čtvrtek 20. června 2019

Urumči - u Ujgurů

Project vlakem poušť Gobi zabere přibližně den. Přesněji 23 hodin a 30 minut. Obrovsky prázdná a vyprahlá zem se táhla nekonečně dlouho. Štěrkem pokryté pláně, vyschlá půda, sem tam nějaký trs trávy. Stádo velbloudů. Ke konci cesty začíná přibývat arabsky psaných nápisů. Jsem tady, v hlavním městě ujgurského území, v Urumči.


Ujgurové jsou asi dvanácti milionová čínská menšina. Vyznávají islám, mají vlastní jazyk a od Číňanů se liší i vzhledově. A protože Čína nějak moc extra nefandí něčemu, co nemůže plně kontrolovat, Ujgury dost utlačuje. Jejich jazyk se nesmí vyučovat ve školách, mešity zavřeny, mnoho z lidí dokonce posláno do tábora na převýchovu. Před deseti lety už místní tuhle šikanu nesnesli a začali s demonstracema. Vláda na ně zareagovala tak, že nasadila do regionu více policistů.


Bomba, kontrola na každém rohu, ale doslova. Při přechodu silnice se musí člověk legitimovat. Před tím než nastoupí do hromadné dopravy, je prohledán. Před obchodním centrem bezpečnostní pás. Jeden fakt pozná jak moc ztratil soukromí, když mu náhodný policista prohlédne mobil, podívá se u toho na všechny fotky a vybere ty, které se musí smazat. Sám bych takovému příběhu nevěřil, kdyby se mi nestal :)


Na Čínu pořád ne moc velké, na mě už dost. Lehce přes tři miliony obyvatel, první večer mě při obchůzce nočního života odchytla partička, kde se sešel Číňan, Mongol, Kazach a Ujgur. A já, protože jakmile mě zahlédli, patřil jsem k nim. Čínská vodka na stole, čínská piva v kbelíku s ledem. K jídlu vše od masa na rožni až po slunečnicová semínka. Pokud mě zrovna někdo nevyzve k pití, raději držím všechny drinky co jsem dostal, stranou. Jejich vražedné tempo totiž nelze stíhat.


Hned za městem začíná step. V ní stále žije skupina Ujgurů, většina z nich pracující v turistickém ruchu. Číňané se do této oblasti vydávají prohlédnout si vymírající menšinu. Takové selfie s tamním obyvatelem je pak jistě chlouba na jejich sociální síti WeChat.


Zkusit nějakou změnu, changuji vlak na jízdu stopem. Zastavil Kazach, asi po pěti minutách, a vysvětlil mi, že hranice je momentálně zavřená. Aby mi pomohl se zjištěním kdy přesně bych mohl vyrazit dál, odveze mě na kazašské velvyslanectví. Celkové zdržení i s dalším ruským svátkem je tři týdny. Moje cesta zde tedy bude muset z časového nedostatku skončit. Škoda. Ale ještě mám aspoň pět dní do doby, než mi poletí letadlo, to tu ještě pár dobrodružství zažiju.


Díky za čtení, při příští své cestě se k blogu zase vrátím, doufám že to bude co nejdříve :)

středa 29. května 2019

Čung-wej, přes písek pouště Gobi

Šestnáct hodin ve vlaku, nejprve přes hory po jejichž hřebenech se táhne Velká čínská zeď, později přes poušť Gobi a jsem v malém městečku Čung-wej. Tedy, malém na čínské poměry, pořád zde žije asi milion obyvatel.


Pro turisty, cestovatele a baťůžkáře by mohla být tato destinace rájem. Protéká zde Žlutá řeka, na kraji města v docházkové vzdálenosti je již poušť, navíc s obrovským zábavním parkem a ruinami Velké zdi, pár zajímavých a starých chrámů, obrovská jezera téměř v centru...


