sobota 15. listopadu 2014

56. den - Puente de Villarente: 314 kilometrů do Santiaga


„Chico (= chlapče), jestli chceš, můžeš jít,“ propouští mne ráno můj hostitel.
„Dohoda je dohoda, señore,“ odmítám, „včera jsem Vám slíbil dvě hodiny práce, tak to taky dodržím.“
Majitele baru má slova potěšila. Když jsem si totiž šel lehnout, on zůstal dál, s jediným hostem, místním šerifem a gamblerem v jedné osobě. Náčelník do bedny naházel něco kolem tisíce eura – ne za měsíc, za večer. Může si to dovolit, je to prý ten nejúplatnější policista v celé zemi. Svou prohru společně s barmanem zapil. A pořádně.
Když se přižene první peregrino (= poutník), chce ho hospodský odmítnout. V takovémhle stavu nemůže obsluhovat.
„Señore, nezapomínejte na naší dohodu, teď tu máte mě,“ se slovy se ujímám práce a úročím tak svojí zkušenost ze studentských let, kdy jsem si přivydělával v kavárně. Jedno presso, tady americano, pro slečnu zákusek a už to jede, už to frčí. Než se naději, je poledne. Své slíbené dvě hodiny jsem překročil dvojnásob. Přesto mě ještě ten zubožený přistěhovalec žádá, abych se vydal ven pro noviny. To je ten lék, který vyléčí jeho bolehlav. „To poslední co bych pro Vás neudělal, señore.“
Než se vrátím, mám na stole přichystaný oběd s nabídkou, že se můžu zdržet jak dlouho chci. Jenže já jako poutník s jasným cílem Santiago musím vyrazit.
„Jestli se někdy dostaneš do ouzkých,“ s dojetím se se mnou loučí a podává mi jakýsi lísteček, „my hoteliéři se mezi sebou dost kamarádíme. Když kdekoliv dáš tuhle zprávu, tak tě dají najíst a nechají tě přespat. Moje jméno je známé až do toho tvého Santiaga.“ S díky přijímám, i když doufám že tahle protekce nebude potřeba. Do krosny přibalím ještě jednu svačinu a hurá do Léonu.
Než přejdu celé město, je už skoro večer a můj žaludek o sobě dává vědět. Je na čase zavítat do nějakého baru zeptat se na kus žvance. „Dáte mi trošičku jídla?“ s úsměvem se táži krásné slečny. Ta odpoví něco ve španělštině a ukazuje na dveře. Nevadí. Gracias (= děkuji), opouštím lokál. Dívka za mnou vybíhá. Neukazovala na dveře, ale na prázdný stůl, kam si mám sednout. A co prý si dám k pití.

„Nevím jestli jste to pochopila, ale já jsem poutník, nemám žádné peníze, voda mi bude stačit,“ snažím se být co nejskromnější. Señorita má o všem jasno. Její maminka je nemocná a já jsem naděje že se modlitby dostanou až do Santiaga. Jen abych měl dostatek sil tam dojít a vše v pořádku předal. Proto ať si nechám skromnost stranou a hlavně do sebe dostal co nejvíce staminy, do cíle vede ještě dlouhá cesta.

Žádné komentáře:

Okomentovat