pátek 14. dubna 2017

Jak jsem začal poslouchat nový hudební styl

Když se rodí nějaký nový styl, je velmi obtížné sledovat začátky. To je samá influence z jazzu, z undergroundu, z amerických beatníků, prostě všechno co může daný směr nějak ovlivnit se započítá do výčtu aby nikdo neměl tušení, jak se vše vlastně zrodilo.

K tomu aby vznikl třeba takový rock’n’roll muselo nastat tolik náhod dohromady, že je vlastně zázrak že se tato muzika chytla. Marty McFly cestoval do minulosti dát dohromady své rodiče a přitom náhodou potkal Chucka Berryho. To nevymyslíš. O dubstepu se zase povídá, že vznikl při nehodě, když si jeden DJ fénoval vlasy ve vaně a fén mu u toho spadl do vody.

Ale jak vytvořit hudební styl v dnešní době? Vždyť už všechno existuje. Hipsteři se stále snaží udržet na té nejvíc profanované vlně, ale všichni tak ňák tuší, že je musí brzo něco vystřídat. Vždyť nepřinesli nic nového. Ta jejich elektro popíková výtahová muzika se nedá pořádně poslouchat, jejich neupravený vzhled který každé ráno upravují hodiny před zrcadlem je moc přemódnělí a jejich názory jsou jen recyklací toho co už všichni slyšeli stokrát.

Naštěstí naše banda potkala Viktora. Kluka, který je tak trochu anarchista, trochu zen. Něco punku, něco hippie. Špetku recidivista a špetku romantik se smyslem pro spravedlnost. Prostě Viktor. A tenhle vykuk, když jsem ho střetl poprvé, mi představil Honzův song od Honzy Vyčítala. Má ho rád. Proto mi ho pustil padesátkrát za sebou (nepřeháním). A když časem dostal chuť poslechnout si i Karla Gotta, aby nenarušil Honzíkovu flow, pustil tyto dvě písničky přes sebe. Netrvalo dlouho a z reproduktorů se ozývalo country, Ces’t la vie a Johnny Cash dohromady. Časem se DJ Viktor dostal do takové rauše, že jelo pět tracků najednou.

Tenhle kluk už začíná mít slušnou základnu fanoušků. Včera představoval svoje performance poprvé veřejně v Plzni v jednom klubu. Když odešel, ujali se lokální dýdžejové a fans napodobovat jeho styl a párty v tomhle duchu jela do rána. Nebude trvat dlouho a funny music se hraje ve více klubech. Je to jen otázka času, než se tahle antimainstreamová móda dostane až do plzeňské Papírny. Víte co to znamená? Že už to lidi poslouchají. A jakmile si jedou v nějakém zapadlém městě něco nového, chce to poslouchat celý svět.


Takže se připravte na multilistening, kdy už se neposlouchá jen jedna písnička, ale rovnou pět songů, pěkně všechny pořádně přes sebe. Začněte umírat touhou…

neděle 2. dubna 2017

Jak jsem se nechal ostříhat

Dospělost dohání člověka k těžkým životním rozhodnutím. Třeba kterého kadeřníka si zvolit. Jako dítě jsem tyto problémy nikdy nemíval. Maminka mi prostě nasadila na hlavu hrnec a vše co trčelo kolem, sestříhala. Jó, to byly časy. Za studií již tento typ účesu nefrčel (ono to vlastně nefrčelo nikdy, jen mi to tenkrát bylo buřt), tak jsem začal chodit k opravdovým kadeřníkům. Tedy vlastně, jak se to vezme. Tenkrát jsem ještě neměl žádný prachy, moje vlasy tak řešily holky, co byly zrovna v učení. Za pár kaček vytvořily na hlavě něco, co rozhodně nikdo v okolí neměl.

