středa 7. ledna 2015

100. den - 100 dní na cestách


Už je to pěkných pár dní, co jsem nespal v pořádné posteli. Takže se rozhoduji dát si chvíli pauzu. Trochu se zotavit. Předtím než se podívám domů, daruji něco místním dětem. To víte, pořád se říká chudáci děti v Africe. Tak ode mě získávají počítač. A také můj em pé tři přehrávač. Rovnou jim dám i nějaké peníze. Proč jen nějaké, všechny peníze. Kreditky také, přidám pár dokladů, co když se jim budou hodit. Tohle oblečení by mohli nosit? Vemte si ho. Člověk nabídne prst a hned má po ruce. Aspoň ten kartáček že mi nechali...

pondělí 29. prosince 2014

99. den - Na jih Maroka

  

Na čase trochu procestovat celé Maroko. Střídavě beru stopa a sedám na autobus. Celá země by se dala v pohodě projet pouze s čekáním na to, až vám někdo zastaví, ale trvalo by to prostě moc dlouho. Ani ne tak kvůli čekací době, která je opravdu minimální (do třetího auta které projede už u někoho sedíte), ale spíš kvůli marocké povaze. Každý řidič vám totiž chce dát co nejlepší vzpomínky, a tak zastaví tady v restauraci, kde pracuje jeho bratranec. Jenom si s ním potřást rukou a seznámit vás s ním. Pak si musíte dát čaj tady na místním trhu, protože je to zrovna řidičovo nejoblíbenější místo, na kterém kdysi potkal svojí ženu. A když už znáte jeho bratrance a měli jste s ním čaj, je na čase zajít k němu domů na oběd. Při loučení ještě dostáváte nějaký ten kontakt, kdyby náhodou, jeden nikdy neví. Marocká vyhlášená pohostinnost, ale za dvě hodiny se díky tomu pohnete o pouhých padesát kilometrů.
Proto raději nasedám na autobus a část se vezu místní dopravou. Jak tak počítám, byl bych se schopen z úplného severu na úplný jih dostat hromadným transportem za nějaký pět stovek v přepočtu. Opravdu levná země. Nesmělo by mi ovšem vadit, že někdy je autobus tak přecpaný, že bych půlku cesty visel venku na střeše. Nesmělo by mi také vadit, že něco jako jízdní řád je vyvěšeno na nádraží jen tak pro parádu, aby se neřeklo. A nesmělo by mi ani vadit to, že když je v autobuse nějaké to místo, využije se k nějaké té zábavě, takže mě hned někdo zapojí do tance na sedačce, do pikniku na střeše nebo aspoň společné hašišové dýmky kouřené z okna. Mě tohle nevadí.
Protože cestuji opravdu rychle, mám možnost poznat celou Casablancu. Tu navštěvuji, abych si prohlédl filmové lokace, Curtizův film ve mě vždycky vyvolával nutnost dostat se do tohoto největšího města Maroka. Takže, zahraj to znovu, Same, já vyrážím dál na jih, do Marrákéše.
Jestli je nějaké město wort tů vizit, tak je to právě Marrákéš, kterého si už všimlo i UNESCO a s ním i řada turistů, které tohle středověké metropole na úpatí Atlasu živí. I proto je tu o něco víc obchodníků, než je v této zemi zvyklé (a že tato země je zvyklá na opravdu velké množství obchodníků).
A protože stále ještě nemám dost, vyrážím ještě jižněji, až do Agadiru. Odtud je to jen kousíček na Západní Saharu...




