Litva: Nehas co tě nepálí

Do ničeho se nepleť. Nestrkej nos do věcí, který ti maj bejt šumák. Nehas co tě nepálí. Aby ne, člověk se pak snaží někomu pomoci a nakonec na to sám doplatí. Pro dobrotu na žebrotu. A tak když vidíme nějakou nekalost, raději se incidentu vyhneme obloukem, aby z toho náhodou nebyl nějaký malér. Ale kam až jsme ochotni zajít?

Zdroj: scientias.nl

Veškeré události co zde hodlám popsat se vůbec nestali mě. Ani mému známemu. Jen v Litvě proběhli tiskem a já tak měl možnost seznámit se s tím, co už jsem dávno věděl. Litevčané, ještě více než my Češi, se starají hlavně o sebe a to ce se děje kolem, to je jim jaksi šumák. Maximálně si na to zanadávat, ale jen tak poskrovnu.
Mladá studentka nastoupila se svým kamarádem do autobusu. Konečně jim ve škole padla a tak se mohli vypravit domů. Asi si chtěli ušetřit energii na to, až budou později sami, proto se rozhodli prorvat davem, který se tísnil vepředu, aby mohli obsadit nějaké to místečku v zadní části. Minout pár lidí a hned je jasné, proč se všichni tak nepohodlně tísní u řidiče. Na zemi totiž ležel jakýsi chlap.
"Zastavte, tady někdo leží," začala histericky křičet holka. Ostatní přihlížející sklopili oči, aby se náhodou nemuseli nijak účastnit, "zastavte sakra!!!!" přidala na intenzitě, až ten nepříjemný jekot dorazil až k řidiči.
"Nechte ho bejt, ten ke mně nastoupil už na první zastávce a hned sebou praštil na zem, vsadim se že je úplně nachcanej," vykoukl řidič znuděně ze své kukaně, "a navíc já nemůžu zastavit mimo zastávku, to prostě nejde."
Dívka společně s jejím doprovodem se o neznámého začali starat. Ihned ho zvedli na sedačku a zjišťovali, jak na tom je. Puls nebyl nalezen. Dívka znovu začala apelovat na řidiče, že musí okamžitě zastavit. A ostatní cestující? Jejich pohrdavé pohledy, jak se může taková mladá studentka zabývat takovou troskou, byly opravdu deprimující. Mimo jiné, řidič samozřejmě nezastavil, co by na to řekl dispečink?
Začalo oživování, byla přivolána záchranka. Poté, co dívka propukla v histerický pláč konečně autobusák souhlasil s tím, že na další zastávce chviličku počká, když už tedy někoho zavolali. Ale sanitka si musí pospíšit, dýl jak pět minut tam fakt nebude.

Jak to celé dopadlo? Ten nebohý a neznámý čtyřicátník zemřel. Doktorům stačilo začít celý oživovací proces o deset minut dříve a článek o této nešťastné události nemusel v novinách vůbec vyjít.
Ale všichni snad nejsme takoví. Nezbývá než věřit, že ne celá společnost je schopná projít Milgramovým testem. Jen je trošku zarážející, že tři dny po zbytečné smrti bylo zveřejněno toto oficiální video. Prostě se vůbec nic nestalo...

Kaunas Kalėdos 2013

Litva: Jak se nabírají noví křesťané

Časopis TIME letos zvolil jako osobnost roku papeže Františka. Není divu. O tomto člověku slyšíte každý týden, nezáleží na tom, zda jste křesťan, muslim, budhista či úplný ateista. Pokaždé přijde s něčím novým a šokujícím a Vy jen nevěřícně zíráte jako na drát. Jeden by až řekl, že se chce zviditelnit. Dlouhodobý trend však nenasvědčuje, že by se jednalo o nějakého narcise. Prostě se do čela církve dostal někdo, kdo opravdu ctí základní tradiční hodnoty.

Nebylo to poprvé, co se na obálce tohoto slavného časopisu objevil právě zástupce Boha na Zemi. Tentokrát je to ale jiné. Přesto že toto západní náboženství je stále v počtu věřících hodně vysoko na prvním místě, média neustále masírují o masivním nárustu Islámu, o skandálech které provázejí učení Ježíšovo a o tom, jak v dnešní době nikdo už neuznává tradiční křesťanské hodnoty. Zkrátka, Františka jsme potřebovali už dávno.

K růstu počtu věřících však nestačí jen jedna mediální hvězda a tak se různě po světě potuluje nespočet misionářů, kteří se nás snaží přesvědčit, že kromě naší maminky je tu ještě někdo další, kdo nás miluje a komu nejsme ukradení. Znáte to, víra je jako penis. Je velmi dobré ji mít a uspokojující ji využívat. Už ale není tak pěkné se s ní vychloubat na veřejnosti a v žádném případě ji cpát malým dětem.
Já lidi nerozlišuji podle barvy pleti, sexuální orientace nebo náboženství. Když si tedy o ubytování přišel říci pastor z Anglie, nemusel jsem přemýšlet nad odpovědí a rovnou jsem ho zkasíroval.
Jon byl doktor teologie, mající rád steaky, závislý na kofeinu a jak se později ukázalo, i kapacita ve svém oboru. Jeho oborem nebyl samozřejmě nikdo menší než Bůh. Do Litvy byl pozván organizací Mladých křesťanů, kteří potřebovali nějakého vynikajícího řečníka, který by jim trochu pomohl zaplnit chrám Boží.
V neděli ráno byl místní kostel opravdu k prasknutí. Hlava na hlavě, že už ani nebylo kam si sednout a lidé tak postávali v uličkách. Ani u nás není o Vánoční mši takový zájem, jako o Jonovu přednášku. Mikrofon, který měl, nebyl ani potřeba. Když promluvil, stovky lidí rázem zmlklo tak, že i ten pověstný špendlík, který mi vypadl z kapsy, byl slyšet (jo, máte pravdu, nebyl to špendlík, ale zátka od piva kterou jsem si tam večer před tím strčil - odpadkový koš byl moc daleko).

Počkat, co jsem tam vlastně dělal? Po sobotní pařbě jsem se probudil s tak velkou kocovinou, že jediné, co mě mohlo spasit, byl šálek kávy. Konvice bohužel nefungovala a i kdybych našel nějaký hrnec a uvařil vodu po staru, stejnak jsem žádné kafe doma ani neměl. Hodil jsem na sebe zmačkané triko ležící pod postelí (džíny a boty jsem předchozí den ani nesundal, což mi moje ráno dosti usnadnilo) a vyrazil jsem do města pro něco, co mě postaví na nohy. A jelikož Jonova závislost na dobře umletých a upražených černých zrnech ho přitáhla na stejné místo jako mě, začala naše konverzace.
"Panenko skákavá (to víte, něco jako Pane Bože nebo Ježiši Kriste asi použít nemůže), ty tedy vypadáš hrozně, copak jsi dělal?" začal.
"Mno, ehm, já jsem celou noc včera pracoval," zalhal jsem knězi přimo do očí, protože jsem se jaksi obával nějaké kletby, kdybych mu řekl pravdu.
"O, tak to mi dovol tě pozvat na kafe," přihodil nabídku, která se prostě nedá odmítnout.
Slovo dalo slovo a já už seděl v kostele a poslouchal jeho kázání - o můj Bože.

"Určitě promluvím jménem nás všech, když v první řadě poděkuji Ježíši Kristovi za to, že tu vůbec dnes můžeme být," začal celou akci a stovky lidí se slovem amen pokleklo. Panenko Marie, kam jsem se to dostal, nejvyšší čas se vypařit.
"Bůh nás všechny zavedl dnešního rána na toto místo, mé poděkování však patří i místnímu duchovnímu Jonasovi, jednomu z nejvěrnějších křesťanů, kterého jsem měl tu možnost poznat. To právě on mne pozval do Litvy," při těchto slovech se Jonas pokřižoval a v tichosti před zraky naplněného kostela pomodlil. Já se pomalu zvedal z lavice a hledal nejbližší únikový východ.
"Bůh nám dal schopnost komunikovat, ale my ji zneužili. Proto teď nemohu kázat ve Vašem jazyce a rád byh tedy poděkoval i mé překladatelce Kotryně za to, že Vám pomůže mi více porozumět. Bůh s námi," mezitím co věřící vzdávali úctu tlumočnici, já si to pomaloučku mířil ke dveřím. JežišMarjá, snad je před podobnými úprkáři nezamkli, tihle PánBíčkáři mohou být schopni všeho.
"A ještě před tím než začnu, poslední poděkování. To patří zde chlapci, který po probdělé noci, kdy kvůli práci nezamhouřil oka, za Boží pomoci dorazil dnes k Vám. Potlesk pro něj, prosím," v tu chvíli se na mě obrátil zrak stovek párů očí a akustika, která v těch dobrých kostelech musí být, zmnohonásobila aplaus patřící právě a jenom mě. K čertu, teď už se odsaď nedostanu.

