o masivním nárustu Islámu, o skandálech které provázejí učení Ježíšovo a o tom, jak v dnešní době nikdo už neuznává tradiční křesťanské hodnoty. Zkrátka, Františka jsme potřebovali už dávno.
K růstu počtu věřících však nestačí jen jedna mediální hvězda a tak se různě po světě potuluje nespočet misionářů, kteří se nás snaží přesvědčit, že kromě naší maminky je tu ještě někdo další, kdo nás miluje a komu nejsme ukradení. Znáte to, víra je jako penis. Je velmi dobré ji mít a uspokojující ji využívat. Už ale není tak pěkné se s ní vychloubat na veřejnosti a v žádném případě ji cpát malým dětem.
Já lidi nerozlišuji podle barvy pleti, sexuální orientace nebo náboženství. Když si tedy o ubytování přišel říci pastor z Anglie, nemusel jsem přemýšlet nad odpovědí a rovnou jsem ho zkasíroval.
Jon byl doktor teologie, mající rád steaky, závislý na kofeinu a jak se později ukázalo, i kapacita ve svém oboru. Jeho oborem nebyl samozřejmě nikdo menší než Bůh. Do Litvy byl pozván organizací Mladých křesťanů, kteří potřebovali nějakého vynikajícího řečníka, který by jim trochu pomohl zaplnit chrám Boží.
V neděli ráno byl místní kostel opravdu k prasknutí. Hlava na hlavě, že už ani nebylo kam si sednout a lidé tak postávali v uličkách. Ani u nás není o Vánoční mši takový zájem, jako o Jonovu přednášku. Mikrofon, který měl, nebyl ani potřeba. Když promluvil, stovky lidí rázem zmlklo tak, že i ten pověstný špendlík, který mi vypadl z kapsy, byl slyšet (jo, máte pravdu, nebyl to špendlík, ale zátka od piva kterou jsem si tam večer před tím strčil - odpadkový koš byl moc daleko).
Počkat, co jsem tam vlastně dělal? Po sobotní pařbě jsem se probudil s tak velkou kocovinou, že jediné, co mě mohlo spasit, byl šálek kávy. Konvice bohužel nefungovala a i kdybych našel nějaký hrnec a uvařil vodu po staru, stejnak jsem žádné kafe doma ani neměl. Hodil jsem na sebe zmačkané triko ležící pod postelí (džíny a boty jsem předchozí den ani nesundal, což mi moje ráno dosti usnadnilo) a vyrazil jsem do města pro něco, co mě postaví na nohy. A jelikož Jonova závislost na dobře umletých a upražených černých zrnech ho přitáhla na stejné místo jako mě, začala naše konverzace.
"Panenko skákavá (to víte, něco jako Pane Bože nebo Ježiši Kriste asi použít nemůže), ty tedy vypadáš hrozně, copak jsi dělal?" začal.
"Mno, ehm, já jsem celou noc včera pracoval," zalhal jsem knězi přimo do očí, protože jsem se jaksi obával nějaké kletby, kdybych mu řekl pravdu.
"O, tak to mi dovol tě pozvat na kafe," přihodil nabídku, která se prostě nedá odmítnout.
Slovo dalo slovo a já už seděl v kostele a poslouchal jeho kázání - o můj Bože.
"Určitě promluvím jménem nás všech, když v první řadě poděkuji Ježíši Kristovi za to, že tu vůbec dnes můžeme být," začal celou akci a stovky lidí se slovem amen pokleklo. Panenko Marie, kam jsem se to dostal, nejvyšší čas se vypařit.
"Bůh nás všechny zavedl dnešního rána na toto místo, mé poděkování však patří i místnímu duchovnímu Jonasovi, jednomu z nejvěrnějších křesťanů, kterého jsem měl tu možnost poznat. To právě on mne pozval do Litvy," při těchto slovech se Jonas pokřižoval a v tichosti před zraky naplněného kostela pomodlil. Já se pomalu zvedal z lavice a hledal nejbližší únikový východ.
