Jsou dny, kdy bych
to nejraději zabalil a jel domů. Vsadím se, že mamince byla dneska zima a tak
táta zatopil v krbu. Jaké by to bylo sedět v obýváku vyhřátém jak
sauna, koukat na Simpsonovi a tláskat se večeří, kterou mi rodička podstrčila
až pod nos. Pak bych si akorát poručil kafe, ani zvedat bych se nemusel, tak
moc si mě rozmazlují. Z jakéhosi neznámého důvodu jsem místo
v Čechách ve Španělsku. V horách. V dešti, promočený skrz na
skrz.
Když se vydám po
téhle cestě, měl bych dorazit do Astorgy. Jenže to klidně může být i tahle
cesta. Zůstat na noc mimo osídlenou oblast nebyl dobrý nápad.
Jako poustevník si
nežiji vůbec špatně. Na jídlo se chodím ptát třikrát denně. Ani jednou jsem
nebyl odmítnut, pokaždé mi s úsměvem přichystali úplnou hostinu. A to i
přes to, že nikdy nezapomenu dodat, že chci opravdu jen něco malého. Zajímalo
by mne, co by na moje žebrání řekli rodiče. Tady mě ale nikdo za žebráka
nepovažuje, jídlem si vykupují službu doručené modlitby.
Za dob Ben Hura a
Briana po zemi chodil ještě jeden velikán. Byl jím Ježíš. A protože víc hlav
víc ví, vzal k sobě do party dalších dvanáct kápů. Ještě před tím než Džej
Keje pověsili na kříž, přikázal apoštolům vydat se do světa hlásat to krásné
učení. Jakub, který měl ke Kristovi hodně blízko, šel do Španělska. Došel až do
míst kde teď mrznu já, a ještě dál. Když se o deset let později vrátil zpátky
domů, nepřivítali ho moc pěkně. Na uvítanou mu uřízli hlavu. Kamarádi a známí
ale jeho tělo převezli lodí zpátky do Španělska, do města které je nyní známé
pod názvem Sant Iago (= Svatý Jakub) – Santiago.
Příhoda jenž se
stala téměř před dvěma tisíci lety je sice zajímavá, nevím proč by mě ale měla
donutit plahočit se tak daleko. V situacích jako je tato mám dvě možnosti.
Za a) zůstat do svítání, pod nějakým stromem si postavit stan a celý mokrý se
zavrtat do mokrého spacáku. Doufat že do rána při teplotě kolem nuly stupňů
Celsia neumrznu. Za b) vydat se do nejbližší vesnice která je cirka deset
kilometrů odsud. Jsem v horách a cesty se změnily v řeky, takže
riskovat že někde zapadnu a najdou mě za pár let jako mumii. Slunce už dávno
zapadlo a měsíc mi dnes moc neposvítí, pod mračny není vidět jediný jeho
paprsek.
Nakonec rozhodla
mince. Padla panna, tedy varianta a). Už nevím jestli jsem si postavil přístřešek
uprostřed potoka nebo jsem byl tak promoklý, pravdou je že by se na mě nenašla
suchá nitka. Ráno najít bankomat a hurá poslat zprávu, aby doma přichystali
uzenáče, protože na snídani budu doma.
Jenže pak si
vzpomenu na ty zprávy obsahující všechny ty modlitby, které s sebou nesu.
Každá tíží víc než cihla. A je jedno že já na tyhle věci moc nevěřím a nikdo
z těch co mi doručenku do Santiaga dal by se stejně nikdy nedozvěděl že
tam nedošla. Jenže bych to věděl já. Musel bych s tím žít až do konce
života, s tím, že někde ve Španělsku je dívka která se diví nad nemocnou
maminkou, proč jí Bůh nepomohl. Dává si za vinnu, že měla svou modlitbu napsat
raději v angličtině, než ve španělštině, tak by jí všemocný Pán snáz
porozuměl. Důvod, že ten v nějž věřila, jehož nakrmila a povzbudila, její
zprávu vůbec nedoručil, by jí ani nenapadl.
Camino (= cesta) mě
zkouší co vydržím. A já vydržím. Musím. Ne kvůli sobě, kvůli poselství co
s sebou v batohu vláčím (snad kněží přijmou i ty rozmočené).
Žádné komentáře:
Okomentovat