Dvě hlavní rady ze
včera. Tolik se nepředřít, večer mě nemá kdo do toho stanu donést, a za druhé,
hledat si tábořiště ještě za světla. Jenže někteří lidé jsou neponaučitelní.
Po cestě mě napadá
velmi důležitá filozofická myšlenka a já jí začínám sám řešit. Chvíli se sebou
souhlasím, pak se strašně pohádám až spolu dokonce nějakou dobu nemluvím,
v zásadě ale debatuji o nesmrtelnosti chrousta celý den.
Sám se do myšlenek
tak zažeru, že i domítám jakékoliv pauzy, které by mne od řešení rozptylovaly.
A tak prostě jdu, a jdu, a jdu...
Až k večeru,
v době kdy bych měl začít myslet na to kde spát, dostávám neskutečnou chuť
na kafe. Vždyť bez dobré kávy nemůže být žádné pořádné ráno. Já kvůli těm
chroustům zapomněl na ráno!
Ihned svoji chybu
napravuji a už se rozplývám na terásce s výhledem na malé krásné
náměstíčko ještě menšího a krásnějšího městečka. Rozplývám se nad tím, jak to
slunce pěkně zapadá, jak nádherná je ta noční obloha posetá hvězdami a...
K sakru, vždyť já si zase zapomněl najít místo na stan!
Žádné komentáře:
Okomentovat