pátek 23. června 2017

Jak jsem reklamoval výherní automat

Sedím si v takhle v práci, pracně předstírám že něco dělám (to hlavně když kolem projde můj šéf) a abych se u toho všeho nenudil, točím si svým fidget spinnerem. Jak jsem to jen bez něj dřív mohl zvládat. Co jsem tenkrát celé ty dny v zaměstnání dělal, když ještě nikdo neznal točítka a neměl si s čím hrát? Jasně, vždyť přeci rok zpátky nikdo tuhle plastovou blbost ještě nepotřeboval, to se ujíždělo na Pokémonech, pro člověka se i obyčejná zacházka na wecko měnila v dobrodružství, jelikož třeba takový Bulbasaurus se rád schovával u záchodové mísy.
I já tenkrát celý den chodil kolem fabriky, s mobilem v ruce a vykládal všem na počkání, že jestli není v červeném týmu, odmítám s ním dělat na projektu a že pokud chce abych pro něj dokončil ty papíry, ať mi někam hodí lákadlo a já to za to urobim. Hned po šichtě se pak vyráželo do večerky pro lahev vína, sednout si s ostatníma do parku a lovit společně.
Většina soumraků tak začínala dosti podobně. U divadla se člověk nakrmí na teenagerech, kteří mu tam nahází všechny bonusy získané z odpoledního zápeku těláku, po desáté, když jsou školáci zavoláni domů, přemisťujeme se k pomníku, a pokud máme i po půlnoci dost baterky, jde se lovit někam dál, do neprozkoumaných míst.
Tak se také stalo, že se kolem čtvrté ráno potloukáme ulicí, kam ani ti nejotrlejší Pokémon Go hráči nechodí. Herna vedle zastavárny, pajzly kde si místní kriminálníci vyřizují účty, ale hlavně, neokoukaná skvadra příšerek, které ještě nikdo z nás nechytil. Prsty kmitáme o sto šest, bohužel štěstěna dnes nestojí na naší straně. Zrazuje nás moderní technologie a jednomu po druhém odumírají smartphony. Je to v pytli. Buď někde okamžitě sehnat zdroj energie, nebo dnešní večer budeme muset ukončit v tom nejlepším.
Naštěstí. Herna vedle zastavárny, pajzly s kriminálníky, to všechno jsou noční podniky, které nezavřou dřív, než se objeví první ranní paprsky. Zapadáme proto do nejbližšího nonstopu a začínáme okupovat veškeré elektrické zástrčky. To se však nelíbí obsluze. Jen tak tam prej sedět nebudeme, tady je to pouze pro hráče forbesů.
Beru tedy svých posledních padesát korun, které mám vyšetřené na ranní chlebíček a kávu, a hážu je do první bedny, která se namane. Už podle melodie, kterou slot machine vydává poznávám, že mě asi žádný cash nečeká.
"Ale to je podvod," náhle mě celá Pokémon mánie přestává zajímat, "tady se jasně píše VÝHERNÍ AUTOMAT. Já nic nevyhrál. Dejte mi reklamační protokol a kontakt na výrobce."
Nebudu už se svou historku zdržovat, stejně se pointa už dávno ztratila na začátku příběhu. Každopádně pro mě dopadlo vše dobře. Ráno jsem si mohl koupit svůj chlebíček s kávou. Vyreklamoval jsem svůj nevýherní Výherní automat...