Jenže teď už jsem prý velký a musím se o sebe pořádně starat. Aspoň to mi říká babička i maminka. Na řadu muselo přijít něco nového. A abych zůstal in, začal jsem využívat nejrůznější Barber Shopy. Člověk se tam musí objednat měsíc dopředu, vyplázne za to víc než ženský co si nechávají načesávat kadeře a jako bonus získá první hipsterskou módu. Břitvou vyholená pěšinka, parádnicky zastřižené vousy, pach kolínské. Zaručeně takových lidí znáte tucty. Takhle by to nešlo. Další varianta přišla v podobě nákupáků a těhle moderních fast salónů. Mladá holka se na vás usmívá, umyje vám hlavu, sice si za to řekne docela rozumnou cenu, vy jí ale stejně vypláznete milion, protože už jste do ní zamilovaní.


Takže co jiného? Můžu přeci přesvědčit své přátele, aby mě ostříhali. Vždyť jsou všichni kreativci a když zvládnou svojí práci, tak kurz holičství musí být brnkačka. Jenže sehnat je, to není jen tak. Jeden má nůžky, druhý strojek, třetí stříhá a čtvrtý to kritizuje. Tolik lidí jen tak k sobě nedostanu. Leda že bych je pozval do hospody, to by přijít mohli. A tak se scházíme až na úplném konci vesmíru, před hospodou, uprostřed ulice, s pivkem v ruce a s holičkou, co má v jedné ruce cígo a v druhé nůžky. Show může začít. Stejně jsem chtěl vždycky mít na hlavě číro…


čtvrtek 30. března 2017

Jak jsem přišel na to, že přišlo jaro

Dlouho jsem nenapsal o žádných svých dobrodružstvích, tak vám aspoň povím o jaru. Tedy vlastně o tom jak jsem přišel na to, že přišlo jaro.

S klukama se jako tradičně vyrazilo ven z města do přírody. Znáte to, lahev rumu, pár lahváčů, buřty a klobásy. Spaní venku u ohně. Nechat si od jiskry propálit díru do spacáku jako vzpomínku na tenhle výlet. A představte si, že z tohohle výletu se teď už vynořily i holky. A to není jen tak. O nás se ví, že jsme tvrďáci, ale to ony taky. Jen se o nich prostě říká, že se vynořují až na jaře. První důkaz.

Druhým důkazem je zase to, že když jsme na tenhleten výlet jeli, tak jsme se cestou stavěli na zmrzlině. Co z toho plyne? Že zmrzlinou vždycky začíná jaro.


Ale největším důkazem je bod číslo tři: Když jsem šel dnes ráno do práce, tak jsem viděl holku v minisukni. Jaro je tady.


středa 7. ledna 2015

100. den - 100 dní na cestách


Už je to pěkných pár dní, co jsem nespal v pořádné posteli. Takže se rozhoduji dát si chvíli pauzu. Trochu se zotavit. Předtím než se podívám domů, daruji něco místním dětem. To víte, pořád se říká chudáci děti v Africe. Tak ode mě získávají počítač. A také můj em pé tři přehrávač. Rovnou jim dám i nějaké peníze. Proč jen nějaké, všechny peníze. Kreditky také, přidám pár dokladů, co když se jim budou hodit. Tohle oblečení by mohli nosit? Vemte si ho. Člověk nabídne prst a hned má po ruce. Aspoň ten kartáček že mi nechali...

pondělí 29. prosince 2014

99. den - Na jih Maroka

  

