A co teď. Můj plán byl jasný. Uprchnout před zimou na jih, uprchnout předražené Evropě do Maroka. Dokonce jsem si i zčekoval možnosti cestovního pojištění, což normálně nedělám. Byl jsem totiž pevně rozhodnut. Navíc mám v Granadě blízkého kamaráda, který by ke gauči přidal i něco k jídlu (tedy vlastně k pití, jak ho znám). Nedaleko Granady se nachází hippie kolonie, určitě by stála za návštěvu. Ale především, mezi Granadou a Malagou se nachází jedna malá vesnička. Jméno není důležité, sám ho ani neznám. Kdysi jsem měl pletky s jednou krásnou Španělkou. Moc to nedopadlo, odcházel jsem od ní v takovém vzteku, že jsem nakonec nepotvrdil ani její žádost o přátelství na facebooku. Možná je na čase se udobřit.
Jenže Santiago je jaksi na severu, opačný směr než jsem chtěl jít. Co teď?
Vše je to znamení. Kamarád v Granadě by si na mne nenašel čas a já bych na něj tak zanevřel. V hippie kolonii by mne zase natlačili ke konzumaci omamných látek, znám se co bych pak mohl všechno udělat. A děvče žijící mezi Granadou a Malagou by se nechtělo usmířit. Je to jasný zásah osudu, mé nové cesty vedou na sever, do Santiaga...
Žádné komentáře:
Okomentovat