O dvě hodiny později, kdy jsem se dozvěděl snad vše o tom, co ten chlapík, který se narodil z neposkvrněné ženy, pro nás udělal, o tom, jak si jeho odkaz neseme všichni hluboko v srdci, kdy jsem se ve skupinovém tranzu modlil k Bohu (aby to už všechno skončilo) přišel konečně poslední amen. Jon se však ukázal jako workoholik, neboť i po té, co mu padla, začal s osobními požehnání. Když se dotkl temene starší ženy sedící vedle mne, políbil ji na čele a malu motlidbou spasil její duši, nekecám, stařenka omdlela. A já nikdy v životě neprosil Boha jako tenkrát, aby mě něčemu takovému uchránil a aby na mně Jon zapomněl. Nezapomněl. Tou samou rukou, kterou brázdil nemyté vlasy mé sousedky, tou samou rukou se zabořil do těch mých, po včerejší noci ještě horších (nejsem si jist, ale pokud mne pamět neklame, dovolil jsem kamarádům použít mojí hlavu jako popelník). Šance na to, že bych se ještě někdy v životě vydal do kostela se dostala do záporných čísel.
Kristova noho, jak já se tenkrát mýlil. Úplně jsem totiž vypustil PR manažery, kterými církev disponuje. S pocitem ztracených dvou hodin života jsem byl už téměř jedním krokem venku z kostela. Sice jsem si na odchodu musel s každým potřást rukou a vyslechnout slova "Bůh ti žehnej" (opravdu ti Jone děkuji za publicitu, kterou jsi mi zařídil), ale má cesta z podrobnohledu našeho Pána se konečně krátila.
"Ahoj, to je moc pěkné, že jsi dneska ráno přišel," s pohledem Sorry, ale už fakt pospíchám, jsem se otočil abych si vzápětí hned svá slova nechal pro sebe. Dvě kočky, kterými nedisponuje ani soutěž Miss, v těch nejvíce sexy šatičkách, které ještě Bůh shledává za mravné, "už ale asi pospícháš, že jo?"
"Pro Krista, teda pardon, ty vole, eee, jasně že mám čas, jak se jmenujete, dámy?" jiná flirtovací fráze mě v té chvíli nenapadla.
"Karolina a Justina, to je moc super že se kluk jako ty také zajímá o vyšší zájmy, než jenom pití alkoholu, holky a tak," naše konverzace s vyvíjela slibně, "budeme moc rádi, když se přidáš k Mladým křesťanům, tady to podepiš."

Myslíte si že jsem takový povrchní a podepíšu hned na potkání smlouvu o věrnosti Bohu jenom proto, že mě o to požádá slečna, která si při kolizi se zdí nemůže zranit nos? Já nejsem takový typ kluka. Jenže ona měla i krásné nitro (ne že bych ho pozoroval, jen jsem si chtěl pořádně prohlédnout ten křížek, který se jí houpal ve výstřihu). Do kostela chodím každý čtvrtek večer a neděli ráno...

Litva: Nejkrásnější vánoční stromeček

Vánoční čas nadešel a s ním i kromě nesmírného utrácení za dárky, které nám jistě udělají nemalou radost, je na řadě i další kratochvíle tohoto kouzelného času. Vybrat ten nejkrásnější vánoční stromeček. Poměřovat velkolepost stromu, který Vaše město přichystalo, se stalo už nedílnou tradicí. Dost to připomíná pánské sprchy po tělocviku, kdy si kluci navzájem měří svojí chloubu. Ten s tím největším je pak za borce, úspěch mu to však v žádném případě nezaručí. Stejně jako krása ozdobeného jehličnanu. Můžete sice pak před ostatními machrovat že Vaše město utratilo za ten kýč uprostřed náměstí nejvíce peněz, jiný reálný užitek však neuvidíte.
V Litvě jsou na tom stejně jako u nás. Tradičně se o prvenství pere hlavní město Vilnius s kulturním Kaunasem. Předhánějí se co to jde, vymýšlí ty nejbláznivější nápady jak zviditelnit právě tu svou dřevinu, nakonec jim to je ale houby platné, jelikož ocenění tradičně přebýrá Klaipėda. Mno, nejhezčí stromeček bychom tedy měli, s fotkou se ani neobtěžuju, jistě si všichni umíte představit tu přezdobenou pohádkovou nádheru.
Jak by to ale dopadlo, kdyby byla vypsána soutěž o nejhorší vánoční strom? I v tomto má Litva letos jasno, zajisto by to vyhrál Panevėžys, jemuž hlavní dekoraci ožrali dinosauři...

Zdroj: demotyvacija.lt

Litva: Jak jsem spatřil Ježíše

Nikdy jsem nebyl žádným věřícím, a když jsem se někdy dostal do ouzkých, místo modlitby jsem raději poprosil svého tátu o peníze. Vše se však změnilo jednoho srpnového večera, v Litvě, v Kaunasu.
Nechci teď začít polemizovat o škodlivosti drog a o tom, zda není alkohol ještě horším pánem. Pravdou ale je, že se snažím veškerým nelegálním produktům vyhnout. A to i těm, co spadají do kategorie lehké. I mistr tesař se však někdy utne a tak když mi kamarád ve tři hodiny ráno, poté co nás vyhodili z poslední otevřené hospody, protože už chtěli jít také domů, nabídl jointa, se zapřením sebe sama jsem přikývl. To víte, utnout zábavu v tom nejlepším není zkrátka můj styl.
Zatímco v České republice je to celkem normální že si sem tam dáte brčko a policie Vás za to nejspíš ani nepokárá, zde v Litvě je to docela striktně postihováno. Aby byla šance ulehnout ve vlastní posteli a nemuset strávit noc na fízlárně, ukryl se můj kamarád společně se mnou a ubalenou Mary Jane do toho nejtemnějšího rohu v tom nejzapadlejším dvoře. Pravděpodobnost, že zde někoho potkáme ve tři v noci je nulová.
Vše bylo perfektní a my tak mohli začít zamořovat naše plíce dehtem a naší krev THC. Čas začal plynout zvláštním tempem. Jakoby se zrychlil, ke mně ale stejně dorazil až se spožděním. Někde si prostě chviličku počkal, udělal několik kliček a až pak se mihnul kolem nás. I trávení to pocítilo a jak mě, tak mého druha, přepadl nás obrovský hlad.
"Ty vado, já bych dal já nevim co za něco k jídlu."
"Mě to povídej, jenže když už nám nikde nedají ani pivo, jak asi získat něco k jídlu?"
"Ty vole, já doma nemam ani krajíc chleba, do rána pojdu."
Oba zahleděni na svá prázdná břicha, kouřili jsme dál. Tentokrát raději bez jakýchkoliv slov, které jen prohlubovali ten strašný pocit hladu. Poslední prásk, důkaz zahodit někam hodně daleko a může se jít. Když v tom najednou... Zpoza rohu se vynořil muž, mohlo mu být cirka tak tři a třicet, víc určitě ne. Vlasy až na záda, plnovous. Ve tři hodiny ráno. V tom nejtemnějším rohu v tom nejzapadlejším dvoře. A vůbec nepůsobil jako nějaký opilec, co pouze hledá místo, kde se vymočit. Dal bych ruku do ohně za to, že z něj vyzařoval mír. S kamarádem jsme na sebe zmateně pohlédli, bez špetky strachu, s klidem v duši, který nám onen neznámý nevědomky daroval. Ještě než jeden z nás stačil něco říci, tajemná postava promluvila: "Víte Vy o tom, že tady za rohem otevřeli nový kebab? A pracují nonstop."
"Co-co-cože?" vykoktal jsem ze sebe, ale jak rychle a záhadně se onen objevil, tak rychle a záhadně i zmizel. Kamarád mi opětoval stejný pohled jako já jemu, který jasně naznačoval, že se to celé neodehrálo jenom v mé hlavě. Pár minut ještě uběhlo než se konečně rozhodlo jít onen nonstop kebab prozkoumat.

Nebudete tomu věřit, ale na tom místě, které nám nečekaná noční návštěva popsala, opravdu stánek s kebabem stál. A opravdu byl nonstop. Ten večer jsme měli s kamarádem zemřít hlady. Nestalo se tak. Někdo nás zachránil. Byl to syn Boží...

Litva: Kde získat energii?

V současné době by mělo být v ulicích Kyjeva kolem milionu ukrajinců. Policie se včera v noci rozhodla rozehnat demonstraci na náměstí Nezávislosti, což pobouřilo celý svobodný svět. Navíc se spekuluje o tom, že se armáda pokusí získat zpět radnici a odborářské sídlo. Ukrajinci se ale nedají. Hodlají bránit svou svobodu za každou cenu. Na případný zásah oprášili staré vojenské, hokejové či středověké helmy, nasadili chrániče které až doteď použivali jen jako ochranu před pádem z kolečkových bruslí a za podpory té nejvíce sexy ukrajinky (samozřejmě že mám na mysli tu šťabajznu Ruslanu) jsou připraveni na nejhorší. A proč vlastně ten humbug? Ukrajinská vláda se rozhodla utvdit svou orientaci na Rusko a otočit se zády k Evrpopě.