pondělí 12. června 2017

Jak jsem si kupoval kurvu

Den po Mezinárodním dnu dětí, tedy druhého června, přichází další významná skupinka, která chce být zmíněná v kalendáři. Dárečky nebo květiny se však moc nenosí, jeden pak riskuje prostřelené koleno od pasáka. Ano, i prostitutky slaví.
Letos se to sešlo opravdu pěkně. V mém oblíbeném klubu hrál DJ Podplukovník a mě přišel jako nejlepší nápad mu přivést jako kulisu nějakou tu děvku. Najít lokalitu kde se lehké dívky zdržují nebylo moc těžké, teď jen nějakou přesvědčit, aby místo orálního sexu postávala na baru a dělala kompars. Ve dvou se to lépe táhne, nabírám Podplukovníka do auta a společně vyrážíme na výpadovku na Domažlice oslovovat ženy nejstaršího řemesla.
"Ahoj šlapko," ujímá se slova kamarád ve staré vojenské uniformě, "nechtěla bys s námi do hospody? Koupíme Ti třeba drink a tak. Klidně i něco zaplatíme." Jenže i tyto dámy mají strach o svůj život, proto když je zve divně oblečený člověk s pivem v ruce do auta s tím, že je chce jen opít a že kalhoty si u toho nechá zapnuté, nesetká se to s úspěchem. Nadávají nám do úchylů, prasáků a chlípníků. A to jen proto, že místo análního sexu požadujeme jeden malý taneček, při kterém se nikdo nebude svlékat.
Slova se tedy ujímám já. Vyhlížím tu nejvíce tlustou, prdelatou a snědou paní, v šatech o tři čísla menší než by si zasloužila, zmalovanou od shora dolů. Přesně takovou, jakou jsem si představoval v těch nejdivočejších snech. "Dobrý večer, slečno, mohu se Vás optat kolik stojí Vaše služby?"
"Za litr udělám co si řekneš, komplet," odpoví nevěstka.
Žena nejstarší profese nakonec nemá problém ani s tím, že jí za ty prachy odvezeme do klubu, posadíme na židli a budeme nalévat pitím. Jedinou podmínkou je platba předem a to, že zajde domluvit se svým zaměstnavatelem. Vysolíme tedy talíř a prodejná žena odchází. Bohužel jí organizátor prostituce nejspíš nepustil, protože už se nikdy s našima penězma nevrátila zpět...

pátek 14. dubna 2017

Jak jsem začal poslouchat nový hudební styl

Když se rodí nějaký nový styl, je velmi obtížné sledovat začátky. To je samá influence z jazzu, z undergroundu, z amerických beatníků, prostě všechno co může daný směr nějak ovlivnit se započítá do výčtu aby nikdo neměl tušení, jak se vše vlastně zrodilo.

K tomu aby vznikl třeba takový rock’n’roll muselo nastat tolik náhod dohromady, že je vlastně zázrak že se tato muzika chytla. Marty McFly cestoval do minulosti dát dohromady své rodiče a přitom náhodou potkal Chucka Berryho. To nevymyslíš. O dubstepu se zase povídá, že vznikl při nehodě, když si jeden DJ fénoval vlasy ve vaně a fén mu u toho spadl do vody.

Ale jak vytvořit hudební styl v dnešní době? Vždyť už všechno existuje. Hipsteři se stále snaží udržet na té nejvíc profanované vlně, ale všichni tak ňák tuší, že je musí brzo něco vystřídat. Vždyť nepřinesli nic nového. Ta jejich elektro popíková výtahová muzika se nedá pořádně poslouchat, jejich neupravený vzhled který každé ráno upravují hodiny před zrcadlem je moc přemódnělí a jejich názory jsou jen recyklací toho co už všichni slyšeli stokrát.

Naštěstí naše banda potkala Viktora. Kluka, který je tak trochu anarchista, trochu zen. Něco punku, něco hippie. Špetku recidivista a špetku romantik se smyslem pro spravedlnost. Prostě Viktor. A tenhle vykuk, když jsem ho střetl poprvé, mi představil Honzův song od Honzy Vyčítala. Má ho rád. Proto mi ho pustil padesátkrát za sebou (nepřeháním). A když časem dostal chuť poslechnout si i Karla Gotta, aby nenarušil Honzíkovu flow, pustil tyto dvě písničky přes sebe. Netrvalo dlouho a z reproduktorů se ozývalo country, Ces’t la vie a Johnny Cash dohromady. Časem se DJ Viktor dostal do takové rauše, že jelo pět tracků najednou.