Mohl by to být ideální spot, ale není. V deset hodin ráno vylézám z vlaku a jdu přímo do nejbližšího hotelu. Trochu si odpočinout a vyrazit na průzkum. Jenže v hotelu mě odmítnou. Vůbec nechápu co se děje, vyrážím tedy najít jiné ubytovací zařízení, výsledek opět stejný. Nikdo nemluví anglicky, takže moc nechápu důvod, proč nedostanu postel. Jsou plní? To asi ne. Do třetice všeho dobrého, také nevyšlo. Zmateně vcházím do čtvrtého, pátého, šestého hotelu, nikde mě nechtějí přijmout. Hlava mi to nebere.


Kolem poledne, po dvou hodinách, začínám být trošku nervózní. Konečně člověk co mluví anglicky. Postarší dáma z Šanghaje, u které si kupuji oběd. Nejdříve tedy musím slíbit účast při natáčení reklamy na její podnik, moje role je easy, stačí pouze jíst a jen co na mě najede kamera, řeknu mňam. Můj dramatický kroužek je konečně využit. Po uplynutí mojich patnácti minut slávy mi osvětlí situaci.


"Takže, městská vyhláška zakazuje hotelům ubytovávat cizince," vysvětluje mi.
"Cože? Ještě jednou?"
"Městská vyhláška zakazuje hotelům ubytovávat cizince," opakuje.
"Já tomu nerozumím, můžete to zopakovat?"
"Hotely nesmí ubytovávat cizince."


Ne, tohle nemá přece žádnou logiku, to nemůže být pravda. Ale jsem v Číně, je to pravda. Další vlak na východ mi jede až zítra ráno. Bomba.


Někde ve městě musí být přeci hotel, který mě ubytuje. Chodím od místa k místu a žádám o přespání. Nikde mě nevezmou. Jsou tři hodiny odpoledne, už tímhle trávím pět hodit! A dost! Z dalšího hotelu prostě odmítám odejít, dokud mi nedají pokoj. A jestli mi ho nedají, vykempuji se jim před vchodem. Nedali. A já se jim vykempoval před vchodem.


Po chvíli už to obsluha nevydrží, v ruce mobil a vzápětí se u mě objevují další lidé, nejspíš manažeři? Nikdo sice nemluví anglicky, ale asi chápou můj problém. Všichni někam telefonují a vypadají busy. Asi po čtvrt hodině pro mě přijede taxík, obsluha mě do něj naloží a pošle neznámo kam. Na cílové stanici čeká policista, který mě osobně doprovodí do hotelu, který má licenci na ubytování cizinců. Jsem na předměstí, kolem jen samé KTV kluby (karaoke bary kam chodí staří číňané platit si mladé holky, aby si s nima zazpívali), co tady budu dělat?


Za trest jsem se jim vymočil do Žluté řeky, aspoň konečně chytne sprvánou barvu...


pátek 17. května 2019

Čang-ťia-kchou a Velká čínská zeď

Tak to tedy ne, deset dní na vízum čekat nehodlám. Navíc nechat svůj pas na ambasádě mi znemožní cokoliv dělat. Koupit si jízdenku lze v Číně pouze na osobní průkaz, pro mě na pas. Dokonce i ve městě mě několikrát denně zastaví policista či nějaký voják a legitimuje mě. Musím tedy vymyslet náhradní plán.


Směr východ. Moje první zastávka bude tři hodiny od Pekingu, ve městě Čang-ťia-kchou, které leží vysoko v horách a kde by se v roce 2022 měla konat zimní olympiáda. Mimo jiné přímo městem prochází Velká čínská zeď, aspoň budu mít šanci si jí prohlédnout v menším obležení turistů.


Kvůli olympiádě zde staví Si Ťin-pching kromě rychlotrati propojující město s Pekingem i nespočet nových hotelů, obchodních center a vlastně celé město je takové jedno velké staveniště. Tedy až na čtvrť kde jsem vystoupil z vlaku já. Tam je kromě obrovské jaderné elektrárny jen pár políček a několik udivených lidí, kteří nechápou co tam vlastně dělá běloch.