Tato situace mi dost připomíná události, které se neustále probírají poslední dobou v Litvě. Nelze jim uniknout. Ne že by jste viděli v ulicích nějaké nepokoje. Nanejvýš večerní rvačku dvou opilců, která je ale záhy ukončena nejbližším vyhazovačem z baru. V Litvě, podobně jako na Ukrajině, je největším problémem rozhodnutí o sympatiích. Rusko, nebo Evropa?
V Litvě se téměř veškerá energie získává zpracováním zemního plynu. A právě zde je ten kámen úrazu. Až devadesát procent této cenné suroviny je dováženo z Ruska. A Rusko jako klíčový hráč si nastavuje ceny dle libosti. Konkurenci v této zapomenuté krajině by těžko někdo pohledal. To je také důvodem, proč má Litva jedny z nejvyšších cen energií v Evropě. Přesto, že ekonomika tomu neodpovídá.
Aby se celá situace měla šanci obrátit k lepšímu, nabídla Evropská unie dotaci na jadernou elektrárnu, která by měla kromě Litvy zásobovat i celé Pobaltí, tedy Lotyšsko a Estonsko. Tím by se do roku 2020 procento odebírané energie z Ruska snížilo na pouhých 35 procent. Pro Litvu jednoznačné vítězství.
Něco takového se ale medvědovi z východu nemůže líbit a tak začal lobbovat, přesvědčovat, vyhrožovat. Na Ukrajině se mu to podařilo jen z části. Lid tam oklamat nedokázal. V Litvě byl bohužel úspěšnější. Začala obrovská kampaň bojkotující jadernou elektrárnu na jejich území, "dobrovolníci" vnucovali každému osvětu o jejím nebezpečí a vláda využívající masmédia, si mohla oddychnout, že jí odložení celého projektu tak snadno prošlo.
Tohoto chaosu hned využili rusáci a začali osnovat svůj plán, který by už navždy vyřadil v tomto regionu Evropu ze hry a stal se tak věčným dodavatelem energie. Své vítězství ale musí ukázat s noblesou, nejlépe flusancem oponentovi přímo do obličeje a ještě za to sklidit poklonu. Začali tedy okamžitě s projektem své vlatní jaderné elektrárny, v sousedním Bělorusku. Mimo jiné, poté, co vyvolali v Litvě nenávistnou kampaň proti energii, z které těží například kreslený pan Burns, vybrané místo je hned u litevských hranic, 45 kilometrů od Vilniusu, na stejné řece, která jím protéká. To že podloží v minulosti zaznamenalo seismickou aktivitu, tohle zrnko v hroudě písku, netřeba dodávat.

Zdroj: www.renkiphile.com

Ukrajinci mají jasno. Rusy nechtějí. A jsou za to ochotni položit i život. V Litvě k tomuto bohužel zatím nedospěli. A tak zatímco se hádají a vedou řeči o možných katastrofických následcích jejich vlastních energetických zásob, rusové pomalu začínají svůj projekt. A ceny energií si dál dle libosti zvedají. To mají za to, že vůbec přemýšleli o alternativě...

Nekrolog pro Nelsona Mandelu

Když jsem se dnes ráno bavil se svojí slečnou o čtvtečním úmrtí mého nejoblíbenějšího politika, trochu mě zamrzelo že se vůbec nechytala. Ne že by nikdy v životě neslyšela jméno Nelson Mandela , vždyť i jedna postavička ze Simpsonů má stejné jméno (Nelson Mandela Muntz, posměváček, jehož nejčastější frází je "HA HA"), jen si ho k nikomu pořádně nedokázala přiřadit. Právě  proto mě přepadla ta chuť napsat nekrolog, přesto že jsem tak nikdy v životě ještě neučinil.

Jelikož vůbec netuším, jak o takové velké osobnosti vůbec mluvit, prostě sepíši důvody, proč si ho tak vážím:

• Nelson Rolihlahla Mandela získal v roce 1994 Nobelovu cenu za mír. A to i přes to, že v té době byl stále Američany a Brity považován oficiálně za teroristu. Až tedy budete zase omýlat že tuhle Nobelovku neberete vážně od doby, co jí dostal terorista Jásir Arafat, nezapomínejte, že "terorista" Mandela jí získal už o rok dříve. Neberete-li tedy tohle ocenění vážně, Nelson nedržel prvenství jen v prezidenství, byl i prvním oceněným Sacharovovou cenou za svobodu myšlení.
• Nelson Madila Mandela byl komunista, zakladatelem teroristické organizace, vlastizrádce, vězněm na doživotí - nicméně po dvaceti sedmi letech byl na nátlak propuštěn. Krvavá revoluce měla vypuknout. A právě v tento moment se ukázalo, proč si svět tohoto politika tolik váží. Dokázal se snížit natolik, že začal se svými vězniteli vyjednávat o kompromisech, bělochům utlačujícím devadesát procent populace bez mrknutí oka odpustil a byl příkladem pro jeho stoupence. Jen a jen díky němu bylo ušetřeno velké krveprolití.
• Nelson Dalibunga Mandela od prezidenta Bushe obdržel medaily svobody a přesto se ho poté nebál kritizovat za jeho invazi do Iráku. A tak zatímco ostatní představitelé světa v té době drželi zobák, aby náhodou Velkého bratra neurazili, on otevřeně mluvil proti americkému teroru.
• A konečně, to že se stal prvním černým prezidentem Jihoafrické republiky byla jen taková malá třešnička za to, že se celý život zastával práv černého obyvatelstva, které v té době téměř nic nesmělo a bylo považováno za nižší rasu.

Zdroj: abrasmedia.info

 Až se Vám tedy bude zdát, že se stále v životě nikam neposouváte, a to i přes neustálou snahu, vzpomeňte na tohoto člověka, který byl několikrát vyhozen z vysoké školy, neuspěl ani v práci hlídače, strávil značnou část života ve vězení a přes to dokázal změnit svět.

Itálie: Romeo a Julie

Když jsme cestovali přes severní Itálii, měli jsme jeden den k dobru. Na výběr byla Verona nebo Benátky. A jelikož město postavené na vodních kanálech navštěvuje každý, padla volba na dějiště Shakespeaorovské nejslavnější hry. Když jsem pak spatřil balkon, kde vyznával Romeo lásku své Julii, proletělo mi hlavou několik otázek. Jedna z nich je, proč se každá velká láska přirovnává právě k této milenecké dvojici? Vždyť zase až tak osudoví nebyli, a kdyby si nesáhli na život, po pár týdnech, maximálně měsících, by se už ani nepozdravili. Zde tedy pár faktů:

Julie byla třináctiletá puberťačka. Trochu asociovaná od okolního světa, navíc jí matka pořád někoho dohazovala. Není tedy divu, že když se objevil šarmantní Romeo, celá mu propadla. Vlastně v porovnání s ostatními děvčaty není žádnou výjimkou. Každý v tomhle věku touží po někom charismatickém, kdo se vymyká okolí. V dnešní době by jí každý nazýval Emařkou, což jen potvrdila její konečná sebevražda.

Romeo je klasickým sukničkářem. Pokud jste toto slavné dílo četli, viděli divadelní inscenaci či jednu z mnoha filmových verzí, jistě Vám neušlo, že na začátku si tento mladík zoufá po Rosalině. Celé své srdce je jí ochoten odevzdat. V momentě, kdy ale potká roštěnku Julii, zapomíná na svojí bývalou lásku a slibuje už milovat jen ji. Dám krk na to, že další dívka by se v jeho životě objevila stejne rychle. Navíc je typickým rváčem, což dokázal tím, že v afektu zabil Juliina bratrance. Mno, každý řeší spory po svém, proti gustu žádný dišputát, ale tohle už je trochu moc, ne? Julii jsem nazval Emo děvčetem, Romeo je pro mě zase bohém. To dokazuje jeho největší koníček, kdy veškerý svůj čas tráví v básních, kterým stejně prd rozumí. A to že nedokáže přemýšlet o budoucnosti a vše řeší sebevraždou je jen dalším důkazem. Už ta jejich konspirace o fingované smrti je dost na hraně.

Jak už jsem zmínil, kdyby se tito dva mladíci tak pitomě nezabili, netrvalo by dlouho a oba by brzy vystřízlivěli. Procítěný polibek a sexy tělo z Vás ještě neudělá šťastný pár, který jednou oslaví zlatou svatbu. Takže až se zase někdy budete chtít přirovnávat k této slavné dvojici, raději si to odpusťte. Vždyť jsou tu i větší milovníci. Třeba Gomez a Morticia strčí Shakespearovskou dvojici hravě do kapsy, ani nemrknou...

Zdroj: www.stroke-studio.com

Litva: Ukrajinská revoluce začala v Litvě

Přesto že jsem v posledních dnech zaznamenal v médiích pouze informaci o tragické nehodě a následné smrti herce Paula Walkera, není to jediná událost která hýbe světem. Fanoušci se nemusí bát. Rychle a zběsile 7 přesto bude dotočeno a filmaři se nejspíše skrytě hyenecky radují, jakou mají výtečnou reklamu. Avšak, jak už jsem podotkl, není to zdaleka to jediné, co se děje (i když podle novin a sociálních sítí by jeden řekl pravý opak). Daleko důležitější událostí, postihující mnohem více lidí, ale hlavně mající dopad i na nás, jsou masové protesty na Ukrajině.
Všechno to začalo zcela nevinně. Po Irském předsednictví se do centra dění dostala právě Litva. Vláda nepadla jako tehdy u nás, ale i přes to se bude o tomhle půl roce mluvit ještě hodně dlouho. Na konci listopadu se do Vilniusu vydal na summit i prezident Ukrajiny Viktor Janukovyč, velmi kontroverzní osoba. Říká se o něm, že je to jeden z nejzkorumpovanějších politiků, netají se svojí orientací na Rusko a navíc v obou prezidentských volbách, kde kandidoval, se objevili dohady a pochybnosti o korektnosti. Zkrátka, podezřelý už vzhledem. A když si vezmeme, že premiér jeho vlády neumí ani pořádně ukrajinsky, asi už se není o čem více bavit.