pátek 26. prosince 2014

98. den - Jak jsem uhodil němou tvář


Dnešní den jsem se rozhodl strávit jako typický Marokánec. To znamená nic nedělat, jen vysedávat v kavárnách a popíjet kafe a čaj. Tenhle způsob života se mi opravdu líbí. Co chvilku tu kolem projde potulný obchodník, jenž si vydělává na živobytí rozprodáváním cigaret. Koupí krabičku a jednotlivé kusovky pak nabízí za vyšší marži kouřechtivým zákazníkům. Na ruce má přivázaný zapalovač, to aby si každý mohl z fleku posloužit. O zájemce nemá nouzi. Tady se totiž kouří úplně všude. Nekuřácká restaurace se jen tak nevidí. I na vlakovém nádraží, ve vstupní hale, měl každý druhý zapálenou nikotinovou trubičku.
Rozprodávání cigaret však není jediným fenoménem mikro malo obchodu. Tady se kšeftuje s malým ve velkém. Koupíte si pitu (zdejší chléb) a k tomu vám prodavač podá trojúhelníček sýra. Nebo vám půjčí sklenici s medem ať si sami namažete. Máte chuť na čokoládu ale tahat s sebou celé balení? Není problém, jednoduše v obchodě odlomí pár kostiček. Na ulici je stánek, kde mají vařená vejce. Vy si jedno vylovíte, oloupete, osolíte a vypláznete jeden dirhám. Vrcholem toho všeho bylo, když jsem viděl prodávat cigaretové papírky po kusech, zákazník si jich pár strčil do kapsy a nemusel tak kupovat celé balení kde je jich asi padesát.
A protože prosedím opravdu celý den, můj zážitek je až z večera. Dnešek je prvním dnem, kdy jsem uhodil němou tvář.
Zvířata mě moc rádi nemají. V Londýně na mě skočila veverka, kousla mě a šla si dál po svých. Mám na tohle svědka! V Helsinkách mě pokousala kočka, nikdy bych nevěřil že i tato zvířata koušou – ale, mám na to svědka. Ve Vilniusu jsme měli piknik, krásně v parku, když v tu přiletěl pták a klovl mě – fakt že nekecám, mám na to svědka. A teď na mě zaútočil v Rabatu pes.
Jako obvykle se potuluji v nočních hodinách čtvrtí, kde bych správně neměl nic dělat ani přes den. Chybí mi jakýsi zdraví pud sebezáchovy, věřím ve svůj osud, který mě jen tak zahynout nenechá. Když v tu za sebou uslyším zlostné vrčení. Pouliční směska se ke mě blíží, zuby vyceněné, každý jeho krok postupuje vpřed.

Kšá, táhni. Nic nepomáhá. Tenhle čokl se jen tak mých nadávek nezalekne. A co teď? Už je necelý metr ode mě. Cítím jeho smrad. V tom se pes pokrčil a připravil na útočný skok. Během vteřiny byl ve vzduchu, kusadla namířená na mě. Jsem muž činu a nerad bych chytl vzteklinu, proto okamžitě jednám. Ve stejný moment kdy to psisko vyskočilo, já se napřáhl se svojí brašnou, která mi neustále visí přes rameno. A když už se schylovalo k setkání jeho zubů s mým tělem, schytal takovou ránu do čenichu, že jen zakňučel a upaloval najít si jinou oběť. Podařilo se mi přežít další den...

Western Union
 



97. den - Rabat: Střet civilizací


Hlavní město Rabat, kde se dnes nacházím, je místem kde se střetává Arabská a Západní civilizace. Po rozhovoru s maminkou však zjišťuji, jak málo toho víme o světě Arabů.
Ženy zde chodí zahalené. Šátek zakrývající vlasy je samozřejmostí, jako u nás podprsenka a neprůhledné tričko. Ale tato tabu jsou mnohdy v Evropě porušována, zvláště pak ve velkých městech. A Rabat je na tom podobně. Všechny starší ženy do jedné mají šátek, jedna ze sta je zahalena úplně, že jí koukají jen oči. Mladá generace je na tom jinak a pokrývku hlavy má jen každá druhá. To znamená že spousty dívek dává na obdiv své tmavé kštice. A spousty volí i vyzývavější šatník, na který je jeden zvyklí i u nás. Arabské ženy jsou opravdu nádherné.
Dalším typickým faktem pro Arabský svět je náboženství. Většina obyvatelstva vyznává islám a tak by se měli pětkrát denně modlit. Na venkově a v menších městech když odbije určitá hodina, nalézají se všichni v mešitách uctívajíc Alláha. V Rabatu to opět neplatí. Můžete slyšet hlasatele z minaretu vyzývajícího věřící k shromáždění, obchodníci ani kupující, lidé sedící v kavárnách, téměř nikdo se neobtěžuje vzdát se své činnosti.
Toaleta je trochu choulostivé téma. Arabové jí rukama, tedy rukou. Pravou rukou. Tu levou totiž používají místo toaletního papíru. Zvyk  jenž asi nikdy respektovat nebudu. V prodejnách proto nikdy nenaleznete toaleťák. Sehnat tohle zboží v Maroku, to je jako sehnat čínské hůlky u nás. Jasně že je v pár obchodech mít budou, člověk ale nemůže počítat s tím, že je najde na počkání. Opět je hlavní město výjimkou a téměř každá druhá restaurace nabízí sociální zařízení, které můžeme nalézt všude jinde po světě.