"Bůh nám dal schopnost komunikovat, ale my ji zneužili. Proto teď nemohu kázat ve Vašem jazyce a rád byh tedy poděkoval i mé překladatelce Kotryně za to, že Vám pomůže mi více porozumět. Bůh s námi," mezitím co věřící vzdávali úctu tlumočnici, já si to pomaloučku mířil ke dveřím. JežišMarjá, snad je před podobnými úprkáři nezamkli, tihle PánBíčkáři mohou být schopni všeho.
"A ještě před tím než začnu, poslední poděkování. To patří zde chlapci, který po probdělé noci, kdy kvůli práci nezamhouřil oka, za Boží pomoci dorazil dnes k Vám. Potlesk pro něj, prosím," v tu chvíli se na mě obrátil zrak stovek párů očí a akustika, která v těch dobrých kostelech musí být, zmnohonásobila aplaus patřící právě a jenom mě. K čertu, teď už se odsaď nedostanu.
O dvě hodiny později, kdy jsem se dozvěděl snad vše o tom, co ten chlapík, který se narodil z neposkvrněné ženy, pro nás udělal, o tom, jak si jeho odkaz neseme všichni hluboko v srdci, kdy jsem se ve skupinovém tranzu modlil k Bohu (aby to už všechno skončilo) přišel konečně poslední amen. Jon se však ukázal jako workoholik, neboť i po té, co mu padla, začal s osobními požehnání. Když se dotkl temene starší ženy sedící vedle mne, políbil ji na čele a malu motlidbou spasil její duši, nekecám, stařenka omdlela. A já nikdy v životě neprosil Boha jako tenkrát, aby mě něčemu takovému uchránil a aby na mně Jon zapomněl. Nezapomněl. Tou samou rukou, kterou brázdil nemyté vlasy mé sousedky, tou samou rukou se zabořil do těch mých, po včerejší noci ještě horších (nejsem si jist, ale pokud mne pamět neklame, dovolil jsem kamarádům použít mojí hlavu jako popelník). Šance na to, že bych se ještě někdy v životě vydal do kostela se dostala do záporných čísel.
Kristova noho, jak já se tenkrát mýlil. Úplně jsem totiž vypustil PR manažery, kterými církev disponuje. S pocitem ztracených dvou hodin života jsem byl už téměř jedním krokem venku z kostela. Sice jsem si na odchodu musel s každým potřást rukou a vyslechnout slova "Bůh ti žehnej" (opravdu ti Jone děkuji za publicitu, kterou jsi mi zařídil), ale má cesta z podrobnohledu našeho Pána se konečně krátila.
"Ahoj, to je moc pěkné, že jsi dneska ráno přišel," s pohledem Sorry, ale už fakt pospíchám, jsem se otočil abych si vzápětí hned svá slova nechal pro sebe. Dvě kočky, kterými nedisponuje ani soutěž Miss, v těch nejvíce sexy šatičkách, které ještě Bůh shledává za mravné, "už ale asi pospícháš, že jo?"
"Pro Krista, teda pardon, ty vole, eee, jasně že mám čas, jak se jmenujete, dámy?" jiná flirtovací fráze mě v té chvíli nenapadla.
"Karolina a Justina, to je moc super že se kluk jako ty také zajímá o vyšší zájmy, než jenom pití alkoholu, holky a tak," naše konverzace s vyvíjela slibně, "budeme moc rádi, když se přidáš k Mladým křesťanům, tady to podepiš."
Myslíte si že jsem takový povrchní a podepíšu hned na potkání smlouvu o věrnosti Bohu jenom proto, že mě o to požádá slečna, která si při kolizi se zdí nemůže zranit nos? Já nejsem takový typ kluka. Jenže ona měla i krásné nitro (ne že bych ho pozoroval, jen jsem si chtěl pořádně prohlédnout ten křížek, který se jí houpal ve výstřihu). Do kostela chodím každý čtvrtek večer a neděli ráno...