Na čase trochu procestovat celé Maroko. Střídavě beru stopa a sedám na autobus. Celá země by se dala v pohodě projet pouze s čekáním na to, až vám někdo zastaví, ale trvalo by to prostě moc dlouho. Ani ne tak kvůli čekací době, která je opravdu minimální (do třetího auta které projede už u někoho sedíte), ale spíš kvůli marocké povaze. Každý řidič vám totiž chce dát co nejlepší vzpomínky, a tak zastaví tady v restauraci, kde pracuje jeho bratranec. Jenom si s ním potřást rukou a seznámit vás s ním. Pak si musíte dát čaj tady na místním trhu, protože je to zrovna řidičovo nejoblíbenější místo, na kterém kdysi potkal svojí ženu. A když už znáte jeho bratrance a měli jste s ním čaj, je na čase zajít k němu domů na oběd. Při loučení ještě dostáváte nějaký ten kontakt, kdyby náhodou, jeden nikdy neví. Marocká vyhlášená pohostinnost, ale za dvě hodiny se díky tomu pohnete o pouhých padesát kilometrů.
Proto raději nasedám na autobus a část se vezu místní dopravou. Jak tak počítám, byl bych se schopen z úplného severu na úplný jih dostat hromadným transportem za nějaký pět stovek v přepočtu. Opravdu levná země. Nesmělo by mi ovšem vadit, že někdy je autobus tak přecpaný, že bych půlku cesty visel venku na střeše. Nesmělo by mi také vadit, že něco jako jízdní řád je vyvěšeno na nádraží jen tak pro parádu, aby se neřeklo. A nesmělo by mi ani vadit to, že když je v autobuse nějaké to místo, využije se k nějaké té zábavě, takže mě hned někdo zapojí do tance na sedačce, do pikniku na střeše nebo aspoň společné hašišové dýmky kouřené z okna. Mě tohle nevadí.
Protože cestuji opravdu rychle, mám možnost poznat celou Casablancu. Tu navštěvuji, abych si prohlédl filmové lokace, Curtizův film ve mě vždycky vyvolával nutnost dostat se do tohoto největšího města Maroka. Takže, zahraj to znovu, Same, já vyrážím dál na jih, do Marrákéše.
Jestli je nějaké město wort tů vizit, tak je to právě Marrákéš, kterého si už všimlo i UNESCO a s ním i řada turistů, které tohle středověké metropole na úpatí Atlasu živí. I proto je tu o něco víc obchodníků, než je v této zemi zvyklé (a že tato země je zvyklá na opravdu velké množství obchodníků).
A protože stále ještě nemám dost, vyrážím ještě jižněji, až do Agadiru. Odtud je to jen kousíček na Západní Saharu...




pátek 26. prosince 2014

98. den - Jak jsem uhodil němou tvář


Dnešní den jsem se rozhodl strávit jako typický Marokánec. To znamená nic nedělat, jen vysedávat v kavárnách a popíjet kafe a čaj. Tenhle způsob života se mi opravdu líbí. Co chvilku tu kolem projde potulný obchodník, jenž si vydělává na živobytí rozprodáváním cigaret. Koupí krabičku a jednotlivé kusovky pak nabízí za vyšší marži kouřechtivým zákazníkům. Na ruce má přivázaný zapalovač, to aby si každý mohl z fleku posloužit. O zájemce nemá nouzi. Tady se totiž kouří úplně všude. Nekuřácká restaurace se jen tak nevidí. I na vlakovém nádraží, ve vstupní hale, měl každý druhý zapálenou nikotinovou trubičku.
Rozprodávání cigaret však není jediným fenoménem mikro malo obchodu. Tady se kšeftuje s malým ve velkém. Koupíte si pitu (zdejší chléb) a k tomu vám prodavač podá trojúhelníček sýra. Nebo vám půjčí sklenici s medem ať si sami namažete. Máte chuť na čokoládu ale tahat s sebou celé balení? Není problém, jednoduše v obchodě odlomí pár kostiček. Na ulici je stánek, kde mají vařená vejce. Vy si jedno vylovíte, oloupete, osolíte a vypláznete jeden dirhám. Vrcholem toho všeho bylo, když jsem viděl prodávat cigaretové papírky po kusech, zákazník si jich pár strčil do kapsy a nemusel tak kupovat celé balení kde je jich asi padesát.
A protože prosedím opravdu celý den, můj zážitek je až z večera. Dnešek je prvním dnem, kdy jsem uhodil němou tvář.
Zvířata mě moc rádi nemají. V Londýně na mě skočila veverka, kousla mě a šla si dál po svých. Mám na tohle svědka! V Helsinkách mě pokousala kočka, nikdy bych nevěřil že i tato zvířata koušou – ale, mám na to svědka. Ve Vilniusu jsme měli piknik, krásně v parku, když v tu přiletěl pták a klovl mě – fakt že nekecám, mám na to svědka. A teď na mě zaútočil v Rabatu pes.
Jako obvykle se potuluji v nočních hodinách čtvrtí, kde bych správně neměl nic dělat ani přes den. Chybí mi jakýsi zdraví pud sebezáchovy, věřím ve svůj osud, který mě jen tak zahynout nenechá. Když v tu za sebou uslyším zlostné vrčení. Pouliční směska se ke mě blíží, zuby vyceněné, každý jeho krok postupuje vpřed.