Zdroj: lithuaniatribune.com

Janukovyč si užívá revoluční časy jako nikdo jiný. Je to také jediná šance, jak dostat Ukrajinu do světových médií (pokud tedy nemáte tu smůlu a nezemře ve stejnou dobu nějaká Hollywoodská star). V roce 2004 na sebe upozornil Oranžovou revolucí. Ta ho sice připravila o pět let v čele státu, na druhou stranu mu aspoň ukázala, kdo za ním stojí - nikdo menší než nepřemožitelný Putin.

Když tedy Viktor nepodepsal minulý týden ve Vilniusu dohodu s EU (nejspíš pod mírným nátlakem od východního souseda), podle očekávání do Kyjevských ulic vtrhlo na sto tisíc nespokojených Ukrajinců (podle toho, jakým zdrojům věříte, se účast pohybovala od sto tisíc do půl milionu). Ti chtějí nějaké vysvětlení, co se to ksakru v té Litvě stalo. A vysvětlení chtějí z úst Janukovyče až v době, kdy už bude bývalým prezidentem. A Azarov ať táhne k čertům s ním.
O co vlastně těm lidem, které známe jako levnou pracovní sílu, jde? Koukají k nám do Evropy a myslí si, jak se tu máme dobře. Což je v porovnání s jejich domovinou celkem pravda, na druhou stranu, jako zásluhu můžeme přiřadit právě diktaturské EU? Ukrajinci by ale měli mít stejnou možnost a když jejich prezident udělá nějakou botu, která už je jako pěst na oko, měl by si to pořádně vylízat. A ne si odletět za kamarádama popít do Číny, nechat zmlátit tisíce lidí policisty (ty vole, co si jako v domě smartfounů, kdy má každý na svém telefonu kameru a vše okamžitě postuje na fejsbuk, myslí?) a proti své vůli pozvat demonstrující přespat na radnici.

Moje rada na závěr? Janukovyč by si měl sbalit své kufry a odjet někam, kde mu bude moci Putin poskytnout větší ochranu. A Ukrajinci by neměli tolik spoléhat na Brussel. Ten jejich problémy nevyřeší. Na druhou stranu mají můj obdiv, že si nenechají srát na hlavu a místo rozohňování se u sklenice vodky staví v centru města barikády...

Litva: Řezník v Bílém Rusku

I přes svůj život v cizině s absencí jakékoliv televize, i ke mně se dostala informace o letošním Českém slavíkovi. Museli byste žít někde na Marsu, aby se to k Vám nedoneslo. Rapper v masce, který si říká Řezník, zburcoval všechny své fanoušky, aby pro něj hlasovali v internetové anketě. Organizátoři tak nějak opomněli sílu sociálních sítí a tak se stalo, že se na první místo kategorie Hvězda internetu dostal někdo, kdo ve svých textech otevřeně mluví o násilí, rasismu a podobně. Nebudu soudit jeho tvorbu, to by dopadlo dost špatně. O můj názor na muziku tu vůbec nejde. Jde tady především o to, že místo aby pořadatelé prostě sečetli hlasy a dali slíbených sto litrů tomuhle pošukovi (nebo umělci?), začali za běhu upravovat pravidla a protože jim zákon zakazuje propagovat násilí, Řezníka těsně před koncem v tichosti vyloučili. Samozřejmě že po nich nikdo nic propagovat nechtěl, ostatně tímto krokem udělali mladému umělci mnohem větší reklamu, než kdyby mu prostě se sklopenou hlavou tu cenu předali. Holt svoboda projevu je něco, čeho si u nás ještě jakž takž vážíme.

Zdroj last.fm

Byl pátek a já seděl v práci a vyřizoval vše, co jsem celý týden odkládal. Když v tom si přišel říci o ubytování jeden mladík z Běloruska. Malý hostýlek, kde se snažím vytvářet nějaké hodnoty se do večera úplně zaplnil lidmi ze sousedního státu. Všichni z nich měli namířeno do Vilniusu, do Siemens arény. Ale protože se zde konal zase nějaký summit a mecenáši obsadili všechny hotely, a protože se zde hlavně konal koncert jedné legendární kapely a její skalní fanoušci obsadili zbytkovou kapacitu ubytovacích prostředků, musel se další nášup koncertchtivých přesunout na noc do jiných měst.
Lyapis Trubetskoy jsou běloruští punkeři, kteří si neberou servítky s ničím a nikým. Veřejně vystoupili i proti Lukašenkovi. A tak mezitím, co u nás se za odmítnutí udělení nějaké pitomé ceny rozpoutala debata nemající konce, Lyapis jsou na nějakou tu cenzuru už tak zvyklí, že je to ani tak moc nerozhází. Proto se raději vydali představit své nové album do Vilniusu, hlavního města Litvy. A jejich fanoušci? Ti si místo internetového rozohnění vyžádali vízum, strávili čtrnáct hodin na hranicích, poslechli si koncert, vydali se aspoň trochu prospat do sto kilometrů vzdáleného města a jeli zpět do poslední diktatury v Evropě. Tomu se říká něco. Přišlo dvanáct a půl tisíc lidí.
Až si tedy příště budeme zase stěžovat na to, že se lidem v soukromém prostoru nedostává dostatek místa, můžeme být rádi, že aspoň v tom veřejném mají pořád šanci se ukázat. Může to být totiž daleko horší. Může se stát, že budeme takovouhle proceduru, jako Bělorusáci, podstupovat také. Tímto se tedy večejně také zastávám postavy se skrytou identitou, která ve svých písních znásiňuje ve sklepě dívku. Dneska je v hledáčku on. Příště si možná ani my nebudeme moci poslechnout běloruské Lyapis Trubetskoy. Nakonec nám zbyde jenom věčný Goťák...

Lukašenkova přezdívka, tatík, je jen jedním z mnoha důvodů, proč byl tento videoklip u nich zakázán.

Litva: Jak Lenin strčil Chucka Norisse do kapsy

Abych se trochu kulturně vzdělal, rozhodl jsem se vyrazit do muzeu litevské historie. Koukáním půl hodiny na tekoucí řeku by mi přineslo asi stejně kulturního vyžití, ale takhle jsem aspoň udělal něco pro své svědomí. Takže suma sumárum, byla to ukrutná pakárna. Ale přeci jen jsem si z této návštěvy něco odnesl (teď to samozřejmě myslím obrazně, nic v kapse jsem domů nepropašoval).
Litva byla vždy součástí něčeho. Ať už Polska, Ruska, okupovaná Nacisty, část Sovětského svazu... A proto ani v muzeu litevské historie nebylo moc o Litvě.
Nejlepším úlovkem, co jsem tam nalezl, byla knížka pro děti o Leninovi. Zde přináším její překlad:

"Tati, kdo je ten pán na tom obrázku?" zeptal se syn svého otce.
"Ty ho neznáš?" podivil se táta.
"Ale znám, to je Lenin, jen bych chtěl, abys mi o něm něco pověděl," škemralo dítě.
"Tak poslouchej," začal s vypravováním, "když byl Lenin malý jako ty, byl nejlepším ve třídě. Jeho nejlepší kamarád Voloďa (nekecám, fakt tohle jméno tam bylo) na tom tak dobře nebyl. Ale Lenin byl nejen vzorným žákem, ale i dobrosrdečným člověkem. Začal tedy Voloďu každé ráno před tím, než začala hodina, doučovat. A ostatní děti za ním chodily, u jeho lavice vždy byl velký chumel, a prosily ho, aby jim také vysvětlil látku. A Lenin byl opravdu pašák, všem pomohl."
"Jéé, tati," zajásal syn, "to je ale krásný příběh. Taky bych chtěl mít takového spolužáka, jako byl Lenin."

