V Sahagúnu by
měla má pouť poutníka skončit a já bych se měl přeorientovat na turistu. Zde
totiž začíná ta pravá komerce. POUTNICKÉ MENU – JEN 10 €; NEJLEVNĚJŠÍ POUTNICKÉ
MUŠLE V OKOLÍ; POUTNICKÁ UBYTOVNA – WIFI A MASÁŽ V CENĚ. Podobná
hesla zdobí velké billboardy. Tady už to nebude fungovat tak, že za mnou někdo
přijde a nabídne mi něco k snědku.
Když jsem kousek za
Madridem začínal své Camino (= cestu) do Santiaga, přivítal mne poutník
vracející se z tohoto města zpět do své rodné Malagy. Hned na první pohled
bylo jasné, že tenhle týpek bere svou pouť vážně. Při pohledu na něj by jeden
ani neřekl neoholen, spíš totálně zarostlý. Boty v horším stavu než ty mé.
Kolem nohy mu pobíhal pes, pouliční směska, a po boku osel táhl jeho bagáž.
Jako z kýčovitého obrázku.
„Jako správný
poutník musíš cestovat úplně bez peněz, lidé tě pohostí,“ vysvětloval mi, „ty
jsi pro ně totiž také důležitý. Ne každý si může dovolit tuto svatou cestu
absolvovat, proto my nosíme do Santiaga jejich modlitby.“
Dost se mi líbila
ta filozofie a tak posledních patnáct euro co zbylo v peněžence šlo na
místní kostel a já začal své Camino s nulou v kapse. A až do Sahagúnu
nebyl žádný problém. Ani jednou jsem se nemusel nikoho ptát na jídlo, na
ubytování, lidé za mnou sami vybíhali a nabízeli mi.
Ráno se tedy
vydávám zdolat dalších pár kilometrů. Už nejdu sám. Kráčím v davu. A to je
mimo sezónu, nechtěl bych vidět, jak to tu vypadá v létě. To už musí
člověk jít přímo zástupem. Je mi teskno že se budu připojovat k nim.
Turistický ruch mě nějakou dobu živil, ale osobně se cítím moc mlád na to stát
se klasickým turistou. A zde všichni jak na školním výletě ráno vstanou, tady
se nasnídají, naobědvají, dají si kafe a kolem páté hledají hostel na přespání.
Já budu jeden z nich.
Velké množství lidí
má ale jednu výhodu. Je to totiž nepřeberná hromada příběhů, které se celý den
sdílí. Dozvídám se o poutnících, kteří si přišli něco připomenout, i o těch,
kteří přišli zapomenout. Někdo se snaží zbavit svého starého já, jiný ho zase
hledá. Lidé jdou aby si odpočinuli, nebo unavili. Co člověk, to story. A já mám
tak na konci dne, když všichni zalézají do hostelů, jasno. Každý máme své
Camino. To moje je typicky poutnické, bez jediné koruny. Začalo chudě, skončí
chudě.
Jediný problém je,
že mi nikdo sám od sebe najíst nedá. Musím tak sebrat veškerou kuráž a jít se
zeptat.
„Cože? Ty by si
chtěl najíst? Zadarmo? Hahaha,“ směje se muž arabského původu, pokuřující si
pod přeškrtnutou cigaretou. Vedle stojící gambler si ho nevšímá a dál háže do
automatu své peníze. Mě to stačí, doprošovat se nepotřebuji, otáčím se a
chystám se odejít.
„Počkej, chico (=
chlapče), nebojíš se práce? Pokud ne, shoď batoh, tady máš klíče od pokoje. Než
si dáš sprchu, já ti zatím připravím něco k jídlu. Červený víno piješ?
Dneska jsi mým hostem, dej si co chceš, pij a jez jak hrdlo ráčí, ale zítra
ráno mi tady v baru pomůžeš. Platí?“
„Señore,“ podávám
rodilému Marokánci ruku, „právě jste uzavřel dohodu.“
Žádné komentáře:
Okomentovat