Nebylo to poprvé, co se na obálce tohoto slavného časopisu objevil právě zástupce Boha na Zemi. Tentokrát je to ale jiné. Přesto že toto západní náboženství je stále v počtu věřících hodně vysoko na prvním místě, média neustále masírují o masivním nárustu Islámu, o skandálech které provázejí učení Ježíšovo a o tom, jak v dnešní době nikdo už neuznává tradiční křesťanské hodnoty. Zkrátka, Františka jsme potřebovali už dávno.
K růstu počtu věřících však nestačí jen jedna mediální hvězda a tak se různě po světě potuluje nespočet misionářů, kteří se nás snaží přesvědčit, že kromě naší maminky je tu ještě někdo další, kdo nás miluje a komu nejsme ukradení. Znáte to, víra je jako penis. Je velmi dobré ji mít a uspokojující ji využívat. Už ale není tak pěkné se s ní vychloubat na veřejnosti a v žádném případě ji cpát malým dětem.
Já lidi nerozlišuji podle barvy pleti, sexuální orientace nebo náboženství. Když si tedy o ubytování přišel říci pastor z Anglie, nemusel jsem přemýšlet nad odpovědí a rovnou jsem ho zkasíroval.
Jon byl doktor teologie, mající rád steaky, závislý na kofeinu a jak se později ukázalo, i kapacita ve svém oboru. Jeho oborem nebyl samozřejmě nikdo menší než Bůh. Do Litvy byl pozván organizací Mladých křesťanů, kteří potřebovali nějakého vynikajícího řečníka, který by jim trochu pomohl zaplnit chrám Boží.
V neděli ráno byl místní kostel opravdu k prasknutí. Hlava na hlavě, že už ani nebylo kam si sednout a lidé tak postávali v uličkách. Ani u nás není o Vánoční mši takový zájem, jako o Jonovu přednášku. Mikrofon, který měl, nebyl ani potřeba. Když promluvil, stovky lidí rázem zmlklo tak, že i ten pověstný špendlík, který mi vypadl z kapsy, byl slyšet (jo, máte pravdu, nebyl to špendlík, ale zátka od piva kterou jsem si tam večer před tím strčil - odpadkový koš byl moc daleko).
Počkat, co jsem tam vlastně dělal? Po sobotní pařbě jsem se probudil s tak velkou kocovinou, že jediné, co mě mohlo spasit, byl šálek kávy. Konvice bohužel nefungovala a i kdybych našel nějaký hrnec a uvařil vodu po staru, stejnak jsem žádné kafe doma ani neměl. Hodil jsem na sebe zmačkané triko ležící pod postelí (džíny a boty jsem předchozí den ani nesundal, což mi moje ráno dosti usnadnilo) a vyrazil jsem do města pro něco, co mě postaví na nohy. A jelikož Jonova závislost na dobře umletých a upražených černých zrnech ho přitáhla na stejné místo jako mě, začala naše konverzace.
"Panenko skákavá (to víte, něco jako Pane Bože nebo Ježiši Kriste asi použít nemůže), ty tedy vypadáš hrozně, copak jsi dělal?" začal.
"Mno, ehm, já jsem celou noc včera pracoval," zalhal jsem knězi přimo do očí, protože jsem se jaksi obával nějaké kletby, kdybych mu řekl pravdu.
"O, tak to mi dovol tě pozvat na kafe," přihodil nabídku, která se prostě nedá odmítnout.
Slovo dalo slovo a já už seděl v kostele a poslouchal jeho kázání - o můj Bože.
"Určitě promluvím jménem nás všech, když v první řadě poděkuji Ježíši Kristovi za to, že tu vůbec dnes můžeme být," začal celou akci a stovky lidí se slovem amen pokleklo. Panenko Marie, kam jsem se to dostal, nejvyšší čas se vypařit.
"Bůh nás všechny zavedl dnešního rána na toto místo, mé poděkování však patří i místnímu duchovnímu Jonasovi, jednomu z nejvěrnějších křesťanů, kterého jsem měl tu možnost poznat. To právě on mne pozval do Litvy," při těchto slovech se Jonas pokřižoval a v tichosti před zraky naplněného kostela pomodlil. Já se pomalu zvedal z lavice a hledal nejbližší únikový východ.