U tohoto příběhu jsem si nic nepřimyslel. Z další literatury jsem se pak dozvěděl, že nadprůměrná inteligence a ochota pomoci nebyla pouze jeho jediná speciální vlastnost. Klidně tady veřejně prohlašuji, že se klidně může rovnat se superhrdiny, jako Superman, Ironman nebo dokonce i Chuck Norris. Však posuďte sami, zde je pár faktů o Leninovi:

• Když byl Lenin malým Lenínkem, omylem rozbil hrnek. Z rozlité vody v něm se staly oceány, ze střepů pak kontinenty
• Lžíce, z kterých Lenin jedl, dokáží léčit. Vidličky, které používal zase zabíjí upíry.
• Jako zbraň používal Lenin svůj prak, který si vyrobil, když byl ještě malý. Jeden výstřel dokázal zničit tank.
• Lenin dokázal mluvit se zvířaty.
• Když si šel Vládík zdřímnout do lesa, medvědi mu přišli sami posloužit jako přikrývka.
• Když se Lenin usmál, narodilo se v Sovětském svazu dítě. Když byl úsměv obzvláště procítěný, přišli na svět dvojčata. Když byl naopak smutný, prudce stoupl počet sebevražd.
• Z jakékoliv židle, na kterou si Iljič sedl, se stal zlatý trůn.
• Vladimir si dokázal sám namasírovat chodidla, aniž by se musel vůbec ohnout.
• Oblečení, co Lenin nosil, bylo používáno jako brnění.
• Jeho ponožky pak byly hlavní zbraní ve Velké říjnové revoluci.
• Lenin znal jméno a adresu každého Rusa. Pokaždé, když někdo řekl nějaké slovo proti bolševikům, osobně ho navštívil a pokáral.
• Když někdo napíše Leninovo jméno, papír automaticky upraví jeho první písmeno na velké.
• Lenin viděl do budoucnosti.
• Viděl také hodně daleko. Dokonce až do Švýcarska.
• Přihmouřením očí dokázal uvést vodu do varu. Pokus byl úspěšný i přes deset metrů silnou zeď.
• Když přívrženci cara zaslechli jeho jméno, okamžitě zemřeli.
• Budeme-li opakovat jeho jméno stále dokola, zasluhujeme se tím o celosvětový mír.
• Lenin vdechoval oxid uhličitý a vydechoval kyslík. Díky tomu se v Rusku v minulosti dýchalo lépe.
• Vždy když bylo pěkné počasí, znamenalo to, že Lenin byl někde poblíž.
• Vše, čeho se dotkl, stalo se vlastnictvím lidu.
• Když Lenin potřeboval více času, prostě zpomalil rotaci Země.
• Každý kdo si s Leninem bzť jen potřásl rukou, dostal se do nebe. Okamžitě.
• Každý kdo ho nenáviděl, brzy zemřel. Vlastní vinou.
• Jeho auto dokázalo doject až na Měsíc.
• Vladimir nepotřeboval matraci. Prostě levitoval ve vzduchu. Na úrovni očí normálně vzrostlého občana, aby ho bylo vždy vidět.
• Jednou za měsíc vždy úplněk vyl na Lenina.
• Lenin se zjevil Thomasovi Edisonovi v jeho snu a vysvětlil mu, jak nastolit mír v celém vesmíru. Bohužel ráno jediné co si Edison pamatoval byla výroba žárovky.
• Lenin přečetl všechny knihy světa. I ty nikdy nenapsané.
• Lenin dokázal určit datum a příčinu smrti jen při pohledu na člověka.
• Lenin počítal velkou násobilku. Na prstech. Levé nohy.
• Leninova kočka několikrát zachránila svět.
• Lenin dešifroval všechny tajné zprávy. Tím že se dotkl dokumentu a ten se sám rozkódaval a ještě ke všemu přeložil do ruštiny.

Estonsko: Jak jsem opil univerzitního profesora

O Praze jsem vždycky hrdě dokázal prohlásit, že je to nejkrásnější město Evropy. A ani trochu jsem nebyl na pochybách. To vše platilo do doby, než jsem navštívil Tallinn, hlavní město Estonska. Historické centrum se plně vyrovná jak rozlohou, tak krásou, tomu našemu, a navíc zde nenaleznete tolik lidí, co Vás chtějí vzít na hůl. Člověk se zde domluví bez problému anglicky, chybí úplně kýčovité stánky s matrjoškami a navíc, je tu moře!
Jenže o tomhle psát nechci. Můj největší zážitek totiž neobstarala vyhlídka s panoramatem, kde mě jakýsi německý turista pozval na cíčko, ani ruská malířka, která mě pozvala do Sankt-Petěrburgu, dokonce to nebyla ani ta sexy estonka, která se chtěla až podezřele moc kamarádit, já si nejvíc užil Stephena.

Když cestuji a rozhodnu se dopřát si trochu komfortu, vyberu si vždycky hostel. Mám k tomu své důvody. Jednak mě zajímá, jak si vede konkurence a co od nich můžu okoukat a změnit u nás, jednak prostě takovouhle atmosféru žádný jiný typ ubytování zařídit nemůže. A samozřejmě je to taky dost ušetřených peněz, které se dají utratit jinak (v hospodě?).
Red Emperor je celkem fajn hostel přímo v historickém centru Tallinnu. Navíc má vlastní bar, což se cení. Zrovna jsem nad šálkem "kávy" přemýšlel, co všechno chci dneska ještě podniknout, když v tom si všimnu jak se někdo marně pokouší otevřít dveře do společenské místnosti. Stephen je profesor na univerzitě, vědec. Má velké brýle, manšestrové kalhoty se sakem a univerzitní (nebo univerzální?) sestřih. Jo, a je to černoch. Nejspíš na poli vědy velká kapacita, ale v reálném životě postava, která by se hodila do nějakého sitcomu (Stephene, neber si to osobně, máš můj velký respekt). Jakmile jsem mu ukázal, jak se otevírají dveře (kliku stlačíme směrem dolů), už bylo jasné, že mám parťáka na dnešní večer.
Stephen nenechává nic náhodě a tak vytáhl brožuru, kterou si doma pešlivě připravil. Obsahovala seznam všech klubů včetně podrobného popisu, jak se k nim z hostelu dostat. Jakmile jsem zahlédl Shooter bar, kde za pět EUR nabízí sadu třinácti panáků, nenechal jsem Stephena pokračovat v dalším výběru. Shooter je naše dnešní destinace. Definitvině. Jak ale může úspěšný večer začít bez pre-party? To je nemyslitelné, a tak jsme vyrazili do nejbližšího shopu obstarat pár ingrediencí na zlepšení nálady.
Kdysi mi můj táta pověděl, že základem je nepít nic, co nevypadá jako pivo. Držím se tohoto pravidla dodnes. Dost to pomáhá přežít jinak úděsná rána. Stephen měl ale nejspíš jiného otce (když už ne barva kůže, tak vzdělání, jenž jsme si z domova odnesli, tomu určitě nasvědčovalo) a tak tohle pravidlo neznal. Udělal proto osudovou chybu a místo zlatavého moku nakoupil místní pálenku. A aby toho nebylo málo, ještě jí namixoval.

Jak vyrobit typický baltský likér? To se vezme Vanna Tallinn (bylinný likér typický pro Estonsko, podobný naší Becherovce), přidáte Rīgas Melnais balzamas (bylinný likér typický pro Lotyšsko, podobný naší Becherovce nebo estonskému Vanna Tallinn) a dochutíte to 999 (bylinný likér typický pro Litvu, podobný naší Bechervce, estonskému Vanna Tallinn nebo lotyšskému Rīgas Melnais balzamas) a pak už se to jenom kope. Nemusím asi připomínat, že člověk za chvíli skončí na zemi. Stejně tak, jako chudák Stephen. Do klubu jsem šel nakonec sám, ještě předtím jsme však stihli vymyslet teorii zodpovědnosti.

Co nás nutí chovat se zodpovědně a dospěle? Je to výchova. Společnost, ale hlavně pak rodiče, kteří nám vštěpovali tyto myšlenky již od útlého dětství. Chceme-li se vrátit zpátky v čase a zapomenout na naší výchovu, není nic snažšího, než použít alkohol. Díky němu se totiž stáváme zase dětmi. Jsme až nechutně upřímní, nic si neděláme z našeho chování a věříme, že jsme schopni všeho.
Takto by vypadal svět, kdyby nebyl vychováván. Jako tlupa opilých lidí. Počkejme si pár let, Stephen slíbil napsat svou druho disertační práci na toto téma.

P. S.
Ráno jsme pak na této teorii oběvili pár trhlin:
1. Děti až tak často nezvrací
2. Děti nejsou zase až tak nadržené a neběhají za každou sukní
3. Ráno děti nebolí hlava

Lotyšsko: Jak jsem ušetřil za ubytování

Cestujete-li jako baťužkář, nikdy nevíte, kde pořádně skončíte. A tak se mi stalo, že se blížil večer a já pořád neměl kde spát. Byl jsem v hlavním městě Pobaltí, v Rize. Data ohledně populace se liší, ty neoficiální uvádí až přes milion obyvatel, z toho polovinu by měli tvořit Rusové.

