Do Santiaga vede několik cest. Ta nejznámější je z
Franci, ale dá se tam dojít i z Portugalska či španělské Senilly. Všechny ty
možnosti mají svá jména, aby se hned na první pohled (poslech) dalo poznat
odkud že to člověk vlastně jde. Camino Francés (Francouzská cesta) začíná v
Paříži, Vézely, La Puy, nebo třeba v Aries. Camine del Norte (Severní cesta)
vede z Urquery., táhnoucí se přes Kordillery. Vía de la Plata (Cesta přes
plošinu Plata), startující v Seville a Camino Portugés (Portugalská cesta) má
svůj počátek v Lagosu, Faru a v Taviře. Já si vybral tu méně známou, Camino de
Madrid (Madridská cesta) (oprava, ne že já si vybral, cesta si vybrala mne).
Vede sice z hlavního města, ale mimo turistickou sezónu na ní nenarazíte na
poutníka. Tedy s výjimkou mě.
I proto je těžší sehnat ubytování. Abych vše uvedl
na pravou míru – cesta do Santiaga se stala tak turisticky profláklou, že už
nejde ubytovávat poutníky kde se dá. Navíc se vše mění i tak trochu v komerční byznys
a proto se pro turisty (většina účastníků totiž nepřipomíná poutníky ani z
dálky) vytvořili speciální ubytovny. I na mé pouti jich několik je, jen ne tak
hustě rozesetých. A když se v jedné z nich nezastavíte včas, může se stát
stejně jako mě, že je úplná tma a do příští ubytovací stanice je to více jak
deset kilometrů. I kdybych to dal během, dřív než o půlnoci tam nebudu. Co tedy
dělat?
V jedné z těch nejmenších vesniček mě zastaví dva
domorodci. Ani se nenadám a už mi nabízejí odvoz autem.
„Díky chlapi, ale to nemohu přijmout, tuhle cestu
musím absolvovat pěšky,“ odmítám.
„To je pravda, jenže venku spát nemůžeš, v takovýhle
zimě... Počkej chvíli,“ jeden z nich někam telefonuje, „tak jsem mluvil se
starostou a dneska spíš tady v kostele.“
Dvacet minut později, to už ležím zavrtán ve spacím
pytli, přímo pod oltářem, někdo klepe na dveře božího domu. Jeden z vesničanů
náhodou zaslechl kde že to jsem ubytován. Proto hned zaúkoloval manželku, aby
mi narychlo připravila nějakou večeři...
Žádné komentáře:
Okomentovat