"Bůh nám dal schopnost komunikovat, ale my ji zneužili. Proto teď nemohu kázat ve Vašem jazyce a rád byh tedy poděkoval i mé překladatelce Kotryně za to, že Vám pomůže mi více porozumět. Bůh s námi," mezitím co věřící vzdávali úctu tlumočnici, já si to pomaloučku mířil ke dveřím. JežišMarjá, snad je před podobnými úprkáři nezamkli, tihle PánBíčkáři mohou být schopni všeho.
"A ještě před tím než začnu, poslední poděkování. To patří zde chlapci, který po probdělé noci, kdy kvůli práci nezamhouřil oka, za Boží pomoci dorazil dnes k Vám. Potlesk pro něj, prosím," v tu chvíli se na mě obrátil zrak stovek párů očí a akustika, která v těch dobrých kostelech musí být, zmnohonásobila aplaus patřící právě a jenom mě. K čertu, teď už se odsaď nedostanu.
O dvě hodiny později, kdy jsem se dozvěděl snad vše o tom, co ten chlapík, který se narodil z neposkvrněné ženy, pro nás udělal, o tom, jak si jeho odkaz neseme všichni hluboko v srdci, kdy jsem se ve skupinovém tranzu modlil k Bohu (aby to už všechno skončilo) přišel konečně poslední amen. Jon se však ukázal jako workoholik, neboť i po té, co mu padla, začal s osobními požehnání. Když se dotkl temene starší ženy sedící vedle mne, políbil ji na čele a malu motlidbou spasil její duši, nekecám, stařenka omdlela. A já nikdy v životě neprosil Boha jako tenkrát, aby mě něčemu takovému uchránil a aby na mně Jon zapomněl. Nezapomněl. Tou samou rukou, kterou brázdil nemyté vlasy mé sousedky, tou samou rukou se zabořil do těch mých, po včerejší noci ještě horších (nejsem si jist, ale pokud mne pamět neklame, dovolil jsem kamarádům použít mojí hlavu jako popelník). Šance na to, že bych se ještě někdy v životě vydal do kostela se dostala do záporných čísel.
Kristova noho, jak já se tenkrát mýlil. Úplně jsem totiž vypustil PR manažery, kterými církev disponuje. S pocitem ztracených dvou hodin života jsem byl už téměř jedním krokem venku z kostela. Sice jsem si na odchodu musel s každým potřást rukou a vyslechnout slova "Bůh ti žehnej" (opravdu ti Jone děkuji za publicitu, kterou jsi mi zařídil), ale má cesta z podrobnohledu našeho Pána se konečně krátila.
"Ahoj, to je moc pěkné, že jsi dneska ráno přišel," s pohledem Sorry, ale už fakt pospíchám, jsem se otočil abych si vzápětí hned svá slova nechal pro sebe. Dvě kočky, kterými nedisponuje ani soutěž Miss, v těch nejvíce sexy šatičkách, které ještě Bůh shledává za mravné, "už ale asi pospícháš, že jo?"
"Pro Krista, teda pardon, ty vole, eee, jasně že mám čas, jak se jmenujete, dámy?" jiná flirtovací fráze mě v té chvíli nenapadla.
"Karolina a Justina, to je moc super že se kluk jako ty také zajímá o vyšší zájmy, než jenom pití alkoholu, holky a tak," naše konverzace s vyvíjela slibně, "budeme moc rádi, když se přidáš k Mladým křesťanům, tady to podepiš."
Myslíte si že jsem takový povrchní a podepíšu hned na potkání smlouvu o věrnosti Bohu jenom proto, že mě o to požádá slečna, která si při kolizi se zdí nemůže zranit nos? Já nejsem takový typ kluka. Jenže ona měla i krásné nitro (ne že bych ho pozoroval, jen jsem si chtěl pořádně prohlédnout ten křížek, který se jí houpal ve výstřihu). Do kostela chodím každý čtvrtek večer a neděli ráno...
Žádné komentáře:
Okomentovat