A protože hotely nejsou pro mě, ať už kvůli cenové relaci, tak se mi nezamlouvají ani atmosférou, vybral jsem si hostel. Koncentrace všech cestovatelů na jednom místě, co víc si přát. Jenže, já nejsem ani trochu zodpovědný a před tím, než jsem do Lotyšska zamířil, nezjistil jsem si žádné informace, nic. Takže jsem ani neměl tušení, kde na něco narazím. Následujíc svůj instinkt, nacházím místo s větší akumulací postelí velmi brzy. Jenže - přijďte v pátek večer, v sezóně, v turisticky velmi vyhledávané lokalitě, do nejlépe hodnoceného hostelu v Rize, a žádejte volnou postel. Nejspíš Vás jako mě pošlou pryč, protože prostě nejsou nafukovací. Mohl jsem to čekat, že nebudou mít už místo.
Takže co teď. Poohlédnout se po něčem jiném? Prochodit celou noc s tím, že třeba nic nenajdu? A proč? Vždyť mám přeci spacák a vlastně důvod, proč jsem si ho po cestě koupil byl ten, že budu spát převážně venku, ne? Vyrážím tedy trochu směrem, kde odhaduji méně lidu a více zelených ploch. Asi hodina chůze přináší kýžené ovoce. Chatová oblast, kde neskutečný prostor zabírají sady, pole a malé lesíky. První pejskaři sem dojdou nejspíše až k poledni, a vyberu-li si nějaké šikovné místečku, mám zaručené soukromí až do oběda.
Milion hvězdičkový hotel má mnoho výhod. Nikdo kolem Vás nechrápe, prostoru kolik jen chcete a navíc ta cena. Kde jinde Vám dají tento komfort za nula euro za noc? Avšak je tu i jedno malé negativum. Ač hrdý bojovník za lidská práva, přesto se stále odmítám stát komunistou - a tak nedokáži poručit větru, dešti. Zvláště ne dešti. A když začalo asi ve dvě ráno hustě pršet, nezbývalo mi nic jiného, než se urychleně zpakovat a hledat přístřeší.
Paměť jako slon  mi v rychlosti přehrála celou cestu z centra až sem. A ta vedla přes veřejnou pláž, kde se mimo jiné nacházel malý přístřešek. Ano, to by mohla být moje záchrana. Kvapem spěchám, abych tam už co nejdřív byl.
Hlava, která už tolikrát v minulosti zklamala, se naštěstí tentokrát osvědčila. Opravdu. Krásné, romantické místo, hned u moře. Uvelebuji se a do pěti minut usínám. Ale co to, kdo mě to budí z mého krásného spánku? Kolem mě křiku, jako by někdo pořádal mejdan. Otevřu oči a pátrám po svých brýlích, abych aspoň něco viděl. Už neprší a tři kočky (ne, nemyslím šelmu z kmene strunatců, mluvím, tedy spíši píši, o lidských bytostech) se rozhodly využít tento moment k noční koupeli. Plavky si nejspíš zapoměly doma.
Škoda že jsem neměl po ruce foťák, jinak bych celou situaci zdokumentoval, abych mohl poskytnout důkazy o tomto představení. Lepší než kino. Viděli jste někdy ty stupidní porno filmy, kde se jdou holky vykoupat, nahé, a místo plavání si spíše hrají sami se sebou? Různě se objímají, osahávají, laškují? Tak tohle se odehrávalo tak dvacet metrů přede mnou. V HD!

P. S.
Protože všechny lepší ubytovací zařízení poskytují i kromě porno kanálu snídani, přinesl mi ráno hlídač kávu. Asi nevěděl co jiného dělat, když při nástupu na šichtu našel na pláži kluka ve spacáku, s očima dokořán a výrazem, který připoomínal opici na drogách...

Litva: Zážitky z hostelu

Na světě existuje mnoho zajímavých povolání,  z kterých si člověk odnese mnoho veselých historek. A jedním z nich je práce v hostelu. Nejrůznější lidé z nejrůznějších koutů světa na jednom místě. Po vzoru Facebookovských přiznání a odposlechů jsem se rozhodl uveřejnit ty nejbizardnější story. Tady jsou (vše je stoprocentně autentické):

"Všichni si myslí, že největším snem ženy je najít si ideálního muže a mít šťastnou a spokojenou rodinu. Omyl. Snem každé ženy je sníst neomezené množství čokolády bez toho, aniž by vůbec přibrala."

Hoka z Filipín volá své kamarádce:
"Ahoj, já jsem teď v Kaunasu ... To je v Litvě ... To je v Evropě."


Po jedné bláznivé noci se ocitne Holanďan na policejní stanici:
Policista: "Kde jste tady v Kaunasu ubytován?"
Holanďan: "R Hostel."
Policista: "Můžete prosím pomalu vyhláskovat jméno toho hostelu?"


Sedím na recepci a bavím se s jednou Australankou:
Já: "Takže ty cestuješ kolem světa? To ti v práci dali tak dlouhou dovolenou?"
Australanka: "Ne, já jsem sekla se svojí prací. Nesnášela jsem jí."
Já: "Aha, a cos dělala?"
Australanka: "Recepční."


Litevský pár se ubytovává přes noc:
Já: "Odkuď jste?"
Litevčan: "Z Kaunasu."
Já: "Co tedy děláte tady u mě?"
Litevčan: "Její manžel je doma."


Egypťan mi vysvětluje jeho životní story:
"Tak jsem si v Lotyšsku otevřel obchod s Marihuanou, ale musel jsem ho zavřít. Nevěděl jsem, že je to tam nelegální."


Tři chlapi ze Saudské Arábie:
"My bysme si chtěli na dnešní večer koupit nějaký ženský. Jo, a já jsem ženatej, takže já chci dvě."


Kluk ze Sýrie:
"Nejvíc se mi na tamních holkách líbí, jak jsou celé úplně bílé. Včera jsem dokonce jedné dal pusu. Bylo to jako líbat sníh."


Když se chystám vykopnout ožralu:
Ožrala: "Hele, a kdy přijedou ty holky?"
Já: "Cože? Žádný holky dneska nepřijedou!"
Ožrala: "Tak mi sem aspoň pošli tu pěknou recepční."


Německý mladík:
Já: "A co tě vlastně přivádí do Litvy?"
Němec: "Mno, v Německu je na mě vypsán zatykač."


Neočekávaná skupika Španělů:
Já: "Sorry že jste museli čekat, ale nikdo nebyl hlášen, tak jsem si odskočil na pivo."
Španěl: "Na dveřích je napsáno, že jsi ve vedlejší budově..."
Já: "Ve skutečnosti vedle nás je hospoda."


P. S.
Trochu mimo téma. Ještě stále jsem zklamán z letošní Eurovision (ano, pořád jí sleduji, pomáhá mi to zůstat stále v teenage věku), tak pro připomenutí lepších časů přidávám video, jak si vedli litevci na této soutěži před sedmi lety

Litva: Eglė a její manžel

Kdysi dávno, hodně hodně dávno, lidé v Litvě chovali jako domácí mazlíčky hady. Vlastně ne hady, pokaždé jsem opraven, pěstovali si užovky. Bylo to velmi praktické. Kromě trocha mlíka, které užovce dáte, také žere myši, které si sama uloví. Z toho nám vyplývá, že byla velmi užitečná. Proč však neměli místo užovky raději kočku, kterou by se nemuseli štítit pohladit, to mi nejde na rozum. Litevci jsou zvláštní, jen se podívejte na jejich reklamu propagující minerální vodu:

A dnešní příběh, který bych rád vypustil do světa, je o jedné litevce, která se provdala za hada, tedy pardon, za užovku. Nejedná se o žádnou z mojích kamarádek, je to prastarý příběh, taková legeda:

Bylo nebylo, kdesi v Litvě, jednoho slunného dne se tři sestry koupaly v Baltském moři. Kolem nikdo nebyl a tak nechaly plavky doma a plavaly si totálně nahé. Avšak na břehu jedna z nich zjistila, že se v jejích šatech nachází užovka. A aby toho nebylo málo, promluvila na ní lidským hlasem: "Jestli chceš svůj oděv zpět, musíš si mne vzít."

Byla to Eglė, jenž nalezla mluvící plaz. A musela být velmi stydlivá, protože místo toho aby domů odešla tak, jak jí pán Bůh stvořil, raději přislíbila sama sebe, jen aby se mohla zahalit. Samozřejmě že když zvíře umí mluvit, bude mít i nejspíš nějakou paměť, a tak netrvalo dlouho a tento živočich (ukázalo se že je to užovčí král) si připochodoval pro nevěstu s celou armádou svého druhu.

Slib je slib a tak se Eglė i přes ne příliš velké nadšení svých rodičů, vypravila do moře na svatbu. Užovka a Eglė si řekli své ANO a žili spolu šťastně v podmořském světě. Jelikož užovkář nebyl jen tak obyčejné zvíře, je celkem srozumitelné, že ovládal i nějaká kouzla. Mimo jiné se uměl proměnit i v šarmantního junáka - tohle Eglė ocenila hlavně v posteli. Jako manželé totiž spolu sdíleli i lože. Eglė byla spokojená, měla čtyři děti a docela pěkný život. Jen se jí tu a tam zastesklo po domově. Své potomky pojmenovala podle stromů, ty jí totiž chyběli nejvíc.

Jednoho dne se ale přece rozhodla navštívit své rodiče a pochlubit se jim se svým životem. Její manžel nebyl zas až tak proti, ale jak už to tak v podobých příbězích bývá, dal jí nejprve vyplnit tři obtížné úkoly, které samozřejmě jakýmsi záhadným způsobem Eglė pokořila. Její výlet byl tedy na spadnutí.