Tenhle kluk už začíná mít slušnou základnu fanoušků. Včera představoval svoje performance poprvé veřejně v Plzni v jednom klubu. Když odešel, ujali se lokální dýdžejové a fans napodobovat jeho styl a párty v tomhle duchu jela do rána. Nebude trvat dlouho a funny music se hraje ve více klubech. Je to jen otázka času, než se tahle antimainstreamová móda dostane až do plzeňské Papírny. Víte co to znamená? Že už to lidi poslouchají. A jakmile si jedou v nějakém zapadlém městě něco nového, chce to poslouchat celý svět.


Takže se připravte na multilistening, kdy už se neposlouchá jen jedna písnička, ale rovnou pět songů, pěkně všechny pořádně přes sebe. Začněte umírat touhou…

neděle 2. dubna 2017

Jak jsem se nechal ostříhat

Dospělost dohání člověka k těžkým životním rozhodnutím. Třeba kterého kadeřníka si zvolit. Jako dítě jsem tyto problémy nikdy nemíval. Maminka mi prostě nasadila na hlavu hrnec a vše co trčelo kolem, sestříhala. Jó, to byly časy. Za studií již tento typ účesu nefrčel (ono to vlastně nefrčelo nikdy, jen mi to tenkrát bylo buřt), tak jsem začal chodit k opravdovým kadeřníkům. Tedy vlastně, jak se to vezme. Tenkrát jsem ještě neměl žádný prachy, moje vlasy tak řešily holky, co byly zrovna v učení. Za pár kaček vytvořily na hlavě něco, co rozhodně nikdo v okolí neměl.

Jenže teď už jsem prý velký a musím se o sebe pořádně starat. Aspoň to mi říká babička i maminka. Na řadu muselo přijít něco nového. A abych zůstal in, začal jsem využívat nejrůznější Barber Shopy. Člověk se tam musí objednat měsíc dopředu, vyplázne za to víc než ženský co si nechávají načesávat kadeře a jako bonus získá první hipsterskou módu. Břitvou vyholená pěšinka, parádnicky zastřižené vousy, pach kolínské. Zaručeně takových lidí znáte tucty. Takhle by to nešlo. Další varianta přišla v podobě nákupáků a těhle moderních fast salónů. Mladá holka se na vás usmívá, umyje vám hlavu, sice si za to řekne docela rozumnou cenu, vy jí ale stejně vypláznete milion, protože už jste do ní zamilovaní.


Takže co jiného? Můžu přeci přesvědčit své přátele, aby mě ostříhali. Vždyť jsou všichni kreativci a když zvládnou svojí práci, tak kurz holičství musí být brnkačka. Jenže sehnat je, to není jen tak. Jeden má nůžky, druhý strojek, třetí stříhá a čtvrtý to kritizuje. Tolik lidí jen tak k sobě nedostanu. Leda že bych je pozval do hospody, to by přijít mohli. A tak se scházíme až na úplném konci vesmíru, před hospodou, uprostřed ulice, s pivkem v ruce a s holičkou, co má v jedné ruce cígo a v druhé nůžky. Show může začít. Stejně jsem chtěl vždycky mít na hlavě číro…


čtvrtek 30. března 2017

Jak jsem přišel na to, že přišlo jaro

Dlouho jsem nenapsal o žádných svých dobrodružstvích, tak vám aspoň povím o jaru. Tedy vlastně o tom jak jsem přišel na to, že přišlo jaro.

S klukama se jako tradičně vyrazilo ven z města do přírody. Znáte to, lahev rumu, pár lahváčů, buřty a klobásy. Spaní venku u ohně. Nechat si od jiskry propálit díru do spacáku jako vzpomínku na tenhle výlet. A představte si, že z tohohle výletu se teď už vynořily i holky. A to není jen tak. O nás se ví, že jsme tvrďáci, ale to ony taky. Jen se o nich prostě říká, že se vynořují až na jaře. První důkaz.