Důvod proč si v Rabatu připadám jako na našem kontinentu je i městská hromadná doprava, která v této zemi rozhodně není běžným pojmem. Dokonce jsou tu i dvě tramvajové linky, které údajně přepraví až tři sta padesát tisíc cestujících denně. Při populaci více než jeden a půl milionu obyvatel a hustotě pohybujících se lidí v centru města je toto číslo i uvěřitelné.

Carrefour



čtvrtek 25. prosince 2014

96. den - Neříkejte mamince že jsem stopoval v Maroku


Arabská kultura je velmi štědrá. O muslimech máme zažito několik stereotypů, pravdou však je že ani jeden z těch co o nich hovoří nemá žádnou osobní zkušenost. Islám je mírumilovné náboženství, to jen v rukou fanatiků se mění v terorismus. Ostatně jako vše jiné (IRA – teroristická organizace na severu Irska, bojující ve jménu křesťanství; neonacismus – radikálové po celém kontinentu s ideály čisté rasy; Podněsterští separatisté snažící se odtáhnout Balkánskou Evropu na Ruskou stranu...). Já mám ale jejich tradice rád. Každý kdo se jim připlete do cesty je seslán samotným Alláhem a věřící je tak povinen se o něj postarat. Po tři dny a tři noci vás budou hostit a krmit. Na individualismus se nehraje. Jenže obzvláště Maroko je ničeno západními ideály, kdy hlavním cílem jednotlivce je nashromáždit co největší majetek.
Jednou se mi podařilo oblbnout holce hlavu hláškou, kdy jsem jí z ruky vyvěštil že potká tmavého urostlého cizince. Pak jsem se představil. Zde by něco takového nefungovalo, nejsem tmavý, jsem bílý (fakt, jenž mi neustále připomíná můj arabský přítel Lamy). I proto se mi každý snaží prodat perský koberec, čajovou konvici nebo aspoň nějaký hašiš. Abych se tomuhle vymanil, musím žít jako místní. Cestovat jako místní. To znamená jediné. Přepravovat se stejným stylem jako doposud. Stopem (hlavně to neříkejte mé mamince).
Jestli jsem v něčem profesionál, tak je to právě stopování. V životě se mi podařilo zastavit už ledacos. Od těch nejstarších typů kár až po ty luxusní, taxíky, dodávky, kamiony, autobusy, nově i trajekt, jednou jsem dokonce stopl i vlak (tohle mi nikdo nikdy nevěří, ale přísahám že je to pravda). Po dnešku si mohu svůj seznam rozšířit o motorku, osla a koně. V Maroku se jezdí na všem. A zatímco Španělsko je co se stopování týče ta nejhorší země, o jeden Gibraltarských záliv dál a jsme v té hičhajkr nejvíc frendly kántry.
Na rozdíl od Evropy se nestopuje se zdviženým palcem, i když řidiči tomuto gestu rozumí a stejně zastaví. Místní používají ukazováček, kterým míří na silnici. Nemusíte ani za město, tady se stojí všude, na křižovatce, někdo mává na auta i z pohodlí křesla v restauraci. Čekací doba minimální, jen musíte počítat s tím, že nebudete jediný spolujezdec. Partička školaček se začala řehtat, když v zastaveném autě už seděl někdo jako já. Stařík jenž si stopl povoz tažený oslem trval na tom, že ono jediné místo je pro mě a že on se přemístí dozadu na náklad. Někdy si řidič řekne o menší příspěvek, většinou vás však vezme jen tak a ještě nabídne něco k snědku. Na stupnici od jedničky do desítky je tato země jasných deset.

I když přes den dost ušetřím na jídle, jelikož mi každý něco nabídne, vynahradím si to bohatě večer. V baru mi samozřejmě naúčtují vyšší marži, a to i přes to že se mi podařilo usmlouvat vše na půlku. A cokoliv kupuji, kupuji ve větším množství. Nemůžu totiž s klidem vychutnat polévku v které plavou šneci a koukat při tom na chlápka před pohostinstvím, jenž okusuje kosti pohozené toulavým psům. Musím tedy objednat i pro něj. A jemu podobní jsou všude a já mám někdy pocit, že je musím všechny nakrmit. Marocký král je sice mezi lidem oblíben a každý odpřisáhne jak moc vede zemi k lepšímu, když ale jeden vidí bezdomovce vybírající popelnice (já také vybíral popelnice, ale v Evropě, a věřte mi, Evropské odpadky, to je něco úplně jiného, než ty Marocké, jenž jsou skutečné odpadky), hned mu vpadne na mysl slovo brainwashing...

