„Co by sis dal, poutníku,“ vítá mě hned v první vesnici dívka, která již absolvovala cestu do Santiaga několikrát, „snídaně je základ dne, tak se u mě posaď a já ti něco připravím. Slečna je štěstím bez sebe, že mě může pohostit. Až se mi zdá, že má z jídla, které připravila, větší radost než já. Nikdy bych nevěřil v takovou koncentraci štědrých lidí. Když se s Camillou loučím, dostávám ještě dar na památku. Poutnickou mušli, symbol této cesty.
Pln positivní
energie vstříc novému dni. I s pěta dvaceti kily na zádech si to šlapu
jako by nic. Pro mne totiž neexistuje únava. Před tím než jsem opustil domov,
míval jsem sedavou práci. U počítače. Více jak osm hodin denně. A jelikož se
pořád nestíhalo (oukej, já pořád nestíhal), dřepěl jsem u kompu i soboty neděle.
Na zádech se mi pomalu rýsoval hrb a mé tělo zakrňovalo ze dne na den.
V té době mi Standa (pamatujte si toto jméno!) půjčil pár knih o běhání,
které mi totálně vymyly mozek. A já začal běhat. Dát si večer dvacet kilometrů
byla taková pěkná příprava před tím než se vyrazilo do baru. Od té doby je ze
mě mašina která se neunaví.
Tuto nabytou
schopnost teď plně využívám. I když se občas zastavím abych nakochal dostatek
výhledu, přečetl další kapitolu v knize (tyto zastávky jsou velmi časté,
literatuta kterou sebou táhnu je tak napínavá, že se přemáhám nezhltnout vše na
jeden nádech), nebo se nechal pohostit místními, převážně si to prostě šinu
dál.
A tak je zase
večer. Tady někde by měla být poutnická ubytovna. V baru mi snad řeknou
víc.
„Místo na spaní? To
už dávno zrušili,“ vysvětluje mi barmanka, podávajíc pivo a něco k snědku,
„ale kousek odsud je poutní místo Sahagún, můj manžel tam za chvíli jde, aspoň
se tam nebude muset trmácet sám. Posaď se a buď mojim hostem“ (Tahle konverzace
vlastně vypadala úplně jinak – Bla bla
bla něco ve španělštině bla bla ALBERGUE – tohle slovo znám, znamená
ubytování – bla bla NO – to mi také
něco říká – bla bla SAHAGÚN, bla bla – ukazuje
na židli a podává další jídlo).
Její manžel mě
nakonec do Sahagúnu nedovedl. Dovedl jsem ho tam já. Vypadal jako kdyby
spořádal celou basu piv, ve skutečnosti toho měl asi víc. Když se tedy ve finále dopotácíme do cílové destinace a já najdu místo kde složit hlavu, potkávám další
poutníky, kteří akorát před spaním počítají své ušlé kilometry. Já jich mám
padesát pět, více než cyklista vedle mě. A i přes to že se nedokážu unavit, své
nohy už necítím. Zato všichni ostatní v místnosti je cítí natolik, že jsem
nucen nechat boty za dveřmi.
Žádné komentáře:
Okomentovat