"Poslouchej," začal užovčí král svou řeč, "protože teď jdeš na svět, musím ti zase proměnit dýchání. Takže až se rozhodneš vrátit zpět, musíš mě nejdřív prvně přivolat. Přijdeš k moři a zvoláš Žilvine, drahý Žilvine, tak se totiž jmenuji, jsi-li živ, zjev se jako mléčná pěna. Jsi-li mrtev, zjev se jako krvavá pěna."

Eglė si tuto prapodivnou říkanku zapamatovala a se svými dětmi se vypravila představit jim jejich babičku a dědečka. Doma je všichni uvítali s nadšením. Nápad, že by se ale vrátili zpět do moře, se nikomu nezamlouval. Ale Eglė už tam byla zabydlená, svého manžela měla ráda a navíc - co by dělala tady na zemi? Se čtyřmi dětmi by si stěží našla někoho nového. Všichni rodiče ví nejlépe, co je pro jejich děti nejlepší, a tak skrz své vnuky zkoušeli vymámit zaříkadlo, kterým by našla užovkáře. Tři kluci dokázali výslechu odolat, ale nejmladší, holčička, vše prozradila. A tak se Eglini rodiče dozvěděli jak jejího manžela z moře vylákat, vylákali ho a zabili.

Když se to nebohá Eglė dozvěděla, nenapadlo jí nic lepšího, než sebe a své děti proměnit ve stromy.

Tím celý příběh končí. Možná se může zdát trochu stupidní, ale nezapomínejme, že se jedná o folklor. A příště, příště Vám převyprávím ještě bizarnější story...

Litva: Jak jsem málem přišel o zuby

Ahoj,
mám rád svůj život cizince. Lidé jsou ke mně přátelštější, ohleduplnější a hlavně, zajímají se o mně. Takže pokaždé když někam přijdu a promluvím, hned se kolem seběhne skupinka, která se vyptává odkud jsem, co tu dělám a tak. Vše si to samozřejmě řádně užívám.
Úplně nejlepší je to v klubech, protože přesto že nejsem žádný krasavec, holky na mne stojí frontu, abych si zaflirtoval právě s nimy. Týdně přijímám od krásek z klubu několik žádostí o přátelství na té profláklé sociální síti. Na Facebooku jsem si tak založil složku, kterou jsem pojmenoval "Holky z barů".
K mým úplně nejoblíbenějším podnikům patří Džem' Pub. Aspoň tedy do nedávna patřil. Místní krásky jsou povětšinou studentky, které prahnou po cizincích, barmanka je extrémně sexy a navíc je půlka klubu situována na střeše pětipatrové budovy. Prostě paráda. Jedinou vadou na kráse jsem vždy viděl ve vyhazovačích, security guys, nebo jakkoliv se nechají volat. Hned při vstupu chtějí vidět nějaký průkaz. Odmítám ukázat svoji občanku i policistům, natož pak někomu, kdo se tváří jako ředitel zeměkoule (ano, uznávám, mám problémy přijímat autority). Ale nedá se svítit, vždy se podřídím. Pro možnost vstoupit vůbec nezáleží na Vašem věku, jelikož tyto (ne)vycvičené opice stejně neumějí počítat ani číst. Nejhorší část přichází poté, co se prokážete. Začíná totiž těžká osahávačka, při které dobře udělaný sekuriťák nevynechá jedinou část vašeho těla. To asi pro případ, že byste měli v kapse schovanou brokovnici.
Moje neschopnost se přizpůsobit mi vždycky přichystá spousty komplikací. Ale jak už jsem se zmínil, Džem' Pub je skvělé místo a proto sem i přes tento drobný nedostatek chodím (chodíval) vesele dál.
Bylo úterý, zde v Litvě noc, která patří studentům (narozdíl od naší české středy). Já jako obvykle ve svém druhém domově laškoval s barmankou. Když v tom jsem si všiml, že můj nejoblíbenější hlídač dveří právě flirtuje s Miss Drunk dnešního večera. Aspoň jsem tak usuzoval. Těžko poznat z výrazu tohoto druhu lidí. I když se smějí, jejich obličej vypadá furt zamračeně. Snažím se být občas užitečným, a tak jsem se vypravil, se sklenkou v ruce, dívku zachránit. I když jsem o ní neměl nejmenší zájem, v žádném případě jsem jí nechtěl nechat napospas té gorile. Sebevědomým a ladným krokem Jamese Bonda jsem ke slečně přistoupil, ladně uchopil její něžnou ruku a začal věštit její budoucnost: "Potkáš vysokého, tmavého cizince" (btw - jsem vysoký, tmavý a cizinec), "A tenhle týpek rozhodně není vysoký, tmavý a už vůbec ne cizinec. Zajdeme na drink?"
Bez jediného rozloučení se svým bývalým nápadníkem se dívka doslova otočila na podpadku a odešla se mnou na bar. Jak moc byl vrátný naštvaný, těžko říct, jeho xicht se vůbec nezměnil. Pro dnešní večer náš boj skončil mou výhrou, vše totiž pokračovalo ještě mnohem později.
Pár dní jsem si dal oraz, ale v pátek mě zase chytla slina a já vyrazil podráždit toho malého, ale svalnatého plešouna znova. Měl jsem štěstí, protože byl právě v práci. Rozepnul jsem tedy svůj kabát a začal pomalu i s kalhotami: "Do toho, dotýkej se mě kde jen chceš," přišel jsem s výzvou.
"Dnes do klubu nejdeš," dostalo mi následné odpovědi.
"A to jako proč? Ty jseš asi nějakej velkej šéf, co?"
"Dnes do klubu nejdeš," opakovala monotóně hora masa.
"To teda jdu!" nastávala jedna z mých životnějších chyb.
"Di domů!!!"
"Hele, sorry, ale tebe poslouchat nebudu, prostě jdu dovnitř, jasný?" svůj pud sebezáchovy jsem nejspíš nechal doma.
V ten moment se ke mně ten inteligenčně podprůměrný jedinec naklonil do takové blízkosti, že jeho rty se téměř dotýkaly těch mých. Chystal jsem se vypustit nějakou vtipnější průpovídku, něco ve smyslu, že se s ním líbat nehodlám, než jsem ale stačil jakékoliv akce, co nejdrsněji mi vplivl do tváře: "Di do prdele!"
To už trochu přehnal. A i když jsem se bál o svůj hezký obličej a o křivé, ale mé zuby, zvědavý dav přihlížejících nedovolil mému egu couvnout: "Ne, ty di do prdele!"
Akce předchází reakci, která na sebe nenechala dlouho čekat. Výraz mého oponenta se změnil v ještě větší šklebil, než bylo u něj bylo normou. Svojí pravou rukou, tlustou jako celý můj pas, mě chytl pod krkem. Nohama marně třepotám deset centimetrů nad zemí. V momentě, kdy mi docházel veškerý dech, mě gorilí samec odhodil takovou silou, že jsem letěl dobrých deset metrů. A to ani trochu nepřeháním. Přes celou vstupní halu a zastavili mě až dveře dámské toalety.
Dívky čekající frontu  na vyprázdnění svého močového měchýře na mě vrhly nechápavý pohled. Chtěl jsem celou situaci zachránit a říci aspoň něco vtipného, ale přibližující se naštvaný nepřítel mě donutil se bleskově zvednout a diskrétně (a hlavně rychle) odsud odejít.
Tak skončila moje éra štamgasty v Džem' Pubu. Už si ale pomalu hledám jiné místo. V Antipop's mají také pěknou servírku, dobré pivo a pohodovou atmosféru. Jen ten jejich hlídač nekouká mým směrem zrovna přívětivě...

A na odlehčení trochu muziky. Poslechněte si, jak zní Eastern European Funk:

Jsou to psí kosti

Litva: Jak jsem zešílel

Pozdrav z Litvy,
snažím se teď začít s drobným podnikáním a rozhodl jsem se podělit o některé své bizardní story. Vše se samozřejmě děje kvůli dívce, jak jinak. Každý příběh je o nějaké dívce. Poté co mi to nevyšlo s jednou Češkou, udělal jsem největší rozumovou chybu co jsem mohl a zamiloval se do cizinky. Nejhezčí dívky žíjí v Litvě, a jelikož ta moje patří do TOP 10 nejkrásnějších žen planety, z matematických propočtů vyplývá, že je Litevka. A já se za ní sem přestěhoval. Tato země nenabízí žádné možnosti, krom beautiful ladies. Však se podívejte sami na video:

Dnes Vám však nepovím nic o této zemi, ale podělím se o svůj dnešní příběh. Tak bizardní, že by se nikde jinde než právě v Litvě stát nemohl. Sehnat zde práci je nemožné pro tamní obyvatelstvo, natož pro mě jako pro přistěhovalce. Proto jsem se rozhodl zařídit si vše po svém a začít pracovat sám na sebe. Mým plánem je bar - caffé, ale zkuste přijít do banky, říci že jste bez zkušeností a bez majetku a požádat o půjčku. Proto začínám s něčím menším. Chystám se stát zmrzlinářem, v zemi na severu, kde věčně prší. Počasí je ovšem to poslední co mě trápí. Pokud máte nějaké výtky vůči byrokracii v Česku, nepřejte si vidět, jak to vypadá tady.
A teď už se konečně dostávám k jádru věci. Protože potřebuji tisíc povolení od tisíce různých úředníků, přestěhoval jsem se na dnešek na městský úřad. Vše si pěkně a pohodlně zařídít, mít vše krásně při ruce. Práce úředníka je povoláním snů. Pracujete šest hodin denně, v pátek jen pět, z čehož ještě hodinu vyšetříte při pauze na oběd (protože jejich dotovaná kantýna je celé jedno patro daleko). Umět nějaký jazyk není zapotřebí a něco vědět také ne. Když po Vás někdo něco chce, prostě odpovíte že to není Váš problém a že máte plno práce a dál si paříte svůj solitaire. A když máte nějakou vyšší funkci, dokonce Vám přidělí i sekretářku, aby posílala všechny do háje za Vás. Dnes jsem telefonicky s jednou takovou hovořil a skrz její bídnou angličtinu jsem se snažil domluvit si schůzku. Dávalo mi to dost zabrat, když v tom ke mně přišla vrátná, vzala mi telefon a začala hovořit místo mě. Oči dokořán a pusa až na zem, když telefon položila. Koukám na ní s tak tupým výrazem, protože jsem absolutně nechápal, co to vše má znamenat (moje poprvé kdy někdo převzal můj hovor). Nevěřil jsem, že se vše může přehoupnout ještě do podivnější situace. Vrátná se mnou totiž začala hovořit. A jak jinak, než litevsky. Nechtěl jsem tuto stoletou důležitou stařenku vyděsit a tak jsem co nejopatrněji svými základími frázemi objasnil, že nerozumím. Čekal jsem jakoukoliv reakci, ale odpověď typu "Ale rozumíš" opravdu ne.
"Atsiprašau, aš nesuprantu lietuviškai" (Promiňte, ale já nerozumím litevsky)
"Ne ne, tu supranti, tu supranti!!" (Ne ne, ty rozumíš, ty rozumíš)
"Ne, aš nesuprantu, aš nesu iš Lietuva." (Ne, já nerozumím, já nejsem z Litvy - má chybná gramatika by jí snad měla napovědět)
"Tu supranti, aš žinau." (Ty rozumíš, já vím)
"Gerai, aš suprantu." (Dobře, já tedy rozumím)
Má odpověď jí natolik uspokojila, že začala vyprávět sáhodlouhý příběh. Během jejího monologu jsem mezitím jako důkaz vylovil z kapsy své ID, které jí mělo přesvědčit, že jsem cizinec. Ovšem ani to jí nevyrušilo a ona si vesele pokračovala dál. Nejspíše mi položila i několi otázek, aspoň podle intonace v jejím hlase usuzuji. Konečně pochopila, že mluvit do dubu, dostane se jí větší odezvy. Začala tedy Rusky a já se tak mohl částečně zapojit do diskuze.
"Ty nemůžeš podnikat v Litvě," pustila se do mne.
"Co?" vůbec nechápu co tím autor chtěl říci.
"Ty neumíš litevsky a to je zákon, že dokud neumíš jazyk, nemůžeš podnikat."
"Co? Jaký zákon? Můžete mi ho ukázat?" nic podobného jsem nečekal a tak můj nechápající výraz těžce připomínal výraz idiota.
"To je zákon. Jak budeš mluvit se zákazníkama? Ty nemůžeš podnikat!"
"Co?" pořád jsem nedokázal pochopit, o co se ta vrátná snaží, "Budu s nima mluvit anglicky."
"A jak s dětma, ty anglicky neumí!!!"
"Já už si nějak poradím, nebojte."
"Ne, to je zákon, ty nemůžeš podnikat."
Pokračovala ještě dobrých deset minut, ale já už tou dobou dávno rezignoval. Myslím, že kdybych se uprostřed jedné z jejích vět prostě neotočil a neodešel, vysvětlovala by mi tato dáma celou mojí situaci až do konce její pracovní doby.
Když jsem pak volal sekretářce mého požadovaného úředníka znova (tentokrát z bezepčné vzdálenosti od budovy, kde vrátná šéfovala), pořád jsem se kolem sebe musel ostražitě rozhlížet, jestli náhodou znovu nepřijde a nevyřídí vše zase za mě :)

Řecko: Článek o řecké situaci napsaný rok zpět

Jsem mezinárodním studentem a v současné době navštěvuji školu v Athénách. Řecko je v poslední době hlavním objektem novinářů. A proč? Protože má problémy, a ne malé. A svými problémy táhne ke dnu celou Evropu, potažmo i celý svět. Takže co můžeme s touto situací dělat? Nechat Řecko zkrachovat, ovšem nezapomínejme na důsledky: po Řecku by přišla Itálie, Španělsko, Portugalsko, Irsko - investoři by přestali věřit problémovým zemím, což by byla zkáza pro celou Evropskou unii. Nebo tu máme ještě variantu číslo dvě: donekonečna tuto zemi dotovat a doufat, že nám jednou naše peníze vrátí (jako že nevrátí). K čertu s těmi línými Řeky...
Ano, líní přeplacení Řekové, aspoň takto vidí zbytek světa obyvatele této země. Ale jaká je skutečná realita? Kdo z nás, kteří kritizujeme tyto lidi, které vůbec neznáme, kdy pracoval v dnes nejproblematičtější části Evropy? Tito lidé nejsou o nic línějšími než my. Bohužel se tato země vždy potýkala s problémem zkorumpovného státního sektoru, ale v které části světa je to v pohodě? Podívejte se třeba na svojí vlastní zemi, kolik zde máte úředníků, na jejich platy a na "práci" úřadů. Máme sice demokracii, ve volbách si můžeme zvolit, jakou cestou se naše země vydá, ale bohužel dokud nebude trestné nesplnit své předvolební sliby, jsou volby celkem bezvýznamné.
A teď se zkusme vžít do života obyčejných lidí, žijících v Helénské republice. Každý den jen trnete, jaké nové úsporné reformy budou schváleny, kolik Vám zase seberou. Například můj učitel říkal, že od začátku přišel už o 30 % platu a že to rozhodně není konečná částka. Jeho standart se dosti zúžuje, už si nemůže dovolit koupit si každé ráno kafe, o prázdninách nepojede s rodinou na dovolenou a jeho děti se budou muset naučit žít s tím, že jsou prostě chudí. Ale jak? Jak si na tohle všechno zvyknout, když jste zvyklí na nějaký standart, který Vám najednou seberou? Umíte si představit, že by nám Japonci začali diktovat pracovní dobu? Místo osmi hodin deset až dvanáct, žádné volno, stop osobnímu životu. Tomu teď musí Řekové přesně čelit. Navíc nezaměstnanost je v této době na rekordní úrovni, co se dá teď dělat?
Z neověřených zdrojů (od lidí zde pracujících) vím, že ti šťastnější, kteří mají stále práci, berou zhruba do 800,- eur měsíčně. Pro Vás je to možná ještě pořád hodně, ale Athény jsou opravdu neskutečně drahé město. Pivo si v hospodě koupíte průměrně za 5 až 10 eur, nejlevnější kávu seženete za 3 eura... Potraviny také nejsou nejlevnější a ceny nájmů se pohybují neskutečně vysoko. Každý den v metru vidím ustarané tváře, které jako by ani nežili. Nezažívají žádnou radost, jen jim před očima běží černé myšlenky o tom, jak zaplatí nájem, že musí splatit televizi, prodat auto, a co sakra bude dělat jejich syn až dodělá školu (jestli jí ovšem dodělá, snad se na to uštří nějaké peníze). Vždyť je nemožné sehnat nějakou práci. Proto je v současné době také rekordní počet sebevražd. Kdo zabil tyto lidi?
Mezinárodní měnový fond, představitelé Evropské unie (hlavně pak Sarkozy s Merkelovou), kteří nikdy neviděli obyčejný život, najednou říkají lidem, jak mají žít. Odpusťte si to a to. My osobně si neodpustíme nic, ale vy koukejte šetřit. Člověk procházející Athénami pak skoro vidí umírat lidi na ulicích. I obyčejní slušní lidé se musí s největší hanbou mnohdy schylovat k žebrání, až Vám to vhání slzy do očí. Co tedy s tím? Dost dobře to vyskytl jeden grafity nápis, co jsem viděl: 'There's only one solution - revolution' (je pouze jedno řešení - revoluce). Takže lidé vchází do ulic a doufají, že si jich někdo všimne, že se konečně někdo začne zajímat o jejich problémy. Ale víte jak to chodí, dokud se něco nezapálí, někdo neumře, zpráva o protestu ani neprojde novinami.
Takže můj vzkaz Řekům? Nedejte se, bojujte. Nikdo nemá právo říkat Vám, jak máte žít. My nejsme to 1 procento rozhodujícím o životech, my jsme 99 procent, my máme rozhodovat. Zítra se uskuteční jedna z největších demonstrací proti smrtícím reformám, přijdu Vás určitě podpořit!!!
A jaký je Váš názor? Dost mě zajímají Vaše reakce, takže vážení čtenáři, doufám že se i Vy k problému vyjádříte (ať už to bude kladný či negativní názor).
Do boje

 

Studenti nesouhlasící s nádcházejícími reformami vysokého školství