Kšá, táhni. Nic nepomáhá. Tenhle čokl se jen tak mých nadávek nezalekne. A co teď? Už je necelý metr ode mě. Cítím jeho smrad. V tom se pes pokrčil a připravil na útočný skok. Během vteřiny byl ve vzduchu, kusadla namířená na mě. Jsem muž činu a nerad bych chytl vzteklinu, proto okamžitě jednám. Ve stejný moment kdy to psisko vyskočilo, já se napřáhl se svojí brašnou, která mi neustále visí přes rameno. A když už se schylovalo k setkání jeho zubů s mým tělem, schytal takovou ránu do čenichu, že jen zakňučel a upaloval najít si jinou oběť. Podařilo se mi přežít další den...

Western Union
 



97. den - Rabat: Střet civilizací


Hlavní město Rabat, kde se dnes nacházím, je místem kde se střetává Arabská a Západní civilizace. Po rozhovoru s maminkou však zjišťuji, jak málo toho víme o světě Arabů.
Ženy zde chodí zahalené. Šátek zakrývající vlasy je samozřejmostí, jako u nás podprsenka a neprůhledné tričko. Ale tato tabu jsou mnohdy v Evropě porušována, zvláště pak ve velkých městech. A Rabat je na tom podobně. Všechny starší ženy do jedné mají šátek, jedna ze sta je zahalena úplně, že jí koukají jen oči. Mladá generace je na tom jinak a pokrývku hlavy má jen každá druhá. To znamená že spousty dívek dává na obdiv své tmavé kštice. A spousty volí i vyzývavější šatník, na který je jeden zvyklí i u nás. Arabské ženy jsou opravdu nádherné.
Dalším typickým faktem pro Arabský svět je náboženství. Většina obyvatelstva vyznává islám a tak by se měli pětkrát denně modlit. Na venkově a v menších městech když odbije určitá hodina, nalézají se všichni v mešitách uctívajíc Alláha. V Rabatu to opět neplatí. Můžete slyšet hlasatele z minaretu vyzývajícího věřící k shromáždění, obchodníci ani kupující, lidé sedící v kavárnách, téměř nikdo se neobtěžuje vzdát se své činnosti.
Toaleta je trochu choulostivé téma. Arabové jí rukama, tedy rukou. Pravou rukou. Tu levou totiž používají místo toaletního papíru. Zvyk  jenž asi nikdy respektovat nebudu. V prodejnách proto nikdy nenaleznete toaleťák. Sehnat tohle zboží v Maroku, to je jako sehnat čínské hůlky u nás. Jasně že je v pár obchodech mít budou, člověk ale nemůže počítat s tím, že je najde na počkání. Opět je hlavní město výjimkou a téměř každá druhá restaurace nabízí sociální zařízení, které můžeme nalézt všude jinde po světě.

Důvod proč si v Rabatu připadám jako na našem kontinentu je i městská hromadná doprava, která v této zemi rozhodně není běžným pojmem. Dokonce jsou tu i dvě tramvajové linky, které údajně přepraví až tři sta padesát tisíc cestujících denně. Při populaci více než jeden a půl milionu obyvatel a hustotě pohybujících se lidí v centru města je toto číslo i uvěřitelné.

Carrefour