Místní putika, k pivu dostávám sojové boby

Do centra, kde se nachází zeď jež chci vidět, je to hodina a půl autobusem. Cestou si ke mně přisedá asi deseti letá školačka a začíná se mnou vést rozhovor. To že jí vůbec nerozumím jí nijak netankuje a pokračuje v monologu. Pomocí tužky a papíru jí nakreslím obrázek zdi. Vypadá, že chápe kam mířím.

A místní restaurace. Kouření povoleno, zbytky se hází po stole, možno i po zemi

Naznačuje mi, že mě tam vezme. Vystupujeme úplně jinde než bych řekl že máme vystoupit a přestupujeme na jiný autobus, jež nás vyhodí na předměstí, na druhé straně než jsem přespal já.

Všechno vypadá tak nějak propagandisticky

Školačka nejspíš nemá o městě ani páru, to jí ale nebrání vést mě někam dál a cestou mi povídat nesrozumitelné příběhy. Neustále má v ruce telefon a obvolává všechny své spolužáky, asi aby se pochlubila, že je venku s cizincem.

Hřebeny lemuje Velká zeď

Celý den tedy proflákám s malou holkou, která si nahání fame tím, že se potuluje ulicema s bílym klukem. Fakt úlet. Skoro už se těším na večer, až nasednu na vlak a pojedu zase dál. Ovšem ani na cestě na východ nenacházím klid, okamžitě se stávám ve vagónu atrakcí číslo jedna a každý si na mě chce sáhnout, vyfotit si mě nebo mi aspoň něco nabídnout.

Většina věcí co se zde prodává nevím k čemu jsou

úterý 14. května 2019

Peking nikdy neumírá

Peking, to je klasické velkoměsto, klidně bych ho srovnal s Londýnem, Paříží nebo třeba Istanbulem.


Veškeré nápisy jsou duolingní, v čínštině i angličtině, metro na vás mluví také jazykem kterému se dá rozumět, všude mapy sloužící k lehké orientaci.


Ulicí se prochází spousty bělochů, ale i černochů. Pořád to není jako v některém z Evropských měst, ale turistů je tu už požehnaně. Je tu také co vidět. Náměstí Nebeského klidu, na jehož vstupní bráně visí obrovský portrét Mao Ce-tunga, Zakázané město, které je sice režimi dost zdevastováno, pořád se ale jedná o zajímavé místo, nebo třeba Velká Čínská zeď, jež je asi šedesát kilometrů za městem.


Při letních olympijských hrách v roce 2008, které se zde konaly, vybudovala vláda nové trasy metra, takže v současnosti je celý Peking skrz na skz propojen. Dostat se dá opravdu všude, snadno a rychle.


I lidé jsou tu jiní než doposud. Metropolitní. Moderní look, spousty mladých hipsterů, piercing, tetování nebo crazy barva vlasů je k vidění podobně jako u nás.


Moje mise zde je už ale daná. Nalézt ruskou ambasádu byl docela problém, splnit všechny jejich podmínky pro žádost o vízum ještě větší. Zdá se mi, že Rusko nemá moc zájem o solo cestovatele, k tomu aby se tam totiž někdo dostal, musí mít potvrzení od cestovní kanceláře, jež je oficiálně registrovaná státem. Podle diplomata z ambasády nemám šanci tohle potvrzení získat. Takhle až se mi vysmál.


Jenže to asi nidky neslyšel o internetu. Já už si naštěstí sehnal VPN, díky níž se můj laptop přepojí přes jinou zemi, takže mohu brouzdat web bez toho, aniž by mě Čína cenzurovala. Najít agenturu která prodává potvrzení online byla otázka několika minut. Co na tom jestli bude pravé nebo falešné, pochybuji že na ambasádě mají nějakou možnost ověření. Jenže když přinesu všechny dokumenty, čeká mě studená sprcha. Vízum mi vydají až příští pondělí. Dnes je pátek. To znamená za deset dní.


