Čang-ťia-kchou a Velká čínská zeď

Tak to tedy ne, deset dní na vízum čekat nehodlám. Navíc nechat svůj pas na ambasádě mi znemožní cokoliv dělat. Koupit si jízdenku lze v Číně pouze na osobní průkaz, pro mě na pas. Dokonce i ve městě mě několikrát denně zastaví policista či nějaký voják a legitimuje mě. Musím tedy vymyslet náhradní plán.

Směr východ. Moje první zastávka bude tři hodiny od Pekingu, ve městě Čang-ťia-kchou, které leží vysoko v horách a kde by se v roce 2022 měla konat zimní olympiáda. Mimo jiné přímo městem prochází Velká čínská zeď, aspoň budu mít šanci si jí prohlédnout v menším obležení turistů.

Kvůli olympiádě zde staví Si Ťin-pching kromě rychlotrati propojující město s Pekingem i nespočet nových hotelů, obchodních center a vlastně celé město je takové jedno velké staveniště. Tedy až na čtvrť kde jsem vystoupil z vlaku já. Tam je kromě obrovské jaderné elektrárny jen pár políček a několik udivených lidí, kteří nechápou co tam vlastně dělá běloch.

Místní putika, k pivu dostávám sojové boby

Do centra, kde se nachází zeď jež chci vidět, je to hodina a půl autobusem. Cestou si ke mně přisedá asi deseti letá školačka a začíná se mnou vést rozhovor. To že jí vůbec nerozumím jí nijak netankuje a pokračuje v monologu. Pomocí tužky a papíru jí nakreslím obrázek zdi. Vypadá, že chápe kam mířím.

A místní restaurace. Kouření povoleno, zbytky se hází po stole, možno i po zemi

Naznačuje mi, že mě tam vezme. Vystupujeme úplně jinde než bych řekl že máme vystoupit a přestupujeme na jiný autobus, jež nás vyhodí na předměstí, na druhé straně než jsem přespal já.

Všechno vypadá tak nějak propagandisticky

Školačka nejspíš nemá o městě ani páru, to jí ale nebrání vést mě někam dál a cestou mi povídat nesrozumitelné příběhy. Neustále má v ruce telefon a obvolává všechny své spolužáky, asi aby se pochlubila, že je venku s cizincem.

Hřebeny lemuje Velká zeď

Celý den tedy proflákám s malou holkou, která si nahání fame tím, že se potuluje ulicema s bílym klukem. Fakt úlet. Skoro už se těším na večer, až nasednu na vlak a pojedu zase dál. Ovšem ani na cestě na východ nenacházím klid, okamžitě se stávám ve vagónu atrakcí číslo jedna a každý si na mě chce sáhnout, vyfotit si mě nebo mi aspoň něco nabídnout.

Většina věcí co se zde prodává nevím k čemu jsou