Tabák



95. den - Smlouvání na marockém trhu


Vyrůstal jsem v devadesátých letech, kdy se koupě veškerého oblečení řešila na tržnici u Vietnamců. Měl jsem od nich vše, od aktovky, bundy až přes spodní prádlo. I proto mi bylo smlouvání o ceně nevědomky vštěpováno už od útlého věku. Svoji schopnost dostat vše až za půlku původní nabídky jsem pak prohloubil během svých studií v Řecku, kde ve většině obchodů chyběla cenovka a prodavač si řekl kolik chtěl. Jestli mi zůstalo něco v hlavě z jejich jazyka, tak je to kromě fráze jedno pivo, prosím také umění dohadovat se ve smyslu to je drahé, dám maximálně dvě eura, víc ze mě nedostanete.
Jenže pak přišel můj životní zlom a já se přestěhoval do Litvy, země, kde něco jako smlouvání neexistuje. Jak se moje přítelkyně styděla když se já u zelináře dohadoval o tom, že tyhle papriky rozhodně nemají hodnotu deseti litas a ať kouká zlevnit, nebo jdu jinam. Celé dva roky jí trvalo vytlouci mi tuto schopnost z hlavy. V dnešních dnech pro mě bohužel byla úspěšná.
Jenže jsou věci které se prostě nezapomínají. Jednou se člověk naučí jezdit na kole a může tak řádit celý život. Jednou se naučí pár základních frází jak oblbnout holce hlavu a užívá si i na stará kolena (tohle mi zatím chybí, na druhou stranu, mám čas, kolena jsou zatím v nejlepším stavu). A jednou se naučí kupovat vše se slevou a opět může šetřit až do důchodu. Já oprašuji své staré kousky již v Tangeru, kde už za tak levnou polévku odmítám dát pět dinharů. Když se mi podaří vše domluvit na tři, štěstím bez sebe zvu tlupu místních žebráků. Opět ve svém živlu. Může se vyrazit na typický marocký trh.
Tržiště je něco co nikdy nevynechám. Jeden tu nakoupí opravdové skvosty, které supermarkety nemohou nabídnout. To co mě ale čekalo tady, to byl doslova kulturní šok. Zde se totiž dá koupit jakékoliv zvíře, ať už živé, či mrtvé. Přes cestu mi přeběhla slípka, za ní upocený marokánec zkušeně chytl kvočnu za křídlo a během vteřiny jí usekl hlavu. Lidé ho obešli jakoby nic, to jen já zůstal stát s otevřenou pusou.
Kromě drůbeže ještě vidím ovce, kozy, krávy, snad vše a snad všechny části. Od hlav které stará žena pečlivě studuje, aby vybrala tu nejlepší, až po genitálie které je připraven prodavač hned hodit na gril. Tuhle pochoutku raději vynechávám a volím něco, u čeho nebudu muset zavírat oči, až to budu jíst. Půl kila nalovených ryb je během chvilky na roštu, mástr přidá další půl kila soli a jiného koření a vzápětí vše leží přede mnou na malém rozviklaném stolku. Ještě než strčím prvního vodního živočicha do ruky, musí mi někdo zkušenější ukázat, jak se vlastně taková pochoutka konzumuje. Nehtem seškrábnu šupiny a vyjím veškeré maso. Poté chytnu ocas a jedním tahem se tak zbavím veškerých kostí – druhá půlka pokrmu je ready. Nakonec ještě ten maličký zbytek u hlavy, ta nejlepší část.
Kosti, zbytky ryb, vše co nechci se prostě pohodí na zem. Prodavač nabere z lavoru, z nějž ještě před chvílí doplňoval tekutiny jeden z oslů, kbelík vody a polije mi ruce, hygiena je u konce, celý ten obřad je u konce. Tento muž, jenž se o vše postaral, dostává jen tolik kolik uzná zákazník za vhodné. Já ho asi dost přeplatil, jelikož mi poděkoval tak desetkrát za sebou a přidal pár bylinek, které si prý mám strčit do nosu. Mojí největší chybou dneška bylo, že jsem ho poslechl...