Druhým důkazem je zase to, že když jsme na tenhleten výlet jeli, tak jsme se cestou stavěli na zmrzlině. Co z toho plyne? Že zmrzlinou vždycky začíná jaro.


Ale největším důkazem je bod číslo tři: Když jsem šel dnes ráno do práce, tak jsem viděl holku v minisukni. Jaro je tady.


středa 7. ledna 2015

100. den - 100 dní na cestách


Už je to pěkných pár dní, co jsem nespal v pořádné posteli. Takže se rozhoduji dát si chvíli pauzu. Trochu se zotavit. Předtím než se podívám domů, daruji něco místním dětem. To víte, pořád se říká chudáci děti v Africe. Tak ode mě získávají počítač. A také můj em pé tři přehrávač. Rovnou jim dám i nějaké peníze. Proč jen nějaké, všechny peníze. Kreditky také, přidám pár dokladů, co když se jim budou hodit. Tohle oblečení by mohli nosit? Vemte si ho. Člověk nabídne prst a hned má po ruce. Aspoň ten kartáček že mi nechali...

pondělí 29. prosince 2014

99. den - Na jih Maroka

  

Na čase trochu procestovat celé Maroko. Střídavě beru stopa a sedám na autobus. Celá země by se dala v pohodě projet pouze s čekáním na to, až vám někdo zastaví, ale trvalo by to prostě moc dlouho. Ani ne tak kvůli čekací době, která je opravdu minimální (do třetího auta které projede už u někoho sedíte), ale spíš kvůli marocké povaze. Každý řidič vám totiž chce dát co nejlepší vzpomínky, a tak zastaví tady v restauraci, kde pracuje jeho bratranec. Jenom si s ním potřást rukou a seznámit vás s ním. Pak si musíte dát čaj tady na místním trhu, protože je to zrovna řidičovo nejoblíbenější místo, na kterém kdysi potkal svojí ženu. A když už znáte jeho bratrance a měli jste s ním čaj, je na čase zajít k němu domů na oběd. Při loučení ještě dostáváte nějaký ten kontakt, kdyby náhodou, jeden nikdy neví. Marocká vyhlášená pohostinnost, ale za dvě hodiny se díky tomu pohnete o pouhých padesát kilometrů.
Proto raději nasedám na autobus a část se vezu místní dopravou. Jak tak počítám, byl bych se schopen z úplného severu na úplný jih dostat hromadným transportem za nějaký pět stovek v přepočtu. Opravdu levná země. Nesmělo by mi ovšem vadit, že někdy je autobus tak přecpaný, že bych půlku cesty visel venku na střeše. Nesmělo by mi také vadit, že něco jako jízdní řád je vyvěšeno na nádraží jen tak pro parádu, aby se neřeklo. A nesmělo by mi ani vadit to, že když je v autobuse nějaké to místo, využije se k nějaké té zábavě, takže mě hned někdo zapojí do tance na sedačce, do pikniku na střeše nebo aspoň společné hašišové dýmky kouřené z okna. Mě tohle nevadí.
Protože cestuji opravdu rychle, mám možnost poznat celou Casablancu. Tu navštěvuji, abych si prohlédl filmové lokace, Curtizův film ve mě vždycky vyvolával nutnost dostat se do tohoto největšího města Maroka. Takže, zahraj to znovu, Same, já vyrážím dál na jih, do Marrákéše.
Jestli je nějaké město wort tů vizit, tak je to právě Marrákéš, kterého si už všimlo i UNESCO a s ním i řada turistů, které tohle středověké metropole na úpatí Atlasu živí. I proto je tu o něco víc obchodníků, než je v této zemi zvyklé (a že tato země je zvyklá na opravdu velké množství obchodníků).
A protože stále ještě nemám dost, vyrážím ještě jižněji, až do Agadiru. Odtud je to jen kousíček na Západní Saharu...