V Rusku je od prvního do pátého státní svátek, to se nepracuje ani na ambasádě. A s mím čínským vízem nemám nárok na zažádání si zrychleného procesu...


pátek 10. května 2019

Do Pekingu

Mé první dojmy z Číny jsou dost negativní. Je sice pěkné být jediný běloch v celém několika milionovém městě, ale má to pár mínusů. Nikdo nemluví anglicky, téměř se mi zdá že i slovo Hello je pro ně záhadou. Veškeré nápisy jsou pouze v čínštině, ničemu se prostě nedá rozumět. A hlavně, každý na vás kouká tak nějak podezřívavě, co tu jako děláte a tak. Očnímu kontaktu se snaží vyhnout, když si všimnu že si mě někdo zvědavě prohlíží (což se tak často nestává, většinou se snaží dívat úplně jiným směrem než se nacházím já), usměji se na ně, čímž odvrátím jejich zrak úplně. Na poště mě neobsloužili vůbec, v kadeřnictví zakroutili hlavou jako že ne. Cítím nepřátelskou atmosféru.
Proto je mé rozhodnutí dostat se z Číny pryč jak nejrychleji to půjde. Vezmu si přímý vlak do Pekingu, kde si na ruské ambasádě zařídím vízum a prvním vlakem co pojede si to namířím do Ruska, konkrétně do města Chita, z něj do Irkutsku, pak do Moskvy. A to už jsem vlastně skoro doma.


Mezi Kunmingem a Pekingem leží rychlodráha, kterou vlak zvládne za deset hodin. Bohužel tato varianta je trošičku mimo můj budget, takže volím o mnoho levnější možnost, která sice zabere čtyři krát tolik času, za to mě ale finančně nezruinuje.


Vlaky v Číně, to je opět něco jiného než doposud. Na tak dlouho vzdálenost dostávám lůžko. Celkem osmnácti vagónový vlak je rozdělen do tří tříd. V třetí se pouze sedí. Druhá je již zaplněna řadou postelí, ve třech patrech nad sebou (tu mám já). V první třídě má člověk svoji vlastní kabinku, v ní stoleček, zásuvku a čtyři místa na spaní. Sem tam projede někdo s jídlem, pitím či vozíkem plným sladkostí. Ceny jsou podobné jako v běžném čínském obchodě.


Na konci každého vagónu je místo vyhrazené pro kuřáky. Číňané totiž kouří všude a pořád. Sem tam se stane že si i někdo zapálí mimo vyhrazený prostor, zvláště ti opilejší jedinci. Mnoho pasažéru si totiž zkracuje cestu levným alkoholem.


A jak byly mé první dojmy ohledně obyvatel negativní, čtyřiceti hodinová cesta vlakem je dost napravila. Když totiž člověk stráví tak dlouho dobu s určitou skupinou, logicky s nima naváže jakési zvláštní pouto. Dostat se k někomu blíž je tedy dost obtížné, ale jakmile už s vámi prohodí pár slov, jste jeho friend. Dělí se o jídlo, neustále nabízí cigarety, snaží se vás pozvat k sobě domů. "Pojeď ke mně, je to kousíček od Pekingu, jen tři sta kilometrů," říká  mi překladač z telefonu jednoho z cestujících, "dáme si spolu čaj, přespíš u mě a do hlavního města můžeš až druhý den." Odmítnutí hostitele vždy zklame, záplatou je mu aspoň společná selfie a výměna kontaktů.