Kodak



středa 24. prosince 2014

94. den - Turista v arabském světě


Můj první den v Maroku nedopadl úplně podle očekávání. Všechno se to seběhlo hodně rychle, já nebyl připraven na totálně rozdílnou kulturu, což mě nakonec stálo docela dost peněz. Ale asi bych měl začít od začátku.
Jako obvykle jsem se procházel ulicemi oděn ve svém tradičním úboru. Mé oblíbené větrací kalhoty, které mám snad od osmnácti. Větrací proto, protože drží doslova jen na pár nitkách, které jsem tam ještě ke všemu našil já. Sandálové tenisky pak doplňují spodek – již druhé boty na mé cestě které jsou díky prošlapaným podrážkám víc vzdušnější než kdejaké žabky. A nesmím zapomenout na sýrovou košili. Ta má totiž nejen díry, ale navíc kvůli špatnému skladování za vlhka chytla i plíseň. Tahle imiž mi v Evropě zajišťovala status cestovatele a kdejaký obchodník živící se turismem se mi zdaleka vyhnul. Věděl že odtud peníze nepotečou, navíc posadit si někoho jako mě v restauraci, můžete si být jisti že se další zájemci už nepohrnou. Turistickým terčům jsem se tedy doposud úspěšně vyhýbal a měl tak možnost poznávat skutečnou kulturu daného kraje.
V Maroku jim ale mé bezdomovecké oblečení nevadí. Obličej mám bělejší než jsou jejich zadky, automaticky mám tedy víc peněž než oni. I kdybych neměl nic, pořád mám víc než průměrný vesničan. Jasný cíl pro všechny, jenž chtějí něco vytěžit.
Vždycky když se se mnou začne někdo bavit a je milý, rád ho přijmu do kruhu a sdílím vše, co vlastním. Tohle je v Tangeru největší chyba jaké jsem se mohl dopustit. Město Tanger je spojnicí mezi Evropou a Afrikou a je tak doslova prošpikováno turisty. Místní žijí jen z toho.Utratil jsem to, co jindy na cestách utratím za měsíc, než mi došlo že ti co mluví anglicky znají řeč jen pro obživu.
To k vám takhle někdo přijde a začne se vyptávat. Kam jdete, co hledáte a podobně. Vy že se jen chcete projít po tržnici. Paráda, náhodou má onen marokánec namířeno právě tam a hned je vaším doprovodem. Začne povídat že bez něj už by se na vás dávno sesypala horda ziskuchtivích prodejců šmejdů a že jen on ví kde se nachází nejlepší zboží za nejlepší ceny. Pak přijde to, co vás vyvede totálně z rovnováhy. On se totiž představí jako průvodce a vy jste právě využil jeho služby, za což musíte zaplatit. Když odmítáte, z ničeho nic se kolem objeví tucty dalších, kteří vás začínají osočovat do té doby, než povolíte.
Nebo se před vámi číšník zaraduje, neboť Česká republika je zrovna údajně jeho nejoblíbenější stát a má tam tetičku a Bůh ví koho ještě a proto ať se na chvíli posadíte, že vám dá jen trošičku ochutnat místní specialitu. Než jeden stačí cokoliv říci, hned před něj skládá menu a účet v hodnotě, za níž se v Maroku po restauracích uživí čtyř člená rodina – celý týden. A vy zvyklí z Evropy a z toho že prostě v podobných typech zařízeních se platí to ce se vám řekne, nechtíc vytáhnete šrajtofly a zjišťujete, že po tom celém dni kdy po vás pořád něco chtěli a něco se vám snažili vnutit, nezbylo dostatek peněz. Číšník je samozřejmě ochotný přijmout i euro a v tomhle momentě už víte která bije a tak se snažíte ten kurz jenž je vám vypočítán aspoň uhádat trochu více ve svůj prospěch.

Zítra budu chytřejší. Vyhnu se centru města. Vyhnu se raději všem městům kde jsou zvyklí na Evropany. Nikdy už nepřijmu první nabídnutou cenu a naučím se rázně říkat NE. Protože dnešní chyba mě stála měsíční výdaj na cestování, to znamená o měsíc dříve doma...


Stopka