Díky tomu že je pořád s kým diskutovat (i když jen přes překladač v telefonu) a díky úžasné scenerii za oknem, ubíhá cesta opravdu rychle. Kolem se střídají obrovské hory, nekonečná pole, obří průmyslová města s monstrózními sídlišti. Až nakonec přichází Peking, moje cílová stanice. Setmělo se, prší a já se nechávám unášet davem směrem na stanici metra.


sobota 27. dubna 2019

Kchun-ming - První poznatky o Číně

Po dvou dnech v Kchun-mingu jsem si vytvořil několik stereotypů o Číně, kterých už se asi nezbavím:
- Číňané jsou všude, je jich prostě spousty, a když se něco děje, chtějí být u toho. Já se ocitl v šest hodin ráno na předměstí Kchun-mingu, několika milionového města. Vše bylo zavřené a já scháněl pár drobných na metro. Policista který byl jediným člověkem v okolí se ze zvědavosti přišel podívat, co tam dělám. Pokusil jsem se mu vysvětlit, že potřebuji rozměnit peníze. Udiveně si začal prohlížet americké dolary, poté si jeden vzal a dal mi za něj chuany na metro. Najednou jsem si uvědomil, že se z nějakého neznámého místa vyrojilo asi třicet přihlížejících, kteří chtěli vědět co se to děje


- To že byl v blízkosti zrovna policista nebyla náhoda. Jsou všude. A tam kde nejsou, je civilní dobrovolná služba, fungující na podobném principu jako policie. Na každém rohu jsou umístěny kamery. Do toho ten jejich sociální online známkovací systém...


- Online, všichni Číňané jsou online. Pořád. Jdou po ulici a v ruce drží smart phone. S někým si volají, hrají online hry nebo si jen něco čtou. Ale jsou na telefonu


- Moc nevím co na tom telefonu dělají, protože je vše pod cenzurou. Facebook, Twitter, Youtube? V žádném případě, stránka se nenačte. Dokonce ani Google, což závislákovi na této technologii dost vadí. Jak si mám zjistit věci, použít GooglePlay na stahování aplikací, přihlásit se na Gmail, podívat se na Google mapy kde jsem?


- Namísto Googlu mají ale svoje Baidu.com, v podstatě to samé, podobný vyhledávač, jen je celý v čínštině a samozřejmě informace na něm jsou dost probrané. A jako sociální síť jim slouží WeChat


- WeChat se mimo jiné dá použít i pro platby. Hotovost už téměř nikdo nikde nepoužívá, jen se přijde, naskenuje QR kód a je zaplaceno. Dokonce i pouliční prodejci jídla mají na svém malém stánku nalepený svůj QR kód pro platby


- Z jídla neexistuje nic jiného, než čína. Na druhou stranu, má tolik podob, že se člověk nenudí stereotypní stravou. Já se tedy trochu bojím experimentovat, jelikož běžně na pultech vidím grilovaná prasečí kopýtka, polévku z kuřích noh či nějaké slepičí hlavy. Snad se mi zatím podařilo vyhnout pokrmům z psů a koček


- Koček jsem zatím moc neviděl, ale psů je tu mraky. Vypadá to, že snad každý Číňan má svého psa. Když ho zrovna nevenčí, tak sedí někde v parku a hraje kostky, karty nebo nějakou deskovou hru


- Muži u toho mají kalhoty a sako, ženy nosí šaty s vyšitýma květinama. Levnější verze jsou květiny na šatech vytištěné. Jejich kapitalismo-komunismus z mnohých udělal workoholiky, v obleku pochodují městem, s mobilem před sebou, samozřejmě, a vypadají dost busy. Tedy až na večerní hodiny, kdy venčí ty psy nebo gamblí


- Nikdo, nikdo neumí anglicky. Ani základy. A nedokážou pochopit, že existuje člověk co nezná čínštinu. Nepřestávají tedy mluvit ani když je evidentní, že nerozumím. Vše je samozřejmě napsáno čínskými znaky, takže ani nevím zda vstupuji do restaurace či na poštu. Jediná čísla jsou stejná, ne však v tváří tvář realitě. Mají zvláštní systém, jak na rukou ukázat kolik co stojí. Každé číslo má svůj speciální symbol. Zatím jsem pochopil akorát desítku, to jsou zkřížené ukazováčky, zbytek mi nadále zůstává záhadou


Cesta do Číny

Ve Vientiane (Laos) jsou celkem tři autobusová nádraží. Jižní, Centrální a Severní. Na Centrálním nasedám na autobus číslo 8 a ten mě za 5000 kipů (13 korun) vezme na šest kilometrů vzdálené Severní autobusové nádraží. Tam za 730 tisíc kipů (1925 korun) využívám pravidelnou autobusovou linku Vientiane - Kunming (Čína), která vyráží každý den ve 14.00.


Jelikož cesta potrvá třicet hodin (údaj který mi na začátku řekli, ale který jsem si zapomněl převést na jihoasijský čas), je autobus lůžkový. A protože jsem lůžkový autobus ještě nikdy neviděl, docela jsem se na to těšil. Zklamání přišlo vzápětí. Obyčejný autobus, místo sedaček má tři řady malinkatých kójí, ve dvou patrech nad sebou. Velikost tak akorát pro malého Číňana. Normálně vzrostlý člověk jako jsem já se tam stěží nasoukal. Půl metru dlouhá "postel", tak čtyřicet centimetrů široká. Nade mnou místa tak, že se rozhodně ani neposadím.


Naštěstí jsem si vybral místo u okna, stěží se tedy nasoukám na svou "postel" a zkroucený ležím jako u televize, pozoruji ubíhající krajinu kolem. Laos, to je divočina. Severní Laos ještě větší. Cesta necesta vede přes hory, silnice je plná děr, široká tak akorát na jedno auto, když se tedy s někým míjíme, musí vždy jeden uhnout až téměř na okraj prudké stráně, aby ten druhý projel. Občas se zastaví úplně a řidič troubením rozhání dobytek, který si právě ustlal uprostřed silnice. Na hranice je to asi pět set kilometrů, ale kvůli stavu vozovky dorazíme na přechod Boten po sedmnácti hodinách jízdy.


Je sedm hodin ráno, že bych se nějak v lůžkovém autobuse vyspal, to se říci rozhodně nedá. Ale jsme na hraničním přechodu Boten, jediném bodě, kde se dá z Laosu přejít do Číny. Sláva. Tohle místo je ale kapitola sama o sobě. Mezi Laoským a Čínským přechodem je asi pět kilometrů vzdálenost, v níž vzniká samostatné město. Rostou zde hotely, duty free shopy, jezdí zde kolony náklaďáků vozící vykopanou zeminu, nespočet jeřábů a dokonce jsou tu k práci využíváni i sloni. Mindfuck. Protože Laos je místem odkud pochází strašně moc drog, je kontrola na hranicích ukrutně přísná. Strávili jsme zde celkem čtyři hodiny, z toho já jako cizinec (s kterým si policisté nevěděli moc rady tak ho vzali do speciální místnosti mimo ostatní) jsem měl hodinový pohovor s dvěma strážníky, kterým prostě nešlo na rozum proč jedu do Číny.



V Číně. Teď už by vše mělo jít hladce. Prostředí kolem se úplně změnilo. Obrovské dálnice, mnohé z nich ještě ve výstavbě. Tunely které si nelámou hlavu s tím, jak dlouhé musí být aby prošly skrz horu. Benzínky, odpočívadla, veřejné toalety, to vše je tak velké, že by zde naráz mohlo zastavit celé město. Neskutečně obrovské, že ani teď nemohu začít spát a musím užasle pozorovat co je kolem.
Asi sto kilometrů před cílem se náš autobus porouchal. Jak by také ne. Třicet pět hodin na cestě, dva řidiči kteří se střídají. Najednou však odněkud vyběhl nějaký stařík s nářadím a začal s opravou. Pár hodin mu to zabralo, ale nakonec jsme cestu dokončili.
Po čtyřiceti hodinách vylézám úplně rozlámaný na předměstí Kunmingu. Jsem v Číně. Je šest hodin ráno a já nemám nejmenší tušení